Funkce amerického viceprezidenta nepatří mezi ty nejdůležitější na světě. Jeho oficiální pravomoci a povinnosti jsou téměř nulové. Jeho hlavním úkolem je být zálohou, kdyby se prezidentovi něco stalo. Neoficiálně slouží především jako kladeč věnců a žolík ve volebních kampaních. Prezidentští kandidáti si vybírají své partnery, aby signalizovali ochotu naklonit si voliče, jež nemusí oslovovat oni osobně.

Donald Trump si v prvních volbách vybral za kolegu Mikea Pence, aby uklidnil zbožné evangelíky, jež znepokojoval jeho prostopášný život. Kamala Harrisová se stala viceprezidentkou Joea Bidena, jelikož progresivní křídlo demokratů požadovalo na kandidátce ženu černošku. Viceprezidenti nebývají nejzajímavější lidé. To neplatí o novém republikánském kandidátovi na viceprezidentskou funkci J. D. Vanceovi. O relativním nováčkovi v politice, jenž první volenou funkci získal před dvěma lety, se mluví jako o budoucnosti strany. Už má i vlastní suitu zarputilých fanoušků.

J. D. Vance (oficiálně James David, ale vždy byl znám jako „Džej Dý“, jak se jeho iniciály vyslovují) se narodil v roce 1984 ve městě Middletown v Ohiu. Poprvé pronikl do veřejného povědomí v roce 2016, kdy vydal paměti Americká elegie, popisující jeho nekonvenční rodinu. V roce 2020 byly zfilmovány. Český překlad je lehce nepřesný, název Hillbilly Elegy odkazuje na Vanceův původ. Slovo hillbilly by se dalo přeložit jako „vidlák“ nebo „buran“, ale konkrétně z oblasti Apalačského pohoří, táhnoucího se od státu New York na severu až po Mississippi na jihu.

Tito lidé si udržují pověst alkoholiků, nezvladatelných násilníků s vlastním pojetím cti a zákonů. Dobře to vynikne i na historkách z Vanceovy rozvětvené rodiny. Ta pocházela z městečka Jackson v Kentucky. Podle rodinné legendy jeho babička ve dvanácti letech střelila do nohy zloděje a byla připravena ho dorazit ranou do hlavy, kdyby ji na poslední chvíli nezastavil příbuzný. Když během hádky muž nazval Vanceova strýce „zkurvysynem“, strýc to vzal jako urážku své matky, muže vytáhl z auta, zmlátil ho a pořezal motorovou pilou. Sedět nešel díky nepsanému pravidlu, že s policií se nemluví a spory se řeší interně v komunitě. Jiný strýc, když se doslechl, že jistý mladík obdivoval jeho sestru slovy, že by „sežral její kalhotky“, došel domů pro sestřino spodní prádlo, vytáhl na mladíka nůž a donutil ho kalhotky sníst. Muž, který byl obviněn ze znásilnění mladé dívky, byl nalezen s šestnácti kulkami v zádech. Vraždu nikdo nikdy nevyšetřoval.

Apalačské pohoří patří mezi nejchudší a nejdeprimovanější oblasti Spojených států. Je to epicentrum opiátové krize, v měřítkách, jako je počet drogových úmrtí, rozvodů a nezaměstnanost, patří na špici, naopak zaostává třeba ve vzdělání. Po druhé světové válce řada hillbillyů opustila své domovy a vydala se za prací do rychle rostoucích industriálních center. Patřili mezi ně i novomanželé Vanceovi. Budoucí babičce Vanceové bylo čtrnáct a byla již těhotná, dědovi sedmnáct. Přestěhovali se do města Middletown v Ohiu, kde měla velké závody ocelárna Armco.

Ta nabírala zaměstnance v Apalačském pohoří ve velkém. Začali se usazovat v Middletownu, vytvářet vlastní čtvrti a přinášeli s sebou svou kulturu a zvyklosti. Starousedlíci se na polozdivočelé horaly dívali skrz prsty. Je to vlastně ukázkový příklad problémů migrace, jen v tomto případě všichni měli stejný odstín pleti.

Vanceovy paměti nejsou o překonání problémů, které přináší chudoba. Vanceovic klan nebyl příliš bohatý, ale nebyl vysloveně na mizině. Prarodiče se díky práci v Armcu vyhoupli mezi střední třídu, koupili dům a vychovali tři děti. Rodina J. D. v jednu chvíli měla příjem 100 tisíc dolarů ročně, velký dům s bazénem a neustále nová auta. Mohli si dovolit platit Vanceovi hodiny golfu, v případě potřeby právníky a matce J. D. terapeuta.

Americká elegie je kniha hlavně o osobní odpovědnosti. O tom, jak ani všechny dobře míněné vládní programy nemohou pomoci lidem, kteří škodí sami sobě. O tom, jak deindustrializace není jediným vysvětlením morálního úpadku americké dělnické třídy.

Vance vzpomíná na brigádu v místním obchodě, kde pozoroval lidi na podpoře, kteří ale vlastnili drahé mobily, jaké si sám nemohl dovolit. Nebo jak pracoval ve skladu, na místní poměry šlo o velmi dobře placené zaměstnání. Přesto majitelé měli problém obsadit všechna místa. Řada dělníků nebyla schopna příjít včas, pokud vůbec, do práce a pak se divili, když přišel nevyhnutelný vyhazov.

Nejlepší případová studie je ale vlastní Vanceova rodina. Prarodiče se nikdy úplně nevymanili z dědictví svého původu. Když bylo strýci J. D. asi pět let, mírně ho urazil prodavač v obchodě. V reakci mu dědeček Vance rozšlapal zboží a babička převracela regály. Dědeček byl alkoholik a babička mu řekla, že jestli se ještě někdy vrátí domů ožralý, tak ho zabije. Když k tomu nevyhnutelně došlo, polila ho benzinem a zapálila. Nějakým zázrakem vyvázl jen s drobnými popáleninami. Manželství se rozpadlo, později ale dědeček přestal pít a dali se zas dohromady.

V podstatě každý v rodině prošel obdobím, kdy se potácel na pokraji. Nejhorší to bylo v případě matky J. D. Přes slušný příjem rodina neustále bojovala s penězi, „protože si kupovali věci, které nepotřebovali – nová auta, nové náklaďáky, bazén. V době, kdy se jejich krátké manželství rozpadlo, měli dluhy ve výši desítek tisíc dolarů a neměli nic, co by za to předvedli“. Matka střídala muže jako na běžícím pásu. Nakonec byla pětkrát vdaná, