Pro generaci, která se rozhlížela po světě v devadesátých letech, a i pro nemálo lidí mladších byl David Lynch v mnohém iniciační umělec. Zažili díky němu, že film může vypadat jinak a vyjadřovat se jinak. Vzpírat se obvyklému způsobu interpretace – když tvůrce takto ukazuje toto, míní tím tohle a jeho poselství je takovéto –, a přesto si uchovat určitou sdělnost. Racionální sféra divákovy mysli nemusela úplně pobrat, o čem Lynchovy filmy jsou, co říkají o světě, společnosti, člověku. Ta část psýché, která nepracuje na slovním základě, ta díla ale mohla vnímat jako v něčem srozumitelná a byla jimi také zasažená, otřesená, zneklidněná, povznesená. A jakkoli divákovi mohl význam celku často unikat, odnesl si z něj i výrazné situace (někdy groteskní), krypticky znějící a zároveň zvučné sentence, silné obrazy, v nichž se známé či povědomé najednou jevilo jinak, okoukaná kulisa normality vyjevovala přítomnost tajemství.

„Vůbec nevím, kam nás to zavede, ale rozhodně mám pocit, že to bude krásné a podivné místo,“ říká jedna z nejikoničtějších Lynchových postav, agent Cooper v seriálu Twin Peaks. Dá se tím vyjádřit i divácký prožitek z režisérových filmů, v něčem možná i shrnout Lynchův tvůrčí princip. Nevědomost o tom, kam, proč a kudy se jde, ale také téměř jistota, že to bude něco mimořádného.

David Lynch se narodil v roce 1946, jeho otec pracoval pro federální úřad, takže rodina Lynchových často měnila bydliště. Vyrůstal v amerických maloměstech a měl prý šťastné dětství. Byl velmi zapálený člen Skautu. Příznačné, protože postavy, jež v Lynchových filmech hraje Kyle MacLachlan a vystupují tam jako režisérovo alter ego (Modrý samet, Twin Peaks), jsou takoví trochu skautíci – dobrosrdeční a dobře vychovaní, trochu vyvalení, do všeho se hrnou a umějí si pomoci. A David Lynch byl podle svědectví mnoha spolupracovníků velice laskavý člověk. Původně chtěl být výtvarníkem a zaujetí pro malbu mu vydrželo, byl ale také velice múzický člověk, natočil s různými spolupracovníky i pár desek (poslední loni v srpnu), asi ne světoborných, ale rozhodně si jimi neudělal ostudu.

Jeho první film, mimořádně stísňující surreálný příběh Mazací hlava, byl uveden v roce 1977. Kritika ani širší publikum ho prakticky nezaznamenaly, postupně ale začal slavit úspěchy na půlnočních projekcích, pár fanoušků získal i mezi filmovými tvůrci a producenty. Díky tomu mohl natočit snímek Sloní muž (1980), založený na osudech Josepha Merricka, těžce znetvořeného člověka, který byl v Londýně v devatenáctém století ukazován jako atrakce. V kontextu Lynchovy kinematografie je to konvenčnější film, přinesl mu ale úspěch a nominaci na Oscara. Co do přijetí o dost hůře dopadla Lynchova adaptace sci-fi ságy Duna (1984) spisovatele Franka Herberta.

Jeho následující snímek Modrý samet (1986) se dá označit za Lynchovo určující dílo. Režisér v něm velmi čistým způsobem definoval styl, který ho později proslavil, vykreslil jím obraz typicky lynchovského světa. Naivní student Jeffrey (Kyle MacLachlan) a jeho přítelkyně Sandy (Laura Dernová) v něm pátrají na temné straně idylického maloměsta, kde řádí děsivý a fascinující zloduch Frank (Dennis Hopper). Další Lynchův film, Zběsilost v srdci, v němž si Nicolas Cage v ikonické bundě z hadí kůže a jeho drahá Laura Dernová (opět) probíjejí cestu Amerikou na útěku před vrahy vyslanými děsivou dívčinou matkou, vyhrál v roce 1990 festival v Cannes. Vzbudilo to jisté kontroverze (taky kvůli násilným scénám), část publika z projekce odešla. Ve stejné době byl uveden televizní seriál Twin Peaks, který David Lynch vytvořil se scenáristou Markem Frostem. S Lynchovým viděním se díky němu mohly potkat opravdu široké vrstvy diváků, část z nich byla jistě zmatena, ta druhá možná také, zároveň ale stržena a ohromena. Vtažena do světa, který v něčem připomínal klasické televizní seriály. Vypadal jako americké maloměsto, část postav tvořili středoškolští studenti, mezi nimi variace z televize známých typů, bohatá rodina, jíž patří půlka města a vztahy uvnitř ní jsou všelijaké, vražda a detektivní pátrání po pachateli vedené značně svérázným agentem FBI. K těmhle povědomým ingrediencím Lynch ale přidal znepokojující atmosféru, temné, tísnivé lesy všude kolem a z nich vystupující zlo, mrazivě groteskní scény, zasněně exaltovanou hudbu, surreálno, sugestivní momenty erupce zla i zanícené projevy velkých citů. A nebylo tak důležité, jestli divák – hlavně v druhé sezoně – tušil, která bije. Stálo za to si na ten seriál v pátek večer počkat, to rozhodně.

