V březnu jsme si připomněli třicáté výročí úmrtí Karla Kryla, v dubnu osmdesáté výročí jeho narození. Je to ještě autor, který má co říct? Co vlastně zbylo z Karla Kryla a jeho legendy? O tom v Salonu Echa diskutovali novinářka a básníkova dobrá přítelkyně Marta Bystrovová, novinář a autor knižního krylovského rozhovoru Půlkacíř Miloš Čermák, historik a novinář Martin Groman, literární vědec Jiří Zizler a divadelník, muzikant a právník Adam Rut. A protože připomínat výročí písničkáře bez jeho písní by nebylo uctivé, začali jsme právě písní.

(Adam Rut hraje na úvod píseň Hle, jak se perou.)

Když jsem se s vámi domlouval na tuto debatu, měli jste každý na Karla Kryla jinou reakci. Vy, paní Bystrovová, jste měla starost o to, jak dnes Kryla zprostředkovávat. Třeba takto?

Bystrovová: Nejde o to, interpretovat jeho písničky, ale o to, dostat je do povědomí třeba mých vnoučat nebo lidí, kteří ho nezažili a nezažili ani doby, kdy byl prudce aktuální. Je potřeba umožnit jim to poznat, aby vůbec věděli, že ho mají chtít poslouchat. Rodina na to nestačí, rádio Kryla hraje jen při výročích, televize také. Přitom mladí, když se k němu dostanou, když ho slyší, když si ho přečtou, zjišťují, že jsou jím pohlceni, že je uchvacují jeho texty, jeho projev, jeho čeština, jeho poezie. Jediné, co mě napadlo, je, aby dětem ve školách šikovní učitelé zadávali Kryla jako projektový úkol. Tak by si ho mohly pouštět při výuce i po ní. Tak by třeba pochopily, že to vůbec není staré, ale že je to aktuální, upřímné a každému srozumitelné. I jim ve sluchátkách.

Stáhnout MP3

Tím jste předeslala, s čím do debaty vstupuju já. Považuju totiž Karla Kryla za mrtvého autora. Jak to máte vy ostatní?

Rut: Pro mě je rozhodně živý. A zaujal mě ten školní nápad, protože když jsem se připravoval na tento rozhovor, četl jsem rozhovor s Jaroslavem Hutkou, v kterém řekl, že tvůrce, o němž se učí ve škole, je mrtvý. Neříkal to sice o Krylovi, ale o sobě, ale možná na tom něco je a Kryla bychom ve školách naopak měli zakázat.

Zizler: Přece jenom jde o generační záležitost. Kdo jako já zažil trajektorii šedesátých let, okupaci, následně normalizaci, pro toho je Kryl samozřejmě významná postava. Nicméně s dalšími generacemi se to mění. Což není otázka jenom Krylova – vezměme si i tak majestátní postavu, jakou byl Jan Palach. Pro mě a vrstevníky je to jedna z dominantních figur moderní české historie, ale účinek jeho činu se u mladších generací už prostě stírá. S takovým vývojem nemůžete nic dělat, nejde ho převrátit. Je přirozený.

Palach je ale historická osoba, zatímco Kryl literát, tam by životnost možná mohla být delší.

Čermák: Myslím, že je dobře, že mladí nemají potřebu Kryla poslouchat. Často říkám, že jsem ze šťastné generace. Narodil jsem se v roce 1968, což byl sweet point 20. století. Sice jsem vyrůstal v normalizaci, ta nebyla dobrá. Ale zároveň to byla doba, kdy bylo jasně odděleno dobro a zlo, a to dobré bylo. Takže pro mě byl Kryl důležitý a podstatný. Když jsem pak dospěl a začala svoboda a začali jsme žít v normální zemi, tak nehledě na Krylův živý jazyk i na to, že je skvělý básník, začal být ten patos střetu dobra se zlem, který v sobě má, nepoužitelný. Je dobře, že moje děti už to nezajímá. Ostatně ani jsem jim Kryla nepouštěl. I když s ním samozřejmě trochu vyrůstaly, protože jsem ho měl rád, poslouchal ho a ony věděly, že jsem s ním napsal knížku. Byl to jeden z tichých členů naší rodiny, ale jsem rád, že mu nepropadly a že mu svým způsobem nerozuměly.

Přitom pro některé Kryl začíná být zase aktuální.

Čermák: Začíná-li být aktuální, je to signál, že je něco špatně se světem. Jednoduše řečeno: doba, v které Karel Kryl nerezonuje, je dobrá doba. Jsem rád, že jsem si v pubertě i díky němu ujasnil, co je dobro a co je zlo. Dneska je pro osmnáctiletého člověka těžší se rozhodnout, co je co. Naše generace to měla lehčí, věděli jsme, co jsou hodnoty. A když je někdo „zradil“, měl z toho špatný pocit. Takže ještě jednou: dneska je těžší se ve světě zorientovat, přesto jsem paradoxně rád, že Karel Kryl u mých dětí nerezonoval. A doufám, že nebude rezonovat ani u mých vnoučat a zůstane kuriozitou, symbolem jedné doby a poslouchat ho budeme jenom proto, abychom si ji připomněli.

Zizler: Dovolím si poznámku, a sice že ostré oddělení dobra a zla je fascinující, vytváří ideály, ale vytváří taky iluze. A ty mohou být zavádějící.

Bystrovová: Nesouhlasím, pane Čermáku. Pro nás všechny tady u stolu asi je jasné, co je dobro a co je zlo. Ale důležité přece je, aby to věděly taky vaše děti a vaše vnoučata.

Čermák: Jenomže si nejsem jist, jestli se to dovědí z písničky, jestli to je ta cesta. Součástí mého dospívání bylo, že jsme kulturu a spisovatele vnímali jako svědomí národa. Bard Karel Kryl vyzpíval náš tragický osud. To není přirozené, svět je složitý.

Rut: Mluvíte za generaci, do které nepatříte, a mluvíte podobně jako můj tatínek Přemysl Rut. Byl to náš generační spor – on jako ten, kdo komunismus zažil, chtěl Kryla zasunout do šuplíku minulosti, když konečně přišla svoboda. Přitom pro mě byl Kryl aktuální v roce 1998, kdy mi bylo dvanáct, tedy dávno po revoluci. Nechci se dopustit toho samého co vy, škoda, že tu nemáme někoho, komu je dvacet, ale setkávám se s tím, že Krylovy písničky lidi znají a že neskončil v tom tátově šuplíku, jak si mnozí v devadesátkách možná dokonce přáli, protože si přáli zasunout tam i své vlastní vzpomínky na minulost.

Čermák: Nerozuměl jste mi. Nemluvím za vaši generaci, ale za tu svou, a říkám, že jsem rád, že mé děti neměly potřebu Kryla poslouchat. Chápu, že si každý najde cestu k různému umění, k různým žánrům a autorům. Jestli si někdo najde Kryla a jiný Boba Dylana, je jedno, patří to k dnešní svobodě. Takže nemluvím za jiné, jenom sděluji svůj pocit. Rozhodně jsem nevykládal dětem: „Prokristapána, poslouchejte Kryla, nebo se nám sem vrátí komunismus.“

Groman: Podstatné na Krylově přijímání ve veřejném prostoru je, že je to zpěvák. Zpěváci nejsou věční ani nadčasoví. Zpěvák, který se nehraje, nevydává, nekoncertuje, jednoho dne zmizí. Potká to Kryla, vlastně už ho to potkává, a potká to kdekoho – jednoho dne i Karla Gotta. Zmizí ze společnosti, už nebude fenomén, ale možná retro vzpomínka a pak už ani to ne. To je zákon.

Podstatný rozdíl je v tom, že Gott není autorský typ, není to ten básník.

