„V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti,“ varuje Adama jeho stvořitel před stromem poznání. Vzápětí se ukáže, že ani na Boha není spoleh. To ne stvořitel, ale had mluví pravdu. Proradný tvor ujišťuje Evu: „Nikoli, neumřete.“ A první pár Evinu sklizeň skutečně přežil. Přinejmenším Adam žil do 930 let.

Už tato nedůslednost je pozoruhodná, píše v letos vydané knize Reading Genesis (Číst Genesis) americká spisovatelka Marilynne Robinsonová (81). Český čtenář zná její knihu Gilead, získala za ni Pulitzerovu cenu. Prý je tato nedůslednost, dokonce ironie, pro starozákonního Boha typická. Mnozí jej přitom spíš spojují s krutostí. Někdo nad Stvořitelem může vnímat i pocit mravní nadřazenosti. Budiž, ale Ježíš to má jinak. Starozákonního Boha neodmítá, on jej cituje. Třeba když říká, že druhého je třeba milovat jako sebe sama. To pronáší stvořitel už v Leviticu.

Překvapivé je rovněž, jaké kulisy knize Reading Genesis vyvstaly. Když Donald Trump vyvázl z atentátu, nebyl jediný, kdo hovořil o boží prozřetelnosti. Americký sociolog Robert Bellah (1927–2013) ve svých pracích ukazoval, jak těsný je vztah americké politiky a náboženské představivosti. V knize The Broken Covenant (Porušená smlouva) poznamenává: „Tradici národního divadla Američané neměli. Poezie, beletrie a výtvarné umění stály ještě v polovině 19. století institucionalizovány na vratkých institucionálních nohách. Téměř jedinými populárními formami s hlubokou americkou tradicí byly od počátku kázání a chvalozpěv.“ Právě o kázání se američtí prezidenti ve svých proslovech rádi opírají.

Starozákonní Bůh v americkém knižním světě právě řádí jako černá ruka. Kniha We Who Wrestle with God (My, kteří bojujeme s Bohem) od kanadského psychologa Jordana Petersona se umístila hned po vydání na první příčce žebříčku Amazonu, autor se svým výkladem Starého zákona objíždí stadiony amerických měst. Kniha Reading Genesis od Marilynne Robinsonové zas budí nadšení u literárních kritiků a objevuje se v žebříčcích nejlepších knih roku 2024. Peterson se netají obdivem k Trumpovi. Kniha Reading Genesis má na obálce pochvalu Baracka Obamy: „Autorčiny knihy pojmenovávají obecné pravdy o tom, co znamená být člověkem.“ Ocitli jsme se uprostřed nového starozákonního procitnutí? A máme se bát?

Co si budeme povídat, Starý zákon místy hrozivý je. Jeho zvláštností je, že ukazuje hlavní postavy nikoli jako světce či vzory, ale jako pouhé lidi; jsou otravní a málokdy obdivuhodní. Jaká krása, že Bohu tohle stačí, poznamenává Robinsonová. To jen my máme utkvělý, příliš lidský pocit, že je třeba mířit výš. A nejenom že jsou starozákonní protagonisté nesnesitelní, oni páchají děsivé věci. A přesto mohou být matkami velkých rodů a Bohem milovanými vládci.

Ne že by Bůh rovněž neoceňoval spravedlivé, ale je pravda, že je ochoten převrátit smysl úskočných, dokonce hrůzných činů tak, aby byly v souladu s prozřetelností. Takto lze podle Robinsonové myslet napětí mezi svobodným člověkem a vševědoucím Bohem. Bůh ví, jak to dopadne – dobře. Ale jaké budou peripetie, to neví, čeká na lidské tahy, které pohotově zapracuje do velkolepého příběhu.

V kontextu antické a blízkovýchodní mytologie je starozákonní Bůh výjimečný. „Budiž světlo a bylo světlo.“ Tvoří s lehkostí a nenuceností. Srovnejme to se starobabylonským mýtem. Bohové zavraždí babylonskou bohyni Tiamat, občas popisovanou jako příšeru, a z jejího těla vytvoří svět. Takovéto stvoření je upocená aktivita se spoustou krve, rvaček a hromadou rozřezaného masa. Bůh Starého zákona se nepředře, tvoří slovem, neušpiní se, navíc má sedmý den volno.

Starověcí bohové si vydržují lidi jako otroky. To ve Starém zákoně je člověk a jeho osud ve středu zájmu. Bůh si dokonce dává záležet na tom, aby vše bylo krásné. Myslí na lidské potěšení. Důsledně se navíc zprvu hovoří o člověku, nikoli o muži nebo ženě, nehovoří se o rase, vzhledu, jako by to byly nepodstatné, vnějškové atributy. Což lze obtížně přecenit.

Zde se Peterson s Robinsonovou shoduje. I on, často napadaný z mizogynie, oceňuje starozákonní text za to, že muže a ženu staví na roveň. Když Bůh po pádu pronese, že Adam bude Evě vládnout, znamená to něco banálního: ve světě, který stojí na síle a v němž Eva bude rodit děti, nemá žena prostor soupeřit s mužem. Ale o tom, že jsou oba stvořeni k obrazu božímu, není pochyb.

Starozákonní Bůh navíc ženám věnuje zvláštní pozornost, a zdaleka ne proto, aby hájil slabší. Copak jsou slabší? Kdo se má stát velkým, narodí se staré, původně neplodné ženě. Robinsonová v této souvislosti upozorňuje na jednu zvláště citlivou pasáž. Když se ukáže, že Sára, tehdy ještě Sárai, je neplodná, pošle Abrahama, tehdy ještě Abrama, za Hagar, egyptskou otrokyní. Dítě mu má porodit místo ní. Hagar sice otěhotní, ale mezi ženami se rozhoří svár. Když otrokyně nesnese šikanu, uprchne do pouště. Tu se jí zjeví Hospodinův posel. Žíznivé ženě ukáže studnu a řekne: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel.“

Co to jen připomíná? Ano, později bude posel zvěstovat Panně Marii. Ale předtím se vyhnané Hagar narodí Ismail, praotec Arabů. Jméno Hagar, které se překládá jako únik, v sobě nese politický náboj. Dnes je dcerám dávají Izraelci, kteří tím vyjadřují touhu po smíru mezi Židy a Araby.

Peterson k příběhu s Hagar jen krátce poznamenává, že Hagařini potomci se milosti nedočkají, právoplatní mohou být jen Izákovi potomci, tedy děti druhorozeného. Výraznější je Petersonova zvláštní obhajoba boží spravedlnosti. Vyzdvihuje třeba potrestání Kaina, prvního vraha. Nad takovou interpretací Robinsonová kroutí hlavou. Ta v příběhu Kaina a Ábela spatřuje klíč k božím cestám. Ale je to klíč prazvláštní: vždyť pointa je, že Bůh prvního vraha nepotrestá. Jeho mírnost vůči bratrovrahovi je zarážející, z lidského hlediska nestoudná. A nejenže jej nepotrestá, on jej uchrání před pomstou!

I jindy se Bůh staví na stranu pochybných. Třeba přechází osudové lži. Jákob si na svém umírajícím otci Izákovi vymůže lstí požehnání, které má náležet prvorozenému Ezauovi. Umírajícího otce podvedl – a Bůh na to přistoupí. Jinými slovy, Peterson platí za důraz na boží spravedlnost nemalou cenu. Mnohé pasáže musí přehlížet, případně ohýbat. Proč to činí? V biblických příbězích vidí zdroj mravní pozoruhodnosti. Jistěže i on ví, že mnohé postavy selhávají, ale oceňuje jejich nebojácnost, odhodlanost, touhu přerůst sebe sama.

Proto je Bůh v jeho příběhu přísný, leč spravedlivý otec. Kanadský psycholog říká, že se máme stát avatary božího logu, Robinsonová v bibli čte, že se přesně tohoto máme vzdát. V Petersonově čtení nabízí bible velikost, rozumnost, mravnost. Jako by byl psycholog další Eva, která neodolá hadovi a jeho volání: „A budete jako Bůh znát dobré i zlé.“

Naděje boží nehoráznosti

Robinsonová oceňuje, že Bůh po nás nechce, abychom se nekonečně optimalizovali. Stvořitel praktikuje to, co ve vztahu k člověku označuje jako „bezmeznou zdrženlivost“. Jen ať konáme, on to pak dá do pořádku, třeba i tím, že změní smysl našich činů. Občas trestá, ale mnohem častěji je milostivý.

Proč? Autorka spekuluje, že milost se zdá plodnější než trest. Ze záhadných důvodů bývá Bůh na straně méně dokonalých, třeba už tím, jak důsledně se staví za druhorozené. Mnohá zla navíc zůstanou ve Starém zákoně nepotrestána. Je pravda, že Bůh je nepředvídatelný, ale jednou věcí si člověk jistý být může: za všech okolností odměňuje velkorysost a odpuštění. Když odpouštíme, jsme mu nejblíž.

Každá interpretace takto bohaté knihy, či spíš knihovny, je výsekem, i ta nejlepší je tváří v tvář velikosti Písma slepá na mnohé oči. Petersonův výklad není nezajímavý, avšak bible se jeví jako projekční plátno pro autorovy psychologické vhledy. Robinsonová zas mnohé krutosti přehlíží, aby v Bohu spatřila především milující prozřetelnost.

Autoři nepíší své interpretace bez zřetele k současnosti. Peterson spatřuje ve Starém zákoně příběh o velikosti, podle kterého se máme znovu naučit žít. Příběhy, podle kterých jsme žili od moderny, se prý vyjevily jako neplodné. Dokladem toho je obrovská míra nejistoty na všech úrovních západních společností. Robinsonová v závěru své knihy také poznamenává, že jsme na rozcestí. A možná není nepodobné tomu, na němž se ocitli Židé v závěru Genese. Zemře Jákob, následně i Josef, všechna budoucí zaslíbení zůstávají otevřená. I my tušíme někdejší velikost, ale topíme se v únavě. Možná se také ukládáme ke spánku.

Jakého Boha si vybrat? Sázím, na to, že nám pomůže ten ironický, ten v podání Marilynne Robinsonové. Na rozdíl od nás nespí, není unavený. Dnem i nocí za našimi zády převrací ledacos z toho, co děláme. Ať jsme věřící, nebo ne, je v tom nakonec víc realismu než v Petersonově příběhu o síle, vytrvalosti a výkonnosti. Tyto atributy nám slibuje i lecjaký potravinový doplněk. Kupujeme a býváme zklamáni. Kniha Robinsonové je záhadná. V tom tkví její přesvědčivost, realističnost – a nakonec i naděje.

V bibli se dějí zvláštní věci. Možná tohle je nejpodivnější: lidé nacházejí sebe sama, aniž se hledají. A co je ještě horší: stávají se dobrými, aniž o to stojí. Saul si jede do Damašku pronásledovat křesťany, a najednou se mu zjeví Ježíš. A v tu chvíli je obrácen. Stane se z něho Pavel. Taková přepadovka, taková nehoráznost, taková naděje.