V pozůstalosti naší první české zahradní architektky Zdenky Košákové se dochoval drobný lístek se vzkazem z Hradu. Alice Masaryková ji žádala o studii české stepi. Jak dopadl tento úkol, se lze jen směle dohadovat, možná je v archivu Pražského hradu, možná jinde. Případně nebyl nikdy dopracován, což je klidně možné. Z čilé spolupráce obou žen je patrné, nakolik bylo leckdy komplikované proud nápadů dostat do fáze realizace. Každopádně ta idea z dvacátých let, tedy slavící století od vyřčení, mne vždy napadá, zabloudím-li do našich stepiček. A já jimi bloudím tuze rád. Nikdy se nedovím, jak objevila Alice jejich fenomén, ale vlastně se není čemu divit. Možná v tom měla prsty Zdenka a svůj obdiv dokázala sdílet. Nadchnout se pro tyto drobné drahokamy patrně nebylo těžké ani tehdy a není to těžké ani dnes. Proč vlastně?

Naše stepi nejsou rozsáhlými plochami na stovkách hektarů, ale naopak. Jde o velmi rozmanité drobné relikty, které jsou pokaždé jiné. A to doslova. S trochou fantazie lze úspěšně tvrdit, že každý kopec má svou step. Některé ji, pravda, ztrácejí či ztratily. Na jiných je po staletí, a dokonce najdeme i takové, na které se opatrně vrací. Zkušený botanik či fytocenolog si samozřejmě udělá obrázek podle druhové skladby či společenstev, nakolik jsou přítomny takzvaně diagnostické druhy. Příkladů je řada, ale jeden za všechny. Některé rostliny velmi obtížně migrují a jejich osud není jasně spojen s žádným ptákem, hmyzem, zvířetem, větrem či vodou. Na jejich případě rozeznáváme, jak staré společenstvo je a jaký byl jeho osud. Analýz je samozřejmě hodně, pomáhá nám vnímání půdního profilu a můžeme jít až do pylových analýz. K tomu je ovšem třeba najít rozumný důvod. Protože zatímco matkou našich stepí je eroze, otcem je rozhodně oheň.

A kde je voda? Rozumná otázka. Kouzlo našich stepí je bezesporu v pohybu kamenitých půd a v požárech daných nejen bouřkovou expozicí sopečných kup a izolovaných návrší rozličných podkladů. Schopnost společenstev odpovídat na rozmary počasí týkající se zejména srážek je ovšem to nejzajímavější, čeho můžeme být svědky. Jak jsem výše zmínil, každý kopec má tak trochu svou step. To může, a nemusí být úplně pravda. Zejména pokud to chápeme tak, že pochodujeme z kopce na kopec a počítáme druhy kytek. Představte si ale například situaci, kdy každý rok přicházíte ve stejný moment na tentýž kopec a pokaždé nalézáte jinou step. To je až trochu děsivé. Poznáváte kameny, poznáváte kmeny stromů, smaltované tabulky. Všechno sedí. Jenže všechno je jinak. Kvetou úplně jiné kytky, a když, tak vypadají docela jinak než loni. Na místě s hojnými populacemi nalézáte docela jinou situaci než před pár lety a drahocenný původní endemický jeřáb náhle zmizel.

To přece není možné! Nepopisuji krajinu soutoku po záplavách. Ne, to ne, nakonec tu bělozářku najdete, lilie je jenom zlomená a šalvěje všechny zaschly v poupatech. Přijdete tomu na kloub a nakonec i na chuť, když se naučíte tuhle mikrokrajinu číst. Nepřestane vás ovšem překvapovat. Patrně proto je na vrcholech těchto kopců neustále tak rušno. Obdivujeme ten vnitřní vzorec a strategii přežití, vědomě či nevědomě. Světové strany jsou konstantní a rostlinstvo severních svahů tu a tam expanduje v příznivých letech a přistínění. Pokud ztratí přízeň osudu, vyplaší se jako otřesený plž. Rychlé excentrické kytky se doplňují s naprostými držáky a vytvářejí neuvěřitelně stabilní směs, v níž je pár daností a tolik proměnných. Najdete-li kytku a druhý rok tam není, je to spíš selhání našeho mozku než stepi samé.