Groman: Ano, ale bavíme se o fenoménu, o popularitě, o viditelnosti ve společnosti. To, že zůstane kvalitní dílo, je jasné. Ale kvalitní je i Josef Kajetán Tyl. A kdo ho čte? Kryl je v obecném přijímání na téže trajektorii. Nevydaná knížka nebude čtena. Nehraná hudba nebude poslouchána. Dneska je důležité, aby zpěvák byl viditelný, jinak se jeho desky nebudou stahovat a poslouchat v aplikacích, proto musí být vidět na sociálních sítích. Což znamená koncertovat, vystupovat, ukazovat se. Tohle už Kryl samozřejmě dělat nemůže. Ale i když to dělat mohl, tak nezapomeňte, že až do okupace byl u masy neúspěšný. Jeho písničky v rozhlasové Houpačce vypadávaly po prvním uvedení.

Bystrovová: Až na Bratříčka.

Groman: Ano, s ním přišla ta velká emoce a výkřik bolesti. Když Bratříček v lednu nebo v únoru 1969 vyšel, stal se pro lidi tady konzervou. Zatímco Kryl se dvacet let vyvíjel na Západě, pak se vrátil a publikum bylo překvapeno. Už jenom tohle dokazuje, že Krylův příběh není příběh populárního zpěváka, tedy populárního ve smyslu oblíbeného a milovaného. Jeho cesta byla spletitá.

Bystrovová: On se v jednom období naprosto trefil. Tím, co říkal, tím, jak to říkal, a tím, že věřil tomu, co říkal. Zaznělo, že měl patetický projev. Jenomže z výše svého věku považuji jeho patos za pěkný a důležitý.

Zizler: K tomu podotkněme, že Kryl byl úspěšný a populární v Polsku. Romantické Polsko ho milovalo, řada polských písničkářů přebírala jeho písně a měla s nimi velký úspěch. On sám zpíval polsky a měl výbornou polštinu. Pamatuju si, že když jsem byl na začátku listopadu 1989 ve Vratislavi na setkání české nezávislé kultury, tak Poláci na koncerty českých písničkářů chodili kvůli Krylovi a byli velice zklamáni, že vystoupili také jiní písničkáři.

Čermák: Slovo patos jsem použil já, ale neutrálně. Krylův patos nebyl teatrální, patřil k osmdesátým létům. Jsem z Prahy, vyrůstal jsem v prostředí, kde se žádná bramborová brigáda nebo branný kurz neobešly bez toho, abychom si večer sedli a zazpívali si Kryla. Byly to vlastně odrhovačky. Anděl byl známější než Bratříček, ale zatímco Bratříček byl vzdor, Anděl bylo něco jako Bedna od whisky. Tehdy jsem Kryla napodoboval, psal jsem básničky i písničky, bylo to komické. Ale pro mou generaci to byla ohromná postava. Bylo vtipné, že jsme nevěděli, jak vypadá, nebyla žádná jeho fotka, znali jsme jenom hlas. Vždycky jsem si ho představoval jako Jiřího Tichotu ze Spirituál kvintetu: že bude veliký, mít ostře řezané rysy, husté vlasy…

Groman: Protože takový hlas přece nemůže být v malém těle, že jo.

Čermák: No jasně. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Když pak přistál v Ruzyni bavorský strýc ve vestě, s pleší a příšerným knírkem, nevěřil jsem tomu, že tohle je on. Člověk, s kterým jsem usínal, když jsem poslouchal Svobodnou Evropu. To je zajímavé, že jsme znali jeho dílo, ale nikdy jsme ho neviděli. To se už málokdy stane.

