Pět britských poslanců, kteří byli v posledních parlamentních volbách zvoleni jako nezávislí, chystá registraci nové politické strany. Těžko se vyhnout myšlence, že pětice působí jak z nějakého skeče od Monty Python – tvoří ji čtyři muslimové a Jeremy Corbyn. Svedla je dohromady Gaza, a dalo by se tedy soudit, že jde o pokračování „antiimperialistické“ politiky.

Jenže přestože nezanedbatelnou část Palestinců tvoří, jak známo, křesťané, ti čtyři – u Corbyna těžko říct – pojímají Gazu čistě islamisticky a taky jsou islamisté. Jen jeden z nich se narodil v Británii, dva jsou z Indie a čtvrtý z indické rodiny z Malawi. Je pozoruhodné, jak se do jedné země vydá čtveřice z různých, tisíce kilometrů vzdálených míst a svede je dohromady dění zas v jiném, rovněž tisíce kilometrů vzdáleném místě.

Ale Gaza není to jediné, co poslance spojuje. Když konzervativní poslanec Richard Holden navrhl, že by se měl uzákonit zákaz manželství mezi bratranci a sestřenicemi, vystoupil jeden z pětice, Iqbal Mohamed, proti takovému návrhu. „Důvod, proč je tato praxe tak běžná, je, že obyčejní lidé považují příbuzenské sňatky za něco velmi pozitivního, co posiluje rodinná pouta a přispívá k finanční stabilitě rodin.“ Předeslal, že „je důležité vzít na vědomí, že pro mnoho lidí je to velmi citlivá záležitost, a když o ní diskutujeme, měli bychom se snažit vžít do situace těch, kteří třeba nejsou ze stejné kultury jako my“.

Náš oblíbený twitterový účet Poslední honorace k tomu poznamenal: „Jenže ve chvíli, kdy liberálové schválili definici manželství v zásadě znějící jako ‚mají se rádi a chtějí spolu být‘, nemají absolutně jak argumentovat ani proti příbuzenským svazkům, ani proti polygamii etc. V tom má dotyčný muslim pravdu.“ Však se taky příbuzenských sňatků zastal týdeník The Economist; zapadá to do jeho pojetí moderního britského občanství, v němž je asistovaná sebevražda vítaným „rozšířením občanských práv“.

To, že liberálové „nemají absolutně jak argumentovat“ proti příbuzenským sňatkům, není ovšem přesné. Dokážou vzít na vědomí rizika genetických defektů u takových sňatků. Ovšem to je opravdu všechno, a jestliže věda přijde s řešením, nezbývá už nic.

Je to pěkná ukázka toho, jak zvulgarizovaný primitivní liberalismus naprosto není postačujícím principem k budování civilizace. Tažení katolické církve proti příbuzenským sňatkům a za nukleární rodinu udělalo z naší západní civilizace to, čím je. Přispělo k podnikavosti a schopnosti demokratické samosprávy tím, že povzbudilo jev vědci zvaný neosobní prosocialita – tedy lidově řečeno, že mohu věřit někomu a spolupracovat s někým, kdo není z mého klanu.

Není to jediný případ, kdy se pokročilá praktická genetika stává, řekněme, pomocnicí individuálních práv. V určitých elitních kruzích před časem přišla do módy „designer babies“ – páry začaly využívat vědeckých služeb k tomu, aby si vybraly ideální genetický materiál svého dítěte podle svých tužeb. Najdou si dárce vajíčka patřičných genetických rysů a mimoděložním oplodněním, často surogátním mateřstvím, si pořídí dítě.

Dnes už jsou první z nich teenageři a časopis Wired přinesl rozhovor s anonymním psychoterapeutem ze Silicon Valley, který se s těmito vysoce kvalitními dětmi setkává ve své praxi. A, jak napadne snad úplně každého kromě těch nejúspěšnějších a nejvzdělanějších lidí na světě, je to katastrofa. „Je to jako projekt nebo budování firmy. Lidé si ne vždy uvědomují, že vytvářejí člověka, a ne kus nábytku,“ říká terapeut. Ty děti jsou si vědomy, že jsou experimenty. Ocitly se v rodinách, kde se klade důraz na výkon. Jestliže byly designovány třeba na podávání výkonů ve sportu nebo v hudbě, a výkony nepodávají, dají jim to rodiče pocítit. „Ve své práci pomáhám rodičům přijmout: Tohle je vaše dítě. A dětem pomáhám přijmout realitu jejich rodičů a navázat vztah, který je méně zraňující – nebo si vybudovat život bez nich,“ shrnuje terapeut.

Není to radostná četba. Ale liberalismus individuálních práv nemá, co by k tomu řekl. Možná zkontroluje, zda to dítě dostává pravidelně najíst.