Robinson
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Mnozí z nás by hledali kořeny současných kvetoucích záhonů nejspíš v našich hvozdech a lukách, které z různých důvodů obohacovaly zahrádky našich babiček. To je ale jen půl pravdy. Ta druhá má pro našince poněkud překvapivý kořínek v Anglii poslední čtvrtiny 19. století. V roce 1883 napsal William Robinson knihu The English Flower Garden, kterou navázal na svůj neméně slavný titul The Wild Garden z roku 1870. Obě knihy vycházejí podnes, stejně jako časopis The Garden, který v té době založil. Z kořínku nám tedy vyrostl poměrně již statný strom, který se stal pevnou součástí evropské kultury.
Nepřeháním? Anglie? Naše zahradnická scéna té doby byla, pravda, pasírovaná především silným francouzským vlivem. Každá elitní zahradnická rodina považovala za otázku cti poslat dítko do Francie a tato tradice byla u nás natolik zakořeněna, že ještě po druhé světové válce sloužili jako zahradničtí mistři v lázeňských parcích především vyučenci z francouzských zahrad. Uměli řemeslo jako nikdo jiný. Anglie byl ovšem sen, ale nikoli nesplnitelný. Na špici stojí příklad Benedikta Roezla, slavného lovce orchidejí, a jeho spolupráce s anglickou firmou Sander’s, pro kterou „lovila“ v divočině řada českých zahradníků. Z četných reportáží v Českých zahradnických listech vyplývá, že dostal-li se někdo do anglických služeb, byl na to náležitě pyšný a popsal všem dychtivým kolegům, co viděl. Je to čtení pro zahradníka poutavé a psané s vášní pro květenu jako Anglické listy Karla Čapka.
Šíření rostlin bylo tehdy na svém vrcholu a s vynálezem železnice jejich rychlé distribuci nic nebránilo. Hnacím motorem byla samozřejmě především sběratelská vášeň vlastní některým mecenášům z řad šlechty i nových průmyslnických rodin. Přestože těžiště jejich činnosti mířilo především do oranžerií a skleníků, venkovní květnice byly neméně bohaté a právě zkoušení přezimujících vytrvalých květin se stalo fundamentem pozdějších květinových rabat. Vůdčí osobností byl průhonický Arnošt Emanuel Silva Tarouca, který si spolupráce s britskými kolegy z firmy Veitch & Sons velice považoval. Zde je propojení s Robinsonem velmi blízké, neboť tato rodina sponzorovala jeho studia. V téže době začaly vznikat městské parky, do Prahy se vrátil z Paříže František Thomayer a naprosto suverénně udal tón květinového dekoru ve veřejném prostoru. Stačí se podívat na dobové pohlednice Karlova náměstí, květnice Vrchlického sadů nebo Všeslovanské výstavy. Zejména pak nově zpracované okolí Zeyerova pomníku v Chotkových sadech, ztvárněné s pomocí Martina Fulína, předního pražského zahradníka, nese rukopis tehdejší anglické vlny. Dnes trestuhodně zanedbaná památka zahradního umění prvořadého významu.
Především Williamu Robinsonovi vděčíme za to, že rostliny vnímáme jako jedince se svými nároky na stanoviště a životním rytmem. Nikoli jako barevnou hmotu, kterou uzpůsobujeme do našich obrazců. Robinson patrně nevynašel, ale jistě zpopularizoval tradiční „mixed border“, tedy smíšený záhon z vytrvalých květin, cibulovin, letniček, keřů, růží i pnoucích dřevin. Neplést se směsnými výsadbami z nyní popularizovaných receptur týraných v drceném kamenivu. Pro Robinsona bylo blaho rostlin prvořadé a podnes je hlavním rysem anglické květinové zahrady. Jemu lze také připsat právo rostlin dotýkat se a vytvářet patra. Mimo jiné v Čechách tuto praxi popsal Martin Fulín termínem „plnosadba“. Dnes je samozřejmě prvořadým cílem docílit v každé výsadbě zápoj, aby nebyla vidět zem. Tehdy to byla revoluce.