Zizler: Vryl se mi do paměti moment pro Kryla typický. Bylo to někdy v prosinci 1989 nebo v lednu 1990, stalo se to na jednom z jeho prvních jeho koncertů po návratu, přenášela ho televize, diváci byli extatičtí, euforičtí, intenzivně naladění na umělce. On zpíval a najednou mu na chvilku vypadl text – diváci se spontánně zasmáli. Nebyla v tom ale zlovůle, naopak šlo o výraz vstřícnosti vůči Krylovi. Stát na jeho místě jiný písničkář, omotal by si publikum kolem prstu. Zastavil by píseň, pronesl nějaký vtípek, lidi by řičeli, šíleli, byl by jejich. Kryl udělal něco jiného. Pochopil tu situaci jako svoje trapné selhání, které musel okamžitě překlenout. Proto se snažil co nejrychleji navázat a zpívat dál, jako by se nic nestalo. Tenkrát jsem si uvědomil, že normální písničkář si může, když zapomene text, popovídat s publikem. Ale herec, který hraje v Národním divadle Hamleta, totéž udělat nemůže. Kryl, myslím, se cítil spíš jako to druhé než jako to první. K němu patřila sebedramatizace, autostylizace, postoj velkého barda.

Bystrovová: Když jsme u lidské stránky Karla Kryla, nemůžu neříct svůj zážitek právě z listopadu 1989, když přijel. Pracovala jsem ve Svobodném slově, v Melantrichu. On seděl v křesílku u mě v kulturní rubrice, tekly mu slzy a říkal mi: „Nesmějte se mi. Já vůbec nevěřím tomu, že jsem tady.“ Bylo znát, jak ho ten fakt vzal. Protože on se toužil vrátit. Zároveň ho dojímalo, že ho lidi přijímají.

Groman: To je častý fenomén u emigrantů nebo exulantů – Kryl by trval na pojmu exulant –, kteří se vraceli. Stejnou obavu, aby ho dojetí nepřeválcovalo, měl třeba Pavel Tigrid. Zvládl přistání na letišti, přijetí na Hradě, volbu Havla, ale pak se zhroutil v restauraci u knedlíčkové polívky. Slávka Peroutková a další popisovali podobné příběhy.

Rut: Vy o Krylovi mluvíte hodně v kontrastu s přirozeností, máte ho za vrchol stylizace, jenže podle mě Kryl má blízko k stávající generaci dvacátníků, která odmítá všechno, co je nesvobodné a neautentické. Protože on jako jeden z mála za to, co zpíval, ručil svým životem a celých těch padesát let se sobě nikdy nezpronevěřil. Tím inspiruje dodnes. A taky je faul říkat, že se dneska neposlouchá. Vždyť oproti osmdesátým letům máme data. Podívejte: na Spotify má Bratříček dva miliony sedm set devadesát pět tisíc poslechů, Karavana mraků milion dvě stě sedmdesát sedm tisíc. Interpretů, kteří jeho písně zpívají, včetně třeba Anety Langerové, je spousta. Na mě kolikrát někdo pokřikoval, abych zahrál Morituri te salutant od Daniela Landy. Je to živé.

Groman: Máme tendenci všichni se u tohoto tématu ocitat v extrémním pozicích. Neřekl jsem, že se Kryl nehraje vůbec. Vždycky někdo řekne: Já ho miluju, já ho hraju, já ho poslouchám. To je běžné. Ale abych líp vystihl, co jsem se před chvílí snažil sdělit: při předchozím výročí Český rozhlas vydával o Krylovi knížku a uspořádal koncert krylovských coververzí. Letos, v roce Krylových osmdesátin, toto Rozhlas dělá pro Petra Hapku. To je ten posun. Je skvělé, že Krylova píseň má dva miliony poslechů. Ale za deset let to může být pět set tisíc a za dvacet let žádný.

Zizler: Ještě k tomu přijetí. Kryl po listopadu čelil dvěma atakám. Ta první přišla ještě za jeho života, když mainstream odmítl jeho příklon k opozici v letech 1992 a 1993. Ta druhá přišla po jeho smrti, když v Literárních novinách vyšel text básníka Petra Krále Nekryluju. To byla drtivá kritika Krylovy poezie a osobnosti. No a v tomto textu Král mimo jiné tvrdí, že Krylovy písničky jsou vázané na aktuální společenský kontext a mimo něj postrádají výmluvnost a srozumitelnost.

