Před pár dny generál amerického letectva Mike Minihan varoval své podřízené, že válka s Čínou začne do dvou let. Vojákům a letcům radí, aby si dali do pořádku „své soukromé záležitosti“ a začali více cvičit. Minihan velí transportní části letectva, spadá pod něj například logistika tankování za letu. O víkendu to však vypadalo, že válka mezi Amerikou a Čínou nevypukne za dva roky, ale za dva dny. Nad Spojenými státy se pohyboval čínský špionážní balon a reakce byla značně hysterická.

Balon vletěl do amerického vzdušného prostoru někde nad Aljaškou, přeletěl Kanadu, pak zbytek Spojených států, než ho Američané sestřelili nad Atlantikem. Prezident Joe Biden chtěl nařídit zničení balonu již dříve, ale jeho poradci ho od toho odradili, báli se, že trosky by mohly napáchat škodu na zemi.

Jak píše Daniel DePetris v magazínu The Spectator, Čína ze svého vzdušného plavidla, o kterém tvrdí, že jde o zatoulaný meteorologický balon, nejspíše mnoho nezjistila. Jiné špionážní prostředky jsou mnohem účinnější a méně nápadné. To samozřejmě ale neznamená, že se nejedná o významné porušení národní suverenity a USA neměly právo ho sestřelit.

Kongresmani Mike Gallagher, republikán, a Raja Krishnamoorthi, demokrat, vydali ostré prohlášení. „Komunistická strana Číny by neměla mít přístup do amerického vzdušného prostoru na vyžádání. Nejenže se jedná o porušení americké suverenity, které přichází jen několik dní před cestou ministra Blinkena do ČLR, ale také jasně ukazuje, že nedávné diplomatické vábničky ze strany KSČ nepředstavují podstatnou změnu politiky. Ve skutečnosti dokazují, že hrozba KSČ se neomezuje na vzdálené břehy – je u nás doma a musíme jednat, jak této hrozbě čelit,“ napsali Gallagher a Krishnamoorthi, kteří zároveň vedou sněmovní výbor pro strategickou soutěž mezi Spojenými státy a Komunistickou stranou Číny. Blinken následně připravovanou cestu do Číny opravdu zrušil.

Peking sestřelení svého balonu odsoudil. „Protestujeme proti postupu USA a ponecháváme si právo použít nezbytné prostředky k řešení podobných situací,“ uvedlo čínské ministerstvo obrany.

Kvůli jednomu zničenému balonu válka nevypukne, přesto dění okolo dobře ukazuje, proč mnozí sdílejí pesimismus generála Minihana a považují americko-čínskou válku v budoucnu za velmi pravděpodobnou.

Není neobvyklé, že války rozpoutávají ne velmoci na vrcholu, ale ty v úpadku. Klasickým příkladem je první světová válka, za kterou velký díl viny nesou hlavně Německo a Rakousko-Uhersko. Vedení habsburské monarchie věřilo, že zastaví pomalý úpadek a sjednotí rozličné národy říše, pokud se podaří eliminovat Srbsko. To působilo jako rozvratný prvek, jelikož bylo důkazem, že může existovat jihoslovanský stát mimo Rakousko. Některé části srbského vedení se aktivně snažily o odtržení balkánských částí monarchie.

Němci zase věřili, že válka s Francií a Ruskem je nevyhnutelná. Jejich plán byl bleskovým útokem vyřadit Francii a pak koncentrovat veškeré síly proti Rusku. Plán vycházel z předpokladu, že ruská mobilizace bude pomalá a bude trvat několik týdnů, než bude ruská armáda připravená. Začátkem 20. století se ale Rusko rychle industrializovalo, a hlavně výstavba železnic znamenala, že se čas potřebný k mobilizaci neustále zmenšoval. Berlín tak usoudil, že potřebuje válku co nejdříve, pokud ji má vyhrát. Když srbští radikálové, částečně řízeni srbským vojenským zpravodajstvím, zabili následníka rakouského trůnu, pro Vídeň to byla dobrá záminka k válce. Němci se nepokoušeli svého spojence zastavit, neboť si válku přáli také.

Druhým příkladem je válka o Falklandy, kdy nepopulární argentinská vojenská junta si myslela, že získá legitimitu zabráním britského území.

Americký politolog Graham Allison v roce 2012 popsal Thukydidovu past, kdy roste nebezpečí války, pokud hrozí, že nastupující mocnost překoná stávajícího hegemona. Velmoc se tak pokusí zničit protivníka, než se stane příliš silným. Teorii pojmenoval podle Thukydida, starověkého historika peloponéské války.

Co činí čínsko-americké soupeření tak nebezpečné, je víra obou států, že jsou na sestupu. Američané neustále spekulují, že 21. století bude čínské. Pozorují vše od výstavby čínského námořnictva přes růst čínských technologických gigantů až po čínský vliv v Hollywoodu a basketbalové lize NBA. Čínské rychlovlaky, tisíce kilometrů nových dálnic a výkonný, i když dystopický státní aparát vypadají vedle chaotického řízení USA, rozdělené společnosti a rozpadající se infrastruktury jako hudba budoucnosti.

Čína má ale svoje vlastní problémy. Loni Čína zaznamenala první pokles populace za šedesát let. Tehdy byl důvodem Mao Ce-tungem způsobený hladomor. Nyní se prostě narodilo málo Číňanů. Peking tak kráčí vstříc demografické krizi. K tomu čínská ekonomika zpomaluje, loni vyrostla zhruba o 3 %. Což je méně než cílených 5,5 % a o hodně méně než nějakých 8–15 % ročního růstu, na které si Čína zvykla od osmdesátých let až někdy do roku 2012. Trh s realitami je ve vleklé krizi a ze říše středu odchází investoři, které vylekala politika nulového covidu, utužování politických kontrol a lákají je lepší podmínky v zemích, jako je Vietnam nebo Malajsie.

To vede část analytiků k prohlášením, že „čínské století skončilo dříve, než začalo“ a Čína USA jen tak nedostihne, natož předstihne. V tom ale tkví nebezpečí. Pokud Peking si myslí, že silnější již nebude, může ho to přesvědčit o potřebě rozpoutat válku co nejdříve.

Tvrdá prohlášení ve sporu o balon jsou právě i důkazem strachu obou stran o svůj budoucí status.

Konflikt není nevyhnutelný. V první polovině 20. století USA nahradily Británii v roli světového hegemona bez vzájemné války, naopak se z nich stali spojenci. Soupeření mezi Washingtonem a Moskvou také nepřerostlo v horkou válku. Bude to však vyžadovat hodně zručné diplomacie, aby Thukydidova past nesklapla.