Laxnost, s jakou přistupoval Senát k nominacím na ústavní soudce, které mu zasílal prezident Petr Pavel, byla u prvních jmen až zarážející. Vládní koalice má v horní komoře parlamentu drtivou většinu. Jen koalice Spolu disponuje ve dvou klubech (ODS s TOP 09, lidovci jsou samostatně) 48 hlasy z 81. Co řekne, to jí projde. Když se přidají Piráti a STAN, může vládní většina přimět hlavu státu, aby skládala Ústavní soud podle jejich představ. Přinejmenším aby o obsazování a představách vládní většiny začal intenzivně vyjednávat. Jenže nic takového se nedělo. Ani jednotlivé strany neměly jasnou strategii, koho do Ústavního soudu chtějí. A už vůbec ne taktiku, jak svoji představu prosazovat.

Zjevně si neuvědomovaly, že rozhodují o nejmocnější instituci v zemi. Senátorům se nechtělo jít do střetu s populárním prezidentem. A tak trochu mechanicky schvalovali jeho návrhy.

Změnu kurzu často přináší krize. Tady měla podobu blamáže s nominací komunistického soudce Roberta Fremra, na nějž teprve po schválení v Senátu začaly vyplouvat rozsudky z dob před rokem 1989, z nichž bylo zřejmé, že ve frenetickém tažení za kariérou svými rozsudky ničil lidem životy. Fremr rezignoval. Sám přiznal, že rozsudků, které by nebyl schopen vysvětlit, je víc.

Po Fremrovi začala nová éra. Na obsazování Ústavního soudu svítí ostrá světla. Tak, jak to mělo být od začátku. Ti, kdo teď přijdou před senátory, musejí počítat s grilováním v americkém stylu. Senátoři se konečně probrali. A nebudou u kandidátů zjevně prověřovat jen jejich minulost, ale i hodnotové ukotvení nebo záliby. Dochází jim, že do nejmocnější instituce v zemi nehledají špičkové odborníky, technokraty. To je jen jedna z podmínek. Hledají komplexní osobnosti, s důvěryhodností, integritou a čitelnými názory na základní hodnotové otázky. Senátorům konečně dochází, že při grilování musejí zjistit, jestli je dotyčný kandidát etatista, autoritář nebo liberál. Jeho hodnotové ukotvení totiž hodně napoví, jak bude soudit. A nejvyšší soudy jsou v těch necitlivějších rozhodnutích nakonec silně politické instituce. Ať si o tom někteří prezidentovi poradci, kteří touží po inertních technokratech, myslí cokoli. Když bude muset Ústavní soud v nějakém citlivém případě vykládat Listinu základních práv a svobod, není to formalistní odškrtávání paragrafů. Je to rozhodování hluboce hodnotové. Často mezi tím, je-li víc svoboda, nebo jistota.

Jako první je novým ostrým poměrům vystaven soudce Nejvyššího soudu Pavel Simon. Specialista na náhrady škod, které lidem způsobil stát. V pondělí, kdy odcházelo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, to vypadalo, že Senátem neprojde. Z ideových i osobnostních důvodů. Osmačtyřicetiletý Simon nemá žádný vážný šrám jako Fremr. Svým hodnotovým nastavením není ale zrovna zastánce toho, že stát by měl za své omyly lidi výrazně odškodňovat. Jde ve svém přesvědčení tak daleko, že mu jeho rozsudky třeba v případu H-System jako protiústavní rušil Ústavní soud. Ten, kdo ho chápe jako poslední instanci, kde se lidé mohou dovolat svých práv, tam nejspíš člověka názorového ustrojení Pavla Simona chtít nebude. Na druhé straně to byl ale právě Simon, kdo v čerstvém rozsudku přiznal náhradu obchodníkovi, kterého stát donutil za covidového lockdownu zavřít. To je ale jeden rozsudek. Pavel Simon i v aktuálním rozhovoru pro Českou justici říká, že náhrady za újmu způsobenou státem jsou u nás větší než jinde v Evropě. A sám upozorňuje, že je to čistě politická otázka.

Druhým důvodem, proč Simon nejspíš neprojde, jsou jeho ezoterické komerční aktivity čchi-kung, provozované pod značkou Orel v hnízdě a ve dvou dalších firmách. Někteří senátoři jsou přesvědčeni, že to není slučitelné s důstojností a důvěryhodností ústavního soudce. Nebo jsou přesvědčeni, že Simon tímto byznysem přímo porušil zákaz podnikání. On sám to interpretuje jako dovolenou „pedagogickou činnost“.

Pavel Simon je úplně jiný příběh než Robert Fremr. Ať už v Senátu dopadne jakkoli, veřejná debata o něm je korektní. Nikdo ho nepoškozuje. Je to skoro etalon seriózního, kritického grilování.