Dokonce tam konstatuje, že Bratříček je pochybný „i v morálním ohledu: bouřit se proti okupaci sebedojímáním neznělo moc hrdě, spíš to lichotilo horším vlastnostem národa“.

Bystrovová: Problém je, že Kryl tuto píseň napsal dřív, než nás naši přátelé přišli osvobodit. Text četl a možná přezpívával Hutkovi ve vlaku ještě před okupací. Takže Petr Král prostě nemá pravdu. Ale to je jedno, každý má jiný názor a smí kohokoli hodnotit podle svého. Jenom se osmělím podotknout, že když si dneska poslechneme Krylovy písničky a víme, co se děje na Ukrajině, tak nemůžeme říct, že byly poplatné době.

Rut: Absolutně souhlasím. Pro mě tam emoce neustále je. Jsem pacifista, ale musím pochodovat. Jsou to ironické vojenské pochoďáky, které v souvislosti s válkou na Ukrajině velmi ožily.

Myslím, že je to vhodný okamžik na další píseň.

(Adam Rut hraje Karavanů mraků.)

Často mluvíme o Krylovi jako o literátovi, jako o politickém člověku, ale méně se o něm mluví jako o hudebníkovi a zpěvákovi. Vy jste muzikant, jak ho vnímáte coby skladatele?

Rut: Pro mě ty písničky vždycky byly výjimečné i svým projevem. Nedávno jsem četl, jak se na to díval Jiří Černý nebo jiní kritici, kteří vyzdvihovali Krylův hlas. A je pravda, že on je skvělý interpret vlastních písní. Co se týká kytary, není to nic výjimečného, ale tím větší je šance, že se to bude reprodukovat a hrát, protože nejde o složité písně. Přesto jsou hudebně velmi nápadité.

Pane Čermáku, vy jste s Karlem Krylem pořídil knižní rozhovor. Jaký Kryl byl?

Čermák: Osobní setkání je vždycky jiné než otisk tvorby. Jak už jsem říkal, znal jsem jeho hlas a nahrávky, ale o jeho životě jsem nevěděl nic. Vznik té knížky měl komický aspekt v tom, že já mám dvě stě šest centimetrů a on měřil asi metr padesát pět, i když tvrdil, že má metr šedesát. Ale asi to nebyla pravda. Vzpomínám na první setkání, které jsem spolu měli, bylo to kolem 10. ledna 1990 v bytě jeho právníka Martina Štumpfa na Letné. Přišli jsme s fotografem asi o minutu později a on byl nepříjemný. Bylo ráno, kolem deváté, a pro mě to byl náraz do zdi. Bylo mi dvacet dva, což není tak málo, ale nebyl jsem novinář, studoval jsem techniku a novinářem se stal kolem 20. listopadu 1989. Takže jsem byl nejistý a nevěděl, co mu můžu nabídnout. Ale pak jsme mluvili asi tři hodiny a vyšel z toho snad dobrý rozhovor.

A potom?

Čermák: Knížka byla náhoda. Vymyslel ji Alexander Tomský, a když mi ji nabídl, namítal jsem, že by ji měl dělat třeba Jiří Černý. Jenže oni tehdy spolu zrovna nějak nemluvili. Napůl v žertu říkám, že za to, že Kryl na knížku okamžitě kývl, do značné míry mohl Karel Gott. Protože Kryl si v sobě nesl trauma z jejich společného zpěvu na balkoně Melantrichu. A jelikož Karel Gott už poskytl knižní rozhovor kolegovi z Reflexu a prodalo se ho, tuším, sto tisíc kusů, chtěl Tomský jako dobrý obchodník tento úspěch zopakovat. Kryl tehdy řekl: Když mohl udělat knížku Gott, udělám ji i já.

Spřátelili jste se?

