Před časem tu padlo pár slov o objevné a objemné monografii Zdeňka Zikmunda nazvané synekdochicky Bican proti Hitlerovi (viz č. 47/2020). Na toto fundované a čtivé vylíčení historie fotbalových klubů, soutěží a vůbec společenské atmosféry v letech německého protektorátu navazuje autor názvem i obsahem své nové práce. O tom, jak se fotbalu a sportu vůbec vedlo v nové totalitě, pojednává srovnatelně koncipovaná kniha Bican proti Čepičkovi. 

Titul musíme brát s rezervou, avšak s menší než v případě předchozího svazku. Tentokrát to tak velká zkratka není, Alexej Čepička, ministr národní obrany a zeť Klementa Gottwalda, se skutečně veřejně vymezil vůči slavnému internacionálovi (či „kanonýrovi“, jak nikoli neočekávaně píše Zikmund; co by to bylo za knihu o fotbale, kdyby se v ní plodnému autorovi branek neříkalo „kanonýr“, ani Bican proti Hitlerovi se bez tohoto notně otřískaného synonyma neobešel), a to v březnu 1954, kdy už Bican pět let „neoblékal dres“ státní reprezentace (ovšemže tu hráči „oblékají dresy“ toho či onoho klubu, ba dokonce „národního mužstva“; vlastně jsou všechna ta klišé sportovní žurnalistiky docela milá, skoro už na ně jako čtenáři čekáme a byli bychom zklamáni, kdybychom se tu s nim nepotkali: dát někomu hodně gólů = rozstřílet ho, dostat gól = inkasovat atd., mohl by z toho být zábavný slovníček, takový Jaromír Bosák by ho jistě hravě poskládal).

Ale zpátky k Alexeji Čepičkovi. Ten se v onom připomenutém projevu (šlo o schůzi rozšířeného předsednictva Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport) otřel i o návštěvníky fotbalových utkání, pravděpodobně dostával zprávy, že je mezi nimi „část reakčních diváků“. „Poměr ke státní reprezentaci,“ věděl ministr, „to je vlastně poměr k nové socialistické fyzkultuře. Kritikou nemohou být výkřiky a urážky.“ Připomeňme po nahlédnutí do tabulek v závěru Zikmundova spisu, že výkony „státní reprezentace“ byly tehdy, jak se říká, nepřesvědčivé. Československo prohrálo v roce Čepičkova horlení 0:2 s Uruguayí, ba dokonce 0:5 s Rakouskem (obě utkání na MS ve Švýcarsku). A už jsme u Josefa Bicana (1913–2001). Ten byl od roku 1952 „hrajícím trenérem a vedoucím sportovní výchovy učňů ve Škodových závodech Hradec Králové“. Což Čepička samozřejmě věděl. Zikmund obávaného ministra cituje: „,Bican nechal sebou obchodovat až do poslední doby,‘ sípal.“ (Opravdu sípal? Existuje snad zvukový záznam? Asi ne. Ale v autorovi se pořád sváří historik s žurnalistou, bylo tomu tak už v předchozím „Bicanovi“.) A ještě Čepička: „Vedle jistých schopností Bicanových nemůžeme ovšem nevidět jeho vystupování a chování na hřištích. Nelze nevidět, že ať již Bican chce nebo nechce, jeho jméno se stalo výrazem buržoazního sportu, které vyzdvihla na štít nejreakčnější část diváků.“

Haha, buržoazní sport. Vládnoucí zločinci, jak víme, všemi profesionálními sportovci naoko pohrdali (profesionálů se ovšem štítí už Eduard Bass, jehož ze sympatií ke komunismu podezírat nemůžeme, ve své Klapzubově jedenáctce, 1922), ve skutečnosti lhali sobě i světu, když reprezentanty v čemkoli vydávali za ryzí amatéry, kteří se na vrcholové úrovni věnují svým koníčkům až po práci, ideálně ve vojenských oddílech zvaných Dukla (to jméno muselo připadat komické horníkům: dukla už dávno říkali menší nevydřevené šachtici, určené například k větrání)... Bylo by to všechno už jen směšné, jenže tehdy šlo o životy i kariéry. Komunistická strana chtěla ovládat a řídit celou společnost, průmysl i zemědělství, školství i zdravotnictví, armádu i policii, vědu i kulturu, církve i sport, šachisty i modeláře... Takže rovněž fotbalisty, to dá rozum. „Na prahu nových pořádků vykazoval fotbal 120 000 hráčů a i s přispívajícími 450 000 členů. Nepočítáme-li tělovýchovné spolky, připadaly na něj tři čtvrtiny sportovců. Dominoval návštěvami, příjmy ze vstupného, zájmem veřejnosti,“ připomíná Zikmund.

S velkým přehledem a potřebným zaujetím sepsal další díl naší (nejen) fotbalové kroniky. Příběhy jejích aktérů lze číst i na přeskáčku. Vždy s užitkem.

Zdeněk Zikmund: Bican proti Čepičkovi. Fotbal ve stalinistickém Československu. Nakladatelství Prostor, 608 str.