Německý, v angličtině natočený film Mnichov 1972 (původní název September 5) je příkladem toho, jak ve skromných podmínkách natočit historický film, v němž dějinná událost působí jako v přítomném okamžiku se odvíjející, ještě neuzavřená a nezpracovaná realita. Je to thriller, jemuž neubírá napětí to, že publikum dobře ví, jak to všechno dopadne. Pátého září 1972 během olympijských her v Mnichově zaútočilo teroristické komando palestinské organizace Černé září v olympijské vesnici. Drželo jako rukojmí část izraelské výpravy, po vyjednávání s německými úřady teroristé i unesení odjeli na letiště, kde se německá policie neúspěšně pokusila o osvobozovací akci – následky byly tragické.

Ta událost se výrazně otiskla do paměti stamilionů lidí, nejenom proto, že šokujícím způsobem spojila politicky motivované násilí a mírovou symboliku olympiády. Masy diváků ji mohly sledovat prakticky v přímém přenosu, bylo to poprvé v historii, živé vysílání z Mnichova sledovalo víc lidí než přistání amerických astronautů na Měsíci. A právě mediální dimenze události je ústředním tématem filmu režiséra Tima Fehlbauma.

Téměř celý film se odehrává na jednom místě, v mnichovském studiu americké televizní společnosti ABC, která přenosy z olympiády vysílala. Její pracovníci se ráno potkají na poradě a řeší, jaké soutěže se toho dne budou konat a co z nich zařadí do programu. Zanedlouho ale zvenku uslyší zvuky nápadně připomínající střelbu. „Sporťáci“ na nečekanou situaci musejí nějak zareagovat, zprostředkovat světu, co se děje, a zároveň se prosadit uvnitř televizní společnosti – „svou“ story nechtějí předat nikomu jinému, v očích managementu třeba povolanějšímu. Redaktoři, kameramani a další se musejí přeorientovat na jiný typ práce, zvládnout nástrahy živého vysílání a zároveň i nějak vstřebat to, o čem ten svět zpravují. Během toho jednoho dne v září musejí řešit (anebo vymlčet) i různé etické otázky – jak moc musejí novináři respektovat přání bezpečnostních složek, co se v televizi dá ukázat a co už ne, jaká zpráva se dá považovat za ověřenou a jaká ne.

Fehlman a jeho spoluscenáristé Moritz Binder a Alex David vytvořili velice sevřené dílo, film má něco málo přes devadesát minut, o žádné z nich se, myslím, nedá říci, že by byla přebytečná. Kamera Markuse Förderera prochází stísněnými a často potemnělými a klaustrofobicky působícími prostorami, jimiž pobíhají napjatí lidé, o nichž se divák dozví jen to nejnutnější – většinou ne z toho, co o sobě řeknou, ale jak se v dané situaci chovají. Výraznější roli mezi nimi mají mladý a ambiciózní Geoffrey Mason (John Magaro), který přenos režíroval, producent Roone Arledge (Peter Sarsgaard), jenž za základ zpravodajství pokládá emoce, pochybující Marvin Bader (Ben Chaplin), německé hledisko pak reprezentuje tlumočnice Marianne (Leonie Benesch). Filmařský tým vytvořil přesnou repliku tehdejšího studia, kromě obrazu „velkých dějin“ tak získá divák i představu o technologii vysílání počátku sedmdesátých let, vrátí se do časů, kdy sehnat někoho po telefonu či dostat někam kameru bylo o dost obtížnější než dnes. Podobně kuse jako své postavy film pojednává i dění toho dne, ambicí tvůrců nebylo přehledně vykreslit všechny aspekty té historické události, ale ukázat ji z pohledu lidí, na které jaksi spadla a odhalovala se jim jen postupně a částečně (občas zaznívající kritiku filmu za to, že neřeší kontext izraelsko-palestinského konfliktu, považuji z toho důvodu za neopodstatněnou). Autorům se ten příběh pozorovatelů a zpravodajů daří vyprávět velmi napínavě, ale ne dryáčnicky, otázky o povaze novinářské práce, jež film nastoluje, se nerozebírají v dlouhých diskusích, vyplývají ze situací a možná nejsilněji znějí ve chvílích, kdy se o nich nemluví vůbec.

Mnichov 1972 je film o zrodu mediálního světa v jeho dnešní podobě a snad taky o tom, co znamená být pozorovatelem. Nezúčastněným účastníkem, který se může schovat do své role před emocionální vahou toho, co pozoruje, ale ne před odpovědností, již ta role přináší. I když zorientovat se v mlze rozběhnuvších se dějin může být hodně těžké, třeba až nemožné.

Mnichov 1972 (Německo/USA, 2024), režie: Tim Fehlbaum, 95 min.