Čermák: V době, kdy jsme ji dělali, si nemyslím, že jsme měli přátelský vztah. Asi jsme si tykali, protože on si tykal s každým. On byl velký profesionál, hlídal si, aby byl všude včas a všechno se udělalo dobře, to měl naučené z Německa. Blízkými přáteli jsme se stali, až když knížka vyšla. To bylo v září 1993, v březnu 1994 umřel. Ten půlrok jsme si byli blízko. Dokonce mi slíbil písničku pro syna, který se mi narodil asi dva týdny před Krylovou smrtí. Tak tomu už se vyhnul.

Rut: Půlkacíř rozbíjí představu o Krylovi jako o přísném asketovi, který čeká, co bude po smrti. Vysloveně tam říká: Užijme si to hlavně tady. Potom to třeba bude lepší, ale důležité je užít si to tady na zemi.

Čermák: Asketa nebyl. Žil dva životy a já jsem byl, myslím, jeden z mála, kdo nahlédl do obou z nich. Jinak je přísně odděloval. V Praze si užíval života ve všech směrech a chodil pozdě spát, což se možná podepsalo na jeho zdraví. A pak přijel do Německa, kde měl takový dřevěný domek. Líčil mi, že tam přijel, v sedm osm večer s manželkou povečeřel, v půl deváté ulehli do postele, pustili si televizi a v půl desáté usnuli. Tam zkrátka žil obyčejným bavorským životem. Jeho žena tušila, že on je tady populární, ale vlastně pro ni bylo po jeho smrti překvapení, když se začalo debatovat, že jeho autorská práva mají velkou cenu. Neměla potuchy, jaká byl její manžel legenda.

Zizler: Když jsme u těch osobních zážitků, mám taky jeden. V té Vratislavi, o které jsem mluvil, jsme se ubytovali na koleji a šli posedět do studentského klubu. Za pár minut si k nám přisedl profesor Ivan Sviták z Kalifornie a za dalších pár minut Karel Kryl. Zírali jsme na ně s otevřenou pusou. No a za dalších pár minut jsem si s Krylem povídal už docela intimně, on byl povaha otevřená. Zeptal jsem se ho na jeho vztah s Jaroslavem Hutkou. Znal mě pár minut, nemusel nic říkat, ale celkem obšírně pojednal o tom, že mu na Hutkovi vadí, že v Holandsku nepracuje, a taky to, že zatímco on když někam přijede, třeba za krajany v Austrálii, a chtějí tam po něm zahrát Škoda lásky, tak on jim to dá. „Ale Jarda Hutka by tohle nikdy neudělal,“ dodal tehdy.

Bystrovová: Když jsem byla u kamarádky v Kanadě, tak tam všichni, Slováci, Češi, celá ta společnost krajanská, spontánně vyprávěli o tom, jak za nimi přijel Karel Kryl. Oni ho milovali a líčili, jaký byl milý a hodný a oni že všichni znali jeho písně. No samozřejmě, protože utíkali v době, kdy byly aktuální, a tak na něj nedali dopustit. I opilého by ho nosili v náručí.

Groman: Protože to byli ti, kteří zažili osmašedesátý a pro které Kryl znamenal vzpomínku na tu emoci a chtěli ji po něm znovu a znovu. Vyprávěla mi Slávka Peroutková, že Kryl jako redaktor Svobodné Evropy samozřejmě musel občas z Mnichova zajet do Ameriky do centrály. Když se tam ocitl několikrát v sedmdesátých letech, byl ještě naživu Ferdinand Peroutka. Ten ale patřil k emigraci osmačtyřicátého roku. Ale protože byl zvědavý na lidi z Československa, pozvat Kryla na večeři k sobě domů a chtěl po něm, aby mu hrál budovatelské písně z padesátých let. Protože on je tady nikdy neslyšel. A Kryl, abych doťuknul toho Hutku, mu to dal. Musel to být fantastický večer.

Jaký byl vztah mezi Krylem a Václavem Havlem? O tom se hodně traduje, běžně se tvrdí, že Kryl šel požádat o státní službu a Havel mu řekl: Karle, zpívejte. A že ho to urazilo.

Bystrovová: Myslím, že ten vztah byl opatrný. Vím, že Václav Havel velmi vážil, co by měl Kryl ve státní službě dělat. Ale protože na nic nepřišel a protože sám byl kumštýř a cítil sílu Kryla v roli umělce oslovujícího lidi, tak si myslím, že si rozhodl, že to je důležitější. Na druhou stranu, Kryl ho kritizoval. Jako kritizoval každého, což jsme nechtěli slyšet. Nechtěli jsme, aby nám kazil iluzi, že teď už konečně všechno bude lepší. Havlův okruh pochopitelně byl háklivý na kritiku. Jenže Kryl nekritizoval ze zlé vůle, on to tak cítil.

Zizler: Kryl měl vynikající předpoklady pro politiku. Měl vzdělání, byl vynikající rétor, uměl formulovat, uměl jazyk, měl čistý štít. Ale málokdo si ho v té roli dokázal představit. A to byl možná smysl toho Havlova výroku, protože ani on si ho jako politika nedokázal představit.

Groman: Ještě jsme to tu neřekli, ale Kryl měl přece obrovskou zkušenost ze Západu. On byl opoziční, protože věděl, že má existovat opozice. Chápal, že lidé tu měli pocit, že zlo vyměnili za dobro, ale nepochopili, že demokracie je komplikovanější. Zatímco Kryl to věděl. Ale nejsem si jist, jestli by v politice byl schopen politického kompromisu. Spíš by dopadl jako většina idealistů.

Čermák: Hezky to řekla paní Bystrovová, že jsme nechtěli slyšet, co Kryl říká. Mě se to týkalo velice, o tom bylo hodně našich debat. A druhá velká pravda je, že měl zkušenost ze Západu a byl to vlastně kapitalista, pyšný na to, že se venku uživil. Proto byl takový profesionál, proto lidem hrál Škoda lásky i budovatelské písně. A pokud jde o Havla, oni si podle mě nesedli. Nebylo v tom nic založeného na ideách nebo na směřování země, neporozuměli si. A jestli byl zklamaný… Všichni jsme zklamaní, když nedostaneme nabídku, kterou čekáme a máme pocit, že jsme si ji zasloužili.

Groman: U vztahu Havel–Kryl máme jakousi nevyřčenou představu, že na začátku je vztah, který se rozpadne. Ale Kryl nebyl Kohout. Nebyl tím, kdo se s Havlem zná léta. Nezapomeňte, že u Havla neuspěli ani lidé jako Pavel Kohout nebo Zdeněk Mlynář, kteří byli z literárního a politického světa a kteří s ním spolupracovali na Chartě.

Ještě poslední otázka. Máte dojem, že kvalita Krylovy tvorby byla trvalá? Nebo šla dolů?

Rut: Spíš mi přijde, že poslední dílo přecházelo do satiry, když říkal, že naše zásady končí tam, kde se kříží s našimi úmysly. Myslím, že neomylně cítil, že slovník sedmdesátých a osmdesátých let k devadesátkám už nepatří.

Zizler: Těžko najdeme písničkáře, který v devadesátých letech neměl tvůrčí krizi. Měli ji dokonce všichni najednou, dalo by se říct. Museli se vyrovnat s radikálně novou situací a některým to trvalo léta a někteří se z toho nedostali nikdy.

Groman: Navíc v devadesátých letech, a to taky na lidi, jako byl Kryl, mohlo mít vliv, měli krizi i popaři. Ani oni nevěděli, co bude. Tu zatáčku vybrali až v půlce devadesátých let.

Zizler: V Krylovi samozřejmě je jistý schematismus, černobílý přístup, ale musíme si uvědomit, že to hlavní tvořil v době studené války a že ve válce není prostor pro subtilnost, pro barevnost, ale naopak pro rozhodnost a pádnost.

Bystrovová: A určitě v ní není místo pro akademismus. On prostě zpíval pro lidi, aby tomu rozuměli. To byla jeho přednost.

Adame, prosím o poslední píseň.