Na počátku devadesátých let se z Davida Lynche stala hvězda. Nejsem si jistý, jestli mu to prospělo. Jeho následné filmy Twin Peaks: Ohni se mnou pojď (1992, prequel seriálu) a Lost Highway (1997) jsou v kontextu režisérovy filmografie slabší, mohou působit, že v nich Lynch „dělá Lynche“, jako kdyby si byl trochu moc vědom, co od něj jeho čerstvě okouzlené publikum chce (i tak v nich ale nepochybně jsou silná místa). V roce 1998 měl premiéru jeho Příběh Alvina Straighta, velice prostý, nelynchovsky podaný a tiše dojemný příběh starého muže, který vyrazí na zahradním traktůrku přes lán světa, aby se usmířil s bratrem. V novém století pak přišel s jedním ze svých vrcholných filmů, Mulholland Drive (2001), temným snem o Los Angeles a Hollywoodu. O pět let později měl premiéru snímek Inland Empire, ve kterém si Lynch vyzkoušel digitální záznam. Na další režisérovo dílo čekali fanoušci deset roků, stala se jím třetí série Twin Peaks, již autor pojal spíš jako devítihodinový film rozstříhaný na devět kusů. Jistým způsobem monumentální. V kontaktu s publikem zůstával dál, na internetu zveřejňoval krátké filmy, v době covidu pravidelně postoval milá hlášení o počasí v Los Angeles.

Sen o Americe

David Lynch byl jistě poučený evropskou kulturou, filmovou i jinou (je známo, že chtěl zfilmovat Kafkovu Proměnu), zároveň to byl umělec skrznaskrz americký. V jeho filmech se objevovaly pro americká vyprávění typické postavy, pracoval s motivy a žánry specificky americkými (film noir), odehrávaly se ve světě, kde divočina a tajemství začínají bezprostředně za okrajem města. V Evropě byl ale velice populární, možná víc než doma. Možná i proto, že určitý typ evropského diváka vnímá Ameriku jako sen a Lynch ji jako sen ukazoval. Sen, jenž se řídí vlastní logikou, jímž se postavy mohou pohybovat jako hypnotizované, jejich příběhy se mohou vymykat racionální kauzalitě a je v nich jakási osudová nevyhnutelnost. Jsou to filmy, které jako kdyby se odehrávaly na hranici sfér, kde čas plyne méně přímočaře, fyzikální zákonitosti slábnou a před okem kamery se zjevuje to, co lidskému oku může zůstat skryté.

Stal se populárním v přibližně stejné době jako Quentin Tarantino a další američtí tzv. nezávislí režiséři, i když byl výrazně starší než oni. V očích části publika to z něj udělalo člena party, do níž vlastně nepatřil. Jistě, v jeho i třeba v Tarantinových filmech byly scény, jež tehdejší publikum šokovaly svou násilností, ale to je jen velmi povrchní podobnost („Tarantina zajímá vidět někoho, komu uřezávají ucho, Lynche zajímá to ucho,“ napsal spisovatel David Foster Wallace). Lynchovy filmy nebyly postmoderním způsobem hravé, nebyly kolážemi motivů a postupů režisérových oblíbených snímků, nezpracovával ve svých filmech věci, které viděl v kině... Taky v nich, myslím, nebyla moc přítomná ironie. Jistě byly místy groteskní, v jádru ale vážné. Nejenom v zobrazení zla, jež do jeho světa vždy prosakovalo. Modrý samet končí záběrem červenky na okenním parapetu, ten pták ve filmu ztělesňuje lásku. Ale stejně má v zobáku čerstvě zabitého brouka. Lynch dokázal sugestivně a neotřelým způsobem ukázat a zpřítomnit temnotu, v jeho filmech jsou ale i velmi světlá místa, všechna ta poselství nadpozemských dobrých bytostí, exaltované výzvy ke všeobecné lásce. Někdo je může vnímat jako projev režisérova sarkasmu, který tím přepjatým podáním shazuje a usvědčuje ze lži vše rozesmáté, idylické a naivní. Nemyslím si ale, že to tak režisér zamýšlel. Zastřižené trávníky a bílé ploty jsou v jeho filmech stejně skutečné a pravdivé jako zástupy žravých mravenců mezi stébly trávy, anděl stejně reálný jako démon.

David Lynch byl předmětem kultu, k tomu patří taky přemíra přemoudřelých slov, zaumných interpretací, neinspirujících epigonů. Je to už pryč, dnes je proto možné se k jeho filmům vrátit a vidět je nezatížené tímhle balastem. Zemřel na rozedmu plic, jeho blížící se konec podle některých lidí z jeho blízkosti měla urychlit evakuace kvůli požárům v Los Angeles, města, kde dlouho žil a které si oblíbil. Nedlouho předtím, než jsem se dozvěděl o jeho skonu, jsem se díval na noční fotky z toho hořícího města. Palma v plamenech ohýbaná větrem, za ní budova nějakého starého motelu s logem ve stylu padesátých let. Jak lynchovské, napadlo mě v tu chvíli.