Loni 4. prosince došlo v New Yorku k ojedinělé politické vraždě. Mladík z dobré rodiny zastřelil ředitele zdravotní pojišťovny, neboť ho považoval za představitele utlačovatelských struktur. Podle jednoho průzkumu považuje 41 procent Američanů ve věku do 29 let tu vraždu za přijatelnou. Jistá tradice podobných revolučních hnutí mysli, na kterou mohou tito mladí lidé navazovat, tu je.

Každá společnost má historické události a aktéry, kteří už vlastně nikoho nezajímají, ale přesto si čas od času vynutí pozornost, třeba jako u nás agenti StB. Koncem listopadu se prezident Biden pro odpor republikánských senátorů rozhodl stáhnout nominaci jednoho federálního soudce. Republikánům na něm vadilo angažmá v protiizraelských a protipolicejních iniciativách. Zasedal například v poradním sboru Alliance of Families for Justice spolu s její zakladatelkou Kathy Boudinovou a se Susan Rosenbergovou. Ty dvě ženy (Boudinová v roce 2022 zemřela) byly teroristky. Ne nějaké souputnice islamistů ze zámoří, jak si člověk představí, když se v Americe posledních dvaceti let řekne terorista. Byly to nefalšované americké domácí teroristky.

Jsou to relikty éry, která skončila. Její bilance nebyla ve srovnání s tehdejším terorismem v Evropě zas tak krvavá, ztrácela se v moři stoupající kriminality a veřejného nepořádku, jež tehdy v 70. letech v USA panovaly. Odehrávaly se protesty proti válce ve Vietnamu, okupační akce na univerzitách, vzpoury ve věznicích, nepokoje v černošských ghettech. Co měsíc někde vybuchla bomba, nebo tím aspoň někdo vyhrožoval. Američané si na dril vyklízení budov zvykli. Někteří z pachatelů si vážně mysleli, že vyvolají komunistickou revoluci. Měřeno tímto cílem – selhali; jediné, co po nich zůstalo, byla zvýšená bezpečnostní opatření ve veřejných budovách.

Asi nejznámější, i když ne nejakčnější skupina se jmenovala Weather Underground. Známá byla hlavně díky své předteroristické fázi, jako nejradikálnější frakce politického hnutí Students for Democratic Society (SDS). Vytvořilo ji několik osobností, především Mark Rudd, Bernardine Dohrnová nebo její budoucí manžel Bill Ayers, které si získaly pozornost zejména okupačním protestem na Kolumbijské univerzitě v roce 1968. Byli to působiví táboroví řečníci, charismatická Dohrnová obratně využívala i svou sexualitu („Moc nepochází z hlavně pušky, moc pochází z Bernardininy kundy,“ parafrázoval jeden zhrzený člen vedení známý citát Mao Ce-tunga.). Tato úderka na říjen 1968 chystala pod heslem Days of Rage masový střet s policií v Chicagu. Kravál to byl veliký, nicméně dostavilo se na něj jen pár set lidí, mnohem méně, než si vedení představovalo. Z toho se zrodilo přesvědčení, že musí avantgarda nejodhodlanějších revolucionářů vstoupit do ilegality a začít opravdovou guerillovou válku.

Tehdy se ještě jejich revoluční zápal odehrával na veřejnosti. Proslulým se stalo vystoupení Dohrnové na „válečné radě“ ve městě Flint, kde chválila vraždy gangu Charlese Mansona jako „revoluční čin“. Rozkřiklo se taky, že začali pěstovat volnou lásku, neboť monogamie je na překážku oddanosti revoluci (ale byly z toho spíše rozpaky a od této praxe se brzy upustilo). Chtěli útočit na symboly americké moci a, byť to někteří retrospektivně popírali, byli ochotni při tom zabíjet nevinné lidi. Jenže to neuměli. Po pár malých výbuších v blízkosti policejních stanic začala newyorská buňka vyrábět bombu v domě na Manhattanu, který patřil otci jedné ze členek. Zamýšleli vyhodit do povětří taneční zábavu na vojenské základně. Místo toho jim bomba vybuchla ve sklepě a srovnala dům se zemí. Tři členové buňky zahynuli, dvěma se podařilo beze stopy zmizet.

Po této pohromě se vedení rozhodlo, že dál bude útočit jen symbolicky. Bomby odpalovali v prázdných budovách a po telefonických varováních. K útokům se hlásili v komuniké zprvu psaných v marxisticko-leninské hantýrce, později přešli na styl květinové mládeže. Nové strategii říkali „ozbrojená propaganda“ nebo „zodpovědný terorismus“. Guerillová válka skončila dřív, než začala.

Takže hlavní náplní Weather Underground se stalo přežívání v ilegalitě, což v tehdejší Americe bylo pozoruhodně snadné. Měli „nadzemní“ síť podporovatelů – příbuzných, přátel, radikálních právníků, kteří jim pomáhali s penězi, bydlením a falešnými identitami. Jak to u revolučních organizací bývá, vznikla elitní vedoucí skupinka v čele s Dohrnovou a jejím momentálním partnerem, která vedla vcelku poklidný život na hausbótu v San Franciscu. „Setkávali jsme se s lidmi a sháněli peníze, bavili jsme se o politice. Četl sis, povídal sis. Nikdy to nebyla nuda. Bylo to příjemné,“ shrnula později kladné stránky oddanosti revoluci jedna účastnice.

FBI byla v pronikání mezi revolucionáře dost neschopná; zároveň při tom používala nezákonné metody, takže s tím, co měla, raději nechodila k soudu. Proto taky, když se po letech většina členů rozhodla z ilegality vyjít, zjistili, že na ně orgány nic moc nemají – většinou jen dávné přestupky z doby Days of Rage, jež se vyřešily pokutami.

Zvláštní roli v jejich revoluční imaginaci vždy hráli černoši. To byla ta utlačovaná skupina, jež především měla být revolucí osvobozena. „Myslím, že v hloubi duše jsme všichni chtěli být Černými pantery,“ vzpomíná bývalá vůdkyně SDS Cathy Wilkersonová. Opačně to moc neplatilo. Když měla ještě SDS oficiální kancelář v Chicagu, Panteři je chodili pravidelně vykrádat. Rozpačité přecházení černošské kriminality – to je něco, co u amerických progresivistů i liberálů přežívá dodnes.

Černoši si dělali revoluci po svém. Koncem 60. let se vynořili vůdci, kteří nenásilným hnutím Martina Luthera Kinga opovrhovali, a jeho vražda v roce 1968 je utvrdila v tom, že to stejně nikam nevede. Otevřeně mluvili o násilí a organizovali domobranu. Zároveň mnozí důvěrně znali svět zločinu. Ti inteligentnější mezi nimi měli ve vězení poprvé příležitost číst. A četli Maa, Lenina, Che Guevaru a Frantze Fanona. Někteří – Malcolm X, Eldridge Cleaver či George Jackson – ve vězení napsali knihy, jež z nich učinily mezinárodní celebrity. V roce 1971 vznikla v New Yorku první guerillová skupina, Black Liberation Army. Ta se žádným „zodpovědným terorismem“ nezdržovala a policisty rovnou střílela.

Největší věhlas si ale získala kalifornská Symbionese Liberation Army, skupina převážně bílých radikálů a radikálek, jimž učaroval podivínský, velkou sebejistotou nadaný černošský lídr Donald DeFreeze. Začal si říkat „generál polní maršál Cinque“ a komuniké skupiny zakončoval zvoláním „Smrt fašistickému hmyzu, který se přiživuje na životě lidu!“. Senzaci způsobil jejich únos Patty Hearstové, vnučky tiskového magnáta Randolpha Hearsta. Jejich první skutečně revoluční akcí ale byla vražda superintendenta škol v Oaklandu. Byl to černoch, ale zakročoval proti násilí ve školách, což se v očích DeFreeze rovnalo fašismu. Černoši prosazující osobní odpovědnost to ve své komunitě neměli lehké – další smutná pravda, která platí dodnes.

Černošské skupiny na rozdíl od Weather Underground neměly bohaté příznivce. Nejdřív kasírovaly místní drogové dealery, ale záhy přešly k bankovním loupežím. K nejkrvavější akci, loupeži transportu peněz bezpečnostní agentury Brink’s, po níž zůstali tři mrtví a několik zraněných, došlo až v roce 1981, kdy už se z radikálů stali obyčejní gangsteři. Jen svým loupežím říkali „vyvlastňování“. V revoluci tak už věřila jen skupina bílých aktivistek, někdejších členek Weather Underground, které jim s loupením pomáhaly. Jedna z nich, výše zmíněná Kathy Boudinová, si taky jako jediná z Weather Underground odseděla dlouhý, dvacetiletý trest.

Ale ani ji nakonec neminula pozice na Kolumbijské univerzitě. Někdejší radikálové objevili půvab dlouhého pochodu institucemi. Bernardine Dohrnová učila práva, její manžel Bill Ayers pedagogiku a spolupracoval s mladým Barackem Obamou. Tento klasický osmašedesátnický vývoj ale ilustruje taky sílu sociální třídy v Americe. Weathermani, to byly děti z dobrých rodin a tyto rodinné vzorce se nakonec prosadily – Dohrnová s Ayersem, stejně jako Boudinová s Davidem Gilbertem, nakonec strávili většinu života v monogamních svazcích. Černochy čekal zpravidla chaos jejich společenské vrstvy. Nic neilustruje ten rozdíl lépe než osud synů dvou pachatelů oné bankovní loupeže v roce 1981. Syn Boudinové Chesa Boudin se v roce 2020 stal okresním státním zástupcem v San Francisku. Nevlastní syn hlavního pachatele byl slavný rapper Tupac Shakur. Zemřel v pětadvaceti. I další nástupci někdejších literárně nadaných kriminálníků jsou dnes černošští rappeři.

Dnešní generace amerických univerzitních radikálů má sice byrokratičtější náturu a o násilí spíš jen sní a z dálky ho obdivuje. Ale ideologie zůstává stejná, Che Guevara i Frantz Fanon se čtou pořád. Heslo „Globalizovat intifádu“, jež znělo americkými kampusy po útoku Hamásu na Izrael, je dnešní obdobou hesla „Přinést válku domů“ z doby Vietnamu.