Streamovací platforma Netflix uvedla druhou řadu jihokorejského seriálu Hra na oliheň. Ten se před čtyřmi lety stal překvapivým celosvětovým šlágrem a dodnes je nejsledovanějším seriálem světa – má přes čtvrt miliardy zhlédnutí. Jelikož to byl hit nepravděpodobný a stal se jím jenom díky divácké šuškandě, vlastně natruc producentovi (Netflix do reklamy na první řadu necpal žádné peníze, už proto, že šlo o lokální produkt bez velkých světových hereckých hvězd), s pokračováním se nepočítalo – v Jižní Koreji ostatně další řady seriálů nejsou běžná tvůrčí strategie. A tak se režisér a scenárista Tong-hjok Hwang ve svém vyprávění o skupině lidí uzavřených na neznámém místě a usilujících v dětských hrách o velkou sumu peněz oplátkou za riziko a vidinu své brzké vraždy postupně a suverénně zbavil všech klíčových postav, ke kterým si diváci mohli vypěstovat náklonnost.

Do stejné řeky proto autoři museli podruhé vstoupit jinak. Zároveň se netají tím, že do ní vstupovali především kvůli tomu, aby na svém počinu konečně vydělali také oni, nikoli jenom producent. Lidský mamon, totiž jedno z hlavních témat příběhu, se tak stal současně hybatelem díla: zrcadlené se zobrazilo v zrcadlícím. Ani to ale není na Olihni nové, vždyť u první řady se uvěznění hrdinové bojující mezi sebou o přežití setkali se svými zrovna tak uvězněnými diváky, kteří nikam nesměli, jelikož světem se valila vlna lockdownů kvůli pandemii covidu-19. Úzkost svírající figury se tehdy násobila s úzkostí sledujících.

A podobný dějinný kontext nacházíme i v pokračování: sice už můžeme svobodně běhat po venku, ale nadále ve fikčním světě hledíme na příběh evokující známý reálný vězeňský experiment psychologa Philipa Zimbarda a pozorujeme, jak se v lidech probouzí to nejhorší z jejich já, zvířecí instinkty a suverenita pohrdat druhými a klidně je zabíjet. To vše v atmosféře několika velkých válek probíhajících, dalších potenciálních a navíc poté, co začal své partnery strašit sám nejsilnější hráč (myslím Donalda Trumpa a jeho výpady vůči spojeneckým zemím).

Hra na oliheň ale není Zeitstück, souběh s velkými dějinami není cílený, nýbrž náhodný. Je to naopak dílo nadčasové, zkoumající vyhrocené lidské chování, jež má svůj potenciál při vhodných podmínkách nezměrný (jako komentář funguje Oliheň nanejvýš dovnitř jihorejské společnosti, asociální a v jistém smyslu feudalizované). Samozřejmě je to dílo postavené na pointách a zvratech, proto se o něm těžko rozumuje, aniž úvahy hrozí zkazit čtenářům divácký zážitek. Proto pokud možno obecně: napodruhé už nelze spoléhat na překvapení, podstata se opakuje. Hrdina minulé řady se v pokračování vydává na cestu pomsty (to je výrazné a tradiční korejské téma) s cílem zničit provozovatele zabijáckých her. Znovu proto nasazuje svůj život, znovu se ocitá v prostředí, v němž už byl, zároveň se může jenom dohadovat, zda mu minule nabyté znalosti vyšinutého prostředí k něčemu budou. Budou se hry opakovat? Nebo budou jiné?

Novinkou je intimnější nahlédnutí do zákulisí her a rozkrývání vztahů mezi skupinou jejich zaměstnanců. Sledujeme tedy lágr zevnitř i vně a to, že stroj řídí lidé s vlastními sny, potřebami, touhami i nedokonalostmi. Nejnapínavější je tentokrát ovšem sledovat, jak si režisér a scenárista poradil s pastí, kterou si nachystal: vrátit se, opakovat to, co diváci chtějí, a přitom nestvořit odvar již řečeného. Některé dramatické sekvence jsou teatrální, i když logické, dá se předem tušit, jak dopadnou, na druhou stranu propracovanější než minule se jeví rozhovory a skupinová dohadování se, zda hru ukončit, anebo v ní pokračovat. Toto zpomalování děje nese zejména mladé diváctvo nelibě, protože chce svou klipovitou akci. Škoda, protože filozoficky Hra na oliheň vlastně naopak dozrává: z románu se stává esej, na niž je potřeba více se soustředit.

Hra na oliheň, druhá řada: 7 h 7 min (minutáž: 51–76 min), Netflix. Scénář a režie: Tong-hjok Hwang