Slovenský premiér Robert Fico začal před rokem svůj čtvrtý mandát poklonou před hrobem komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Rok nato poklonkuje v ruském propagandistickém pořadu. Ficem hlásaná suverenistická politika čtyř azimutů se záhadně otáčí jen jedním směrem.

Mezitím došlo k zmrtvení spolupráce v rámci zemí Visegrádu, zhroucení nadstandardních vztahů mezi Českem a Slovenskem a ve střední a východní Evropě se postupně vytvářejí nové zájmové linie. Jsme také svědky pokusů o vytržení některých postkomunistických zemí z jejich prozápadního směřování. To je bitevní linie zítřka. O to zajímavější je sledovat vývoj na Slovensku.

Minulou středu vystoupil Robert Fico jako první premiér země EU nebo NATO v ruské státní televizi Rossija 1 v pořadu 60 minut. Moderuje ho Olga Skabejevová. Na síti Telegram ohlašovala rozhovor s Ficem slovy, že jde o politika, který přežil pokus o atentát kvůli svým postojům k Ukrajině. Ona sama proslula výroky, že bombardování ukrajinských měst je příliš mírné, což jí vyneslo zařazení na sankční seznam EU. V půlhodinovém rozhovoru formou telemostu Fico zopakoval interpretační příběh Moskvy ohledně války na Ukrajině tím, že obvinil některé západní státy, že na jaře 2022 zmarnily mírová jednání.

Jeho vystoupením se nesly usedavé stížnosti na západní spojence a na jejich nespolehlivost a dodávky zbraní, které – podle něho – prodlužují válku. „Evropská unie Ukrajincům říká: Tady máte zbraně, tady máte peníze, bojujte, jen nás tím neotravujte, my už s tou válkou nechceme mít nic společného.“

V další části slíbil, že příští květen se v Moskvě zúčastní oslav výročí druhé světové války a nechá na Slovensku postavit sochu maršálu Koněvovi. Na závěr se také přihlásil o malou roli v mezinárodní politice, když řekl: „Pokud to bude nutné, jsem připraven bez váhání jednat s prezidentem Putinem. Prohlašuji to zcela vážně.“

Dva dny nato slovenský premiér přiletěl do Pekingu, kde řekl, že plně respektuje režim a způsob vládnutí, jaký si Čína vybrala. Po setkání s prezidentem Si Ťin-pchingem označil jejich vztahy slovem strategické partnerství a podpořil jeho mírový plán na Ukrajině.

Události minulého týdne jsou vyvrcholením dlouhodobější zahraniční politiky Slovenska. Fico už jako premiér v předvečer setkání špiček EU v Paříži prohlásil, že politikou Evropské unie je vraždění Slovanů na Ukrajině. Tím se dostal do izolace ze strany západních zemí. Následně se jeho ministr zahraničí Blanár setkal s ruským protějškem Lavrovem, což znamenalo definitivní zmrazení vztahů v rámci V4.

Od počátku svého nástupu k moci se Fico upnul k sousednímu Maďarsku. Dlouholetý Ficův spolupracovník Peter Weiss o tom v Právu napsal: „Unikátní vztah s Českem vláda poškodila a svému nejbližšímu sousedovi dala najevo, že nyní je prvořadým spojencem Slovenska Orbánovo Maďarsko, což je zcela proti logice moderních slovenských dějin.“

Na rozdíl od Orbána, který dlouhodobě buduje autoritativní stát a v zahraniční politice sleduje zájmy velkomaďarského prostoru, je Fico imitátor na poli, které zájmově neovládá. Příliš působí jako skutečný Husák, jen s tím rozdílem, že na svém území (zatím) nemá několik desítek tisíc okupačních vojáků.

Všechny tyhle věci se odehrávají na pozadí přeskupování sil na pozadí ruské války na Ukrajině, evropských ekonomických potíží a otevřených pokusů Moskvy dostat do své sféry vlivu státy typu Gruzie a Moldavska. Za této situace Ficovo manévrování nemůže být vnímáno jinak než jako parodie na suverenitu, která má blíž k husákovské kolaboraci s diktátorskými režimy.

Když nedávno ustavil nizozemský populista Geert Wilders novou vládu, přitvrdil migrační a některé další politiky, ale jinak se nic zvláštního nestalo. Ve střední a východní Evropě každé prudké změny směru vedou ke zpochybnění geopolitického postavení státu. Svůj podíl na tom má nesamozřejmost naší státní a národní existence. Na tomto pozadí by i Češi měli uvažovat o svých dlouhodobějších zájmech.