Na Dačicku býval pozoruhodný velikonoční zvyk, jinde myslím nevídaný: ráno na Velký pátek se ženy svlékly donaha, popadly doma srp a takto vyrazily na louku či k poli dotknout se země, aby v novém roce dobře nesla a dala dost jídla. Jinými slovy, žena neboli stvoření plodu a nového života požádala zemi čili dárkyni krmě, aby přijala semeno a porodila také. Stejně jako spousta jiných obyčejů vymizel dávno i tento. Muži v něm, alespoň co je mi známo, nehráli žádnou roli, hanbatého běhu a srpového dotýkání země se neúčastnili (i když nepochybuji, že čumilů, aťsi schovaných někde v houští, se našlo dosti). Přečkat ovšem dačický zvyk dodnes, bylo by zajímavé sledovat, jakého ohlasu by se každoročně dočkával. Tedy vzhledem k tomu, co za boje se v posledních letech vede o pomlázky.

Trauma zbitých žen, vyděšených z představy další nakládačky, je ovšem nutno brát vážně. Leč právě kvůli němu se za pomlázku přimlouvám: cílem starobylého obyčeje by mělo být nikoli huntovat ženská sebevědomí, ale právě naopak je povyšovat. A sice vychovat muže, ale i ženy k tomu, že na rituálu dotyku lidského těla (obzvlášť ženského) a probouzející se přírody je něco přirozeného. Že jde skutečně o symbol uvědomění si sebe sama a svého daru rodičky, potenciální nositelky nového života. Jenže! Trvat se musí na tom, že jde o dotyk. Vždyť není nic těžkého na tom, aby muž ženě zazpíval koledu a symbolicky se jí proutkem dotkl a takto ji „omladil“, uctil. O to bychom měli usilovat, o takové naplnění Velikonoc.

Nepíšu do větru, jelikož jako moravský synek mám samozřejmě dostatek zkušeností a zážitků z pozorování stylu, jejž k mrskání používal a používá můj otec i hejno bratranců, takže vím, že je možno chovat se jako z řetězu utržený buldok. Vedli jsme o tom doma debaty nesčetněkrát a nevzdávám se. Proto se jako koledník snažím ženám (i mužům) ukazovat jiné způsoby mrskačky: něžné, uctivé, citlivé, láskyplné. Je přece něco vysoce patologického a nemravného na tom, třískat vlastní matku, babičku nebo sestru. Jak si pak můžeme vážit sebe samých, chlapi? Ale polaskat, poděkovat, darovat lásku je něco jiného. Posilní to i nás samé.

Velikonoce jsou totiž svátky oslavující potlačení vlastního ega, přijetí druhých, vnímání druhých a respekt k druhým. Žádný jiný svátek toto v sobě zakódování nemá – ani Vánoce. V ničem jiném totiž Kristovo utrpení není: obětoval sám sebe, aby jiným mohlo být lépe. Vykoupil jejich viny, píše se ve svatých textech. Neštěstí českých Velikonoc je v tom, že jako bezbožná společnost, společnost bez ducha, bez přesahu, jsme k těmto vzkazům necitliví, nevnímáme je, nemáme pro ně buňky. (Kdybychom je měli, nemohlo by se například stát, že den, kdy jsou zavřené obchody, je pondělí, nikoli neděle – čili den nového zrození, den slávy, Boží hod. Všimněte si, že ten vánoční světíme, velikonoční ale ne, ztratil svůj význam.)

Velikonoce jsou svátky unikátně spojující to, jak svět vnímali naši pohanští i křesťanští předci. A my jsme na jejich dědictví zapomněli, místo abychom jej opečovávali a rozvíjeli. Stálo by za to se k velikonočnímu zastavení vrátit. Prožít ho, dopřát si každý rok tu radost stát se lepšími lidmi.