Cesta nového českého prezidenta Petra Pavla na Slovensko mohla být zdvořilostní návštěvou, jakou po svém zvolení prezidentem absolvovali Václav Klaus i Miloš Zeman. Ale stala se politickým gestem. Pavel se demonstrativně přátelí se svou slovenskou kolegyní, levicovou liberálkou Zuzanou Čaputovou, na Slovensku po jejím boku podpořil manželství pro stejnopohlavní páry nebo boj s „dezinformacemi“. Má to být pokus oslabit „reakční“ Visegrádskou skupinu? Jak silný je ve slovenské politice progresivistický tábor? Má Robert Fico, který nedávno zaujal kritický postoj k bezpodmínečné podpoře Ukrajiny, ještě šanci na politický comeback? Proč jsou normální Slováci v podpoře Ukrajiny vlažnější než Češi? Otázky pro intelektuála a bývalého politika Vladimíra Palka.

Nejdřív mi povězte, jak se vám líbila návštěva Petra Pavla u vás.

Řekl bych, že ta návštěva je sice povinná jízda, ale já ji beru velmi pozitivně – jako udržování tradice, že Česká republika a Slovensko jsou si vzájemně dvě nejbližší země. To je dobré a těší mě to.

Když český prezident řekne, že ho znepokojuje vývoj na Slovensku, jak to Slováci přijímají? Citlivěji, než kdyby to řekl dejme tomu rakouský prezident?

Někteří si těch slov všimli, většina Slováků snad ani ne. Myslím, že to od českého prezidenta opravdu nebylo šťastné. Ale to je možné připsat politické nezkušenosti. Nějak se v tom pochopitelně odráží i politické obsazení prezidentského úřadu v obou zemích. Momentálně tu máme progresivistickou dvojici, je u nich vidět ideové souznění, kromě progresivistického i jaksi transatlantické. Oba naši prezidenti ztělesňují politiku, která v této chvíli ve střední Evropě až na výjimky převládá, kdy zahraniční politika je v linii Spojených států. A není jim zřejmě ani třeba nic vysvětlovat. Oni cítí tak nějak sami od sebe, co mají dělat.

Mohl byste tu bezpodmínečně proamerickou linii přiblížit na konkrétním příkladu?

Tak především o válce na Ukrajině naše prezidentka i váš prezident říkají totéž. Přičemž ale v západní Evropě a na Západě vůbec se vede spor o kořeny této války, proč k ní došlo. Oficiální výklad, který šíří mainstream politický i mediální, tvrdí, že v Rusku se náhle probudily imperialistické choutky, že ruský prezident si usmyslel, že po dvaceti letech své vlády si splní svůj sen a připojí Ukrajinu. To je ovšem čistá propaganda, pravda je úplně jiná. Ruská válka, jakkoli podle mě špatná a neospravedlnitelná, byla reakcí na snahy Západu začlenit Ukrajinu do své sféry vlivu. A to za každou cenu, i za cenu občanské války před devíti lety, dokonce i za cenu regulérní války, která několik posledních let hrozila. Český prezident i slovenská prezidentka ale hlásají propagandistickou verzi.

Mě za poslední rok při cestách na Slovensko vždycky praštilo do očí, jak hned po přejezdu hranic ustává záplava ukrajinských vlajek. I z průzkumů je zřejmé, že slovenská veřejnost má k tomu mainstreamovému výkladu války rezervovanější postoj než česká. Z čeho ten rozdíl pramení?

Nevím, jestli je ten rozdíl až tak veliký. Slováci jsou obecně skeptičtější k projevům, jako je dejme tomu vyvěšování vlajek. Spíš si hledí svého. Ale celkově to je podobné jako u vás. Nevylučoval bych dokonce, že proud, který dnes dominuje ve vládě i v prezidentském paláci, může pokračovat po podzimních volbách, byť v pozměněném složení. Je to dokonce pravděpodobné. Ten proud je prostě silný. Zatímco opačný proud, proud jakési nechuti podřídit se propagandě, není úplně totožný s opozičními stranami. Lidé, kteří kroutí hlavou nad propagandou, ještě nemusejí automaticky volit Fica, nebo dokonce Kotlebu. Stále je tu spousta ztracených voličů proudu, který už neexistuje, který už dnes nemá svou politickou reprezentaci. Platí, že lidé u nás ruskou invazi neschvalují, jsou jí zhnusení a vyjadřují s ní nesouhlas. Ale zároveň nesnášejí i propagandu, která jim zatajuje kořeny té války, to, že to je opravdu zástupná válka Amerika–Rusko.

Odkdy tato zástupná válka běží?

Každé válce předtím, než začne horká fáze, předchází politická fáze, kdy jsou kroky zatím ještě politické a nenásilné. Pak jedna ze stran začne používat násilí a začíná válka. A u té politické hry je třeba konstatovat, že ji rozehrála Amerika. Kdybych to přirovnal k šachům, prvním tahem byl bukurešťský summit NATO z roku 2008. Tehdy Washington prosadil usnesení, že Ukrajina v budoucnu vstoupí do Aliance.

Jak byste odpověděl na námitku, že Ukrajina je suverénní stát, který si může sám určovat, s kým se bude přátelit?

To je pravda. Mohou se přátelit, s kým chtějí. Problém je trochu jinde. Spojené státy americké dlouhé roky přetvářely Ukrajinu a budovaly z ní – cituji chicagského profesora mezinárodních vztahů Johna Mearsheimera – baštu Západu nepřátelskou vůči Rusku. V tom je ta potíž, ne v tom, že by se někdo chtěl přátelit se Spojenými státy. Já se taky považuji za přítele Spojených států amerických, po celý svůj život.

Jak se manifestovalo nepřátelství Ukrajiny pod vedením Ameriky vůči Rusku?

Stačilo zaposlouchat se do rétoriky pomajdanských vlád – jak vůči vlastním etnickým Rusům, tak vůči ruskému státu. Americká politika podporovala přesně ty kruhy v ukrajinské politice, které se vůči Rusku chovaly velmi nepřátelsky. Američané tvrdě tlačili na pád ukrajinského prezidenta, který byl zvolen ve svobodných volbách, ale který se uměl s Ruskem bavit přátelsky. Viktora Janukovyče jeho protivníci svrhli a svrhli ho za politické podpory Spojených států. Tak se to prostě stalo. Nacionalistické kruhy hlavně ze západní Ukrajiny usilovaly o vytlačení Ruska ze Sevastopolu, kde mají Rusové od konce 18. století černomořskou flotilu. V tom všem měly tyto kruhy podporu USA.

Je ta válka výrazem ruské rozpínavosti, jak ji známe z 20. století?

I na Slovensku si často vysvětlujeme současné globální události na základě zkušeností s některými významnými daty 20. století: 1968, ale i 1938 nebo 1939. Srpen 1968, to bylo velké národní ponížení. Sověti k nám vtrhli, aniž se někoho ptali. Připomínat v této situaci šedesátý osmý je specifikem nás, Čechů a Slováků. Zatímco vysvětlování dnešních událostí pomocí Mnichova 1938 je fenomén celého Západu. Neříkám, že zkušenosti 20. století jsou pro nás dnes zbytečné. Ne, je třeba si je pamatovat. Ale co se děje dnes, už se nedá vysvětlit ve světle těchto starých událostí. Dávno nastaly úplně jiné procesy. Dnešní situace, kdy se Západ a Rusko ocitají na pokraji války, se mimochodem mnohem víc než Mnichovu podobá roku 1914. Ani tehdy nikdo nechtěl světovou válku. Což se o Hitlerovi v roce 1938 říci nedá, on ji chtěl. V roce 1914 došlo k nesmírné tragédii, která fakticky zničila Evropu jako centrum globální moci. A to si v Evropě nepřál nikdo. Hlavně ale roky 1938 a 1948 nevysvětlují jeden základní fakt, který lidem časem dojde: v roce 1989 jsme se nejen rozloučili s ideologií komunismu, ale učinili jsme i jakýsi geopolitický obrat o 180 stupňů. S Ruskem jsme sice byli schopni obchodovat a nějak koexistovat, ovšem vůbec pro nás nepřipadalo do úvahy jako spřátelený partner. Partnery jsme hledali výlučně na Západě, v EU a v NATO. A za neformálního lídra západního společenství jsme uznali Spojené státy. Amerika tím lídrem byla, úplně přirozeně a ve všech ohledech. Jenže co se nestalo: tento lídr, kterého máme zhruba 30 let, nás svou politikou dovedl na pokraj jaderné války s Ruskem. A není to jen moje umanutost, já jsem bezvýznamný bývalý politik malé země na východě západního bloku. Před tímto vývojem varovala velká jména mezinárodních studií a politických věd už od konce 90. let. Že politicko-vojenská expanze východním směrem, rozšiřování NATO, nakonec způsobí válku, před tím přece varovali Henry Kissinger, George Kennan, Reaganův ambasador v Moskvě Jack Matlock nebo legenda americké diplomacie Tom Pickering – měl jsem možnost mluvit s ním minulý rok. Jejich varování se přesně naplnila. I například já jsem od roku 2014 opakovaně psal, že snaha dostat Ukrajinu pod vliv Západu je válkotvorná myšlenka. K tomu nebylo třeba mít nějaký speciální globálně politický rozhled, jen trochu zdravého rozumu a trochu zkušenosti s chováním velmocí. Prostě máme nového lídra, který nám připravil nepříjemné chvíle, a to úplně zbytečně. A jak si tohle budeme postupně uvědomovat, budeme se s tím muset nějak vypořádat. Nenavrhuji žádné radikální kroky, ale nestalo se to poprvé. Tentokrát nás přivedli zatím jen na pokraj války, ale před dvaceti lety nás stejní lidé v Americe zatáhli do skutečné války s Irákem. Nemůžeme kolem toho tématu našlapovat donekonečna. Přemýšlejme, jak z toho ven.

Je dnes postoj k válce základním dělítkem slovenské politiky?

Ano. V zásadě u nás máme dva tábory, přičemž já nesympatizuji ani s jedním z nich. Jeden je takový ten liberálně-demokraticko-podřízenecký vůči Bruselu a Washingtonu. V zahraniční politice kopíruje úplně všechno, co zazní z těchto dvou mocenských center. To je v zásadě současná Hegerova vláda. Druhý proud je postkomunistický, oportunistický. Nemá v zahraniční politice jasnou linii. Ale občas je schopen, byť částečně a nedůsledně, bránit slovenské národní zájmy. Kdysi to byl Vladimír Mečiar, dnes Robert Fico.

Jak velkou šanci má Fico na podzim v předčasných volbách? Může se stát znovu premiérem, nebo se všichni spojí proti němu?

Myslím, že předsedou vlády se nestane. Je možné, že vyhraje volby, ale asi nedokáže sestavit vládu. Ještě k jeho oportunismu: o Ficovi je známo, že jako mladý muž vstoupil do komunistické strany a vzápětí padl komunismus. To mu přineslo takovou zvláštní frustraci, která tu a tam probublávala i během jeho politické kariéry. Nevím, jestli už ho to přešlo, po tolika úspěších. Ale musím mu uznat, že několikrát byl schopen se z toho podřízeného vztahu vůči Evropské unii, trochu i vůči NATO, vymanit. Protestoval proti imigračním kvótám, tehdy sehrál dobrou úlohu. On občas projeví schopnost zahrát přesvědčivě i roli, do které vlastně nepatří. Je možné, že být u vlády, razil by dnes úplně jinou politiku ohledně války na Ukrajině, než jakou zastává z opozice. To je zásadní problém postkomunistického národoveckého proudu: má jistou rétoriku, než se v nějakém momentě ukáže, že jí nedokáže dostát. Vladimír Mečiar v 90. letech po kritice ze zahraničí například amerického velvyslance na Slovensku přirovnával k bývalému sovětskému velvyslanci z roku 1968 Červoněnkovi. A po pádu z pozice premiéra se z něj náhle stal největší příznivec NATO a Americe byl schopen slíbit, co jí viděl na očích. Už se na to zapomíná, ale Mečiarovo HZDS hlasovalo pro účast slovenské jednotky při invazi do Iráku.

Vy jste byl před dvaceti lety ministrem vnitra v Dzurindově vládě, a hlasoval proti účasti Slovenska. Byl jste tehdy v beznadějné menšině.

Upřímně řečeno jsem proti hlasoval spíš intuitivně, říkal jsem si, proč proboha tak krátce po Afghánistánu jít do Iráku? Ale měl jsem i štěstí v tom, že jsem tehdy četl názory lidí, kteří měli zkušenost a, jak se pak ukázalo, i pravdu. Na Slovensku to byl Ján Čarnogurský, v Americe Patrick Buchanan, kterého jsem začal číst asi dva roky předtím. A nelituji. Já léta mluvím o tom, že Slovensko by vedle liberálního a postkomunistického tábora potřebovalo ještě třetí proud, třetí tábor, jaký existoval v 90. letech. To bylo někdejší Křesťanskodemokratické hnutí, které s dnešním KDH má už jen málo společného. Byl to proud, který nebyl zasažen korupcí ani přehnaným nacionalismem, a přitom v zahraniční politice dokázal držet národní linii. Dovedl rozpoznat problémy dopředu a byl na ně připravený. Tento proud byl v podstatě rozložen tlakem zvenčí, a hlavně vinou selhání uvnitř.

Kdo vykonával ten tlak zvenčí?

Tlak šel jak od našich liberálních médií, tak ze zahraničí. Rozhlasová stanice Svobodná Evropa, která v polovině 90. let u nás ještě fungovala, dělala totéž co třeba německá Křesťanskodemokratická unie skrze Nadaci Konrada Adenauera: pomáhala eliminovat Čarnogurského křídlo a překlápět KDH v liberální stranu.

Proč by to Němci dělali, aby se KDH víc podobalo CDU? Iritovalo je, že tu jsou pořád ještě nějací reakčnější křesťanští demokraté?

Přesně tak. KDH z 90. let dokázalo držet linii v kulturně-etických otázkách, jako jsou potraty a posléze ideologie LGBT.

Když už zmiňujete Jána Čarnogurského: ten u nás svým disidentským zásluhám navzdory získal v posledních letech toxickou pověst vinou proruských postojů.

Těmi on se vůbec netají. Označuje se za rusofila, předsedá Slovensko-ruské společnosti. Přiznávám, že se považuji za jeho žáka, ale jak se každý žák občas snaží odlišit od učitele, i já jsem s ním měl v této věci vícero nesrovnalostí. A mám pořád.

Čarnogurský měl sympatie k Rusům už za komunismu?

To ne. Ale ještě jako disident choval výhrady vůči vývoji na Západě. Pamatuji si, že v nějakém samizdatovém časopise už zmiňoval problémy Západu, jakkoli je tehdy ještě nechtěl konkretizovat. To udělal hned v roce 1991, kdy měl docela proslulé vystoupení v New Yorku a tam promluvil o nutnosti porazit liberalismus. Bylo přitom čím dál jasnější, že nositelem světového liberalismu, především když vládne Demokratická strana, je Amerika.

Není to asi jen Čarnogurský. Zuzana Čaputová teď během návštěvy českého prezidenta prohlásila, že polovina Slováků přeje ve válce Putinovi.

Nemyslím, že by to byla pravda. Nevím ani, o jaký průzkum se prezidentka opírá. Před půlrokem publikovali v Denníku N průzkum, podle kterého víc Slováků fandí v této válce Rusku než Ukrajině. Pak se ovšem ukázalo, že to není korektní průzkum s dostatečným vzorkem, ale výsledek jakéhosi volného povídání ve fokusních skupinách. Taky nevím, co se myslí větou Ten člověk přeje Putinovi. Já s touto válkou nesouhlasím, Putinova válka nesplňuje podmínky, jaké má splňovat válka, aby mohla být nazvána spravedlivou, podmínky formulované v katechismu katolické církve – například že stát musí čelit akutní, vážné hrozbě –, což je pro mě jako katolíka důležité. Ale velmi jasně říkám, že do války nás dovedla politika Západu. A lidé jako já jsou potom obviňováni z šíření prokremelského narativu, a že jsou proruští. Já na tom nic proruského nevidím. Ten fakt je veliký jak Himálaje, no tak ho pojmenuji.

Třeba to prezidentka vyvozuje i z průzkumů, podle nichž je většina Slováků proti posílání zbraní Ukrajině – dvě třetiny – a stejně tak že veřejné mínění bylo proti vojenské smlouvě Slovenska s USA.

Dobře, ale to už jsou jiné otázky než otázka Na čí straně stojíte? Tam myslím, že se Slováci chovají rozumně.

Když Čaputová polovinu svých spoluobčanů obviňuje, že fandí nepříteli, nedá se z toho vyvodit, že možná už vzdala ambici být národním lídrem? Takovými výroky asi dost polarizuje.

Nemyslím, že by se vzdala svých ambicí, očekávám, že kandidovat znovu bude. Polarizující postavou byla od začátku, přestože tehdy byla populárnější. To se mezitím posunulo, zatímco v první půli mandátu měla podporu až dvou třetin voličů, dnes je významně pod padesáti procenty. Ale část lidí ji vnímala jako velmi polarizující političku odjakživa. Ona je paradoxně dosti liberální prezidentka na poměry přece jen konzervativnějšího Slovenska. Umí si získat lidi tím, že dobře vypadá a chová se kultivovaně, neagresivním způsobem. Avšak hodnotově je progresivistka – pro-choice, úplně ve všem pro-LGBT. Byla ostatně předtím, než kandidovala na Hrad, místopředsedkyní strany Progresívné Slovensko. No a v zahraničněpolitických a vojenských otázkách krásně ztělesňuje schizofrenii tak typickou pro většinu dnešního Západu. I ona neustále opakuje, že je proti ruské válce, zároveň před tou válkou podporovala všechny kroky, které k té válce vedly.

Když devatenáctiletý Juraj Krajčík loni zastřelil dva homosexuály před bratislavským barem Tepláreň, změnilo to nějak nálady na Slovensku a rozložení sil mezi konzervativci a pokrokáři?

Zrovna prezidentka na to reagovala velmi emotivně. Ona skutečně věří LGBT ideologii a sdílí požadavky této lobby a podle toho se i chovala. Paradoxně z vyznání vraha, což byl skutečně velmi temný mladý muž, jasně vyplývá, že v tom jeho temném zápase byli homosexuálové terčem až třetiřadého významu. I podle policie chtěl nejdřív zlikvidovat předsedu vlády Eduarda Hegera, což je charismatický katolík. Přesto do světa šla zpráva, že na Slovensku jsou nejvíc na ráně homosexuálové. Podle Krajčíkova testamentu byli největším zlem v očích vraha Židé, všechny ostatní nepřátelské skupiny měl nějak odvozené od Židů. K vaší otázce: Klima ve společnosti se moc nezměnilo. Slováci jsou skeptičtí i v tom smyslu, že si umějí zařadit politická gesta a nenechají se jimi nějak zvlášť vyrušit.

Je Slovensko ještě tou konzervativní zemí, jakou si představují Češi?

Určitě je konzervativnější než evropský průměr, ale je daleko liberálnější, než bylo před padesáti, nebo dokonce sto lety. Vývoj jde doleva všude.

A pokud byste měl srovnat polskou a slovenskou společnost?

Poláci jsou konzervativnější, jakkoli i jim se může přihodit nějaká nečekaná liberální perioda. I tam se v podhoubí něco děje. Čím mě Poláci velmi potěšili, je vzdor vůči té obrovské antropologické revoluci, která na celém Západě staví osvědčené hodnoty na hlavu a která nemá konce. V 60. letech se v západní Evropě začaly legalizovat potraty, v 80. letech začal homosexualismus. Před deseti lety skoro nikdo z nás nevěděl o genderové revoluci, a dnes jí procházíme. Nevíme, co přijde za deset roků. Ani lidé, kteří to za deset roků budou prosazovat, to o sobě dnes ještě nevědí. Takový je vývoj. A Poláci v oblasti ochrany života dokázali – jako jediný evropský národ – provést zvrat v legislativě. Drtivou většinu potratů postavili mimo zákon. Tohle konzervativce jako mě dokáže vzpružit. Druhý takový zvrat proběhl loni u Nejvyššího soudu USA, když zrušili starý propotratový verdikt Roe versus Wade. Předtím z Ameriky, která je přirozeně i kulturní velmoc, šla zvěst, že potrat je lidské právo. Loni ze stejného místa přišla zvěst, že potrat není automaticky lidské právo. Zvrat je prostě možný i v této velké antropologické revoluci a Polsko na tom má svou zásluhu.

A jak se slovenskému konzervativci jeví Viktor Orbán?

Toho si pamatuji ještě jako liberálního mládežníka z 90. let, který se později, myslím, že upřímně, měnil v konzervativce. Můj konzervatismus je konzervatismem katolíka, který se v politice chová podle magisteria katolické církve. Linie Viktora Orbána pro mě stoprocentně konzervativní ani zdaleka není. V otázce ochrany života se bál podniknout jakýkoli, i sebemenší krok. Nepochybně ale zápas, který on dnes vede na úrovni EU proti transgenderové ideologii ve školách, je velmi důležitý. Toho si cením.

A třenice mezi Slováky a Maďary? Orbánovu nabídku občanství Maďarům ze sousedních zemí asi Slovensko nemohlo brát jako projev přátelství.

Jistě. Maďaři mají stále jisté trauma z Trianonu. Slováci mají trauma z maďarského traumatu. Ale časem se to zlepšuje. Orbán sám přispěl ke zmírnění napětí například tím, jak pokojně se Maďarsko přeneslo přes sté výročí Trianonské smlouvy. Orbán to téměř neotvíral, snad i proto, že potřebuje spolupráci V4. Mnoho spojenců už v Evropě nemá, tak se snaží nepřijít ještě o další. Nicméně opatrnost vůči Maďarsku ze slovenské strany přetrvává. Otevřeně řeknu, že se sám počítám k těm, kdo Maďarsko sledují obezřetně. Ačkoli zápas s evropským liberalismem Slováky a Maďary spíš dává dohromady. To se zase vůbec nelíbí slovenským liberálům. Stala se zajímavá věc: maďarskou kartu, tedy důraz na maďarskou hrozbu, prvních dvacet let samostatnosti hrály národovecké kruhy, SNS a před ní ještě Mečiarovo HZDS. Marián Kotleba se do veřejného povědomí dostal, když organizoval průvody s pochodněmi přes etnicky maďarské Komárno. Poté, co vypukl konflikt mezi Orbánem a Evropskou komisí, začali u nás maďarskou kartu, tedy upozorňovat na údajné územní nároky Maďarska, hrát liberálové.

Vy sám se považujete za slovenského národovce?

Samozřejmě považuji. Současně jsem vždycky byl kritikem politiky, kterou prováděli národovci typu Vladimíra Mečiara a kterou Slovensko v 90. letech přivedli do izolace. Co taky je na politice, která škodí národním zájmům, národního?

Ptám se i proto, že z vašeho knižního rozhovoru Šel jsem až na hranu mi utkvělo, jak váš otčím odmítal jezdit do Prahy, a řekl, že tam pojede až s pasem. Formovalo vás to?

Ano, můj nevlastní otec mě vychovával, a když padl komunismus, považoval jsem za samozřejmost, v podstatě za nevyhnutelnou věc, že Slovensko se osamostatní. Jsem rád, že se tak stalo. Ale v té knížce vedle průpovídky s pasem uvádím i to, jak velmi můj nevlastní otec miloval českou kulturu. Měl knihovnu plnou českých knih, měl tam kompletního Karla Čapka. Miloval Vlastu Buriana, Jaroslava Marvana, Jindřicha Plachtu a různé postavy české kultury. U nás to takhle šlo jedno s druhým.

Jak se vám daří ve slovenské společnosti s vašimi názory? Pamatuji se, že kolem té zmíněné knihy byl menší skandál.

Tehdy jedna prodejna v síti knihkupectví (Artforum – pozn. red.) oznámila, že knížku nebude prodávat, než si to asi po měsíci rozmyslela. Až tak mě to nebolelo, bral jsem to vlastně jako reklamu. Ale fakt je, že samotný výskyt takové události něco ukazuje o slovenské společnosti. Co to říkám – o slovenské. O západní společnosti, tyto metody jsou dovoz ze Západu. U nás máme vlastní a velmi dlouhou tradici vykreslovat konzervativce v politice jako nějaký katolický Tálibán. Tohle pod jiným slovníkem začalo hned po listopadu 1989, jsme na to už zvyklí. Horší je to dnes, když v otázce války na Ukrajině, přesněji řečeno kořenů války na Ukrajině, kladu jiné důrazy než oficiální propaganda. Tady narážím víc a je to pro mě bolestnější.

Přitom – už jsme o tom mluvili – možná formulujete většinový postoj.

To je možné. Ale mainstreamová média vytvářejí úplně jiný dojem. Toho jsem si všiml už dávno, že média bývají schopna většinu přesvědčit, že je menšinou, a menšinu, že je ve většině. Což vede k tomu, že většina si osvojí mentalitu menšiny, dostane strach a bojí se mluvit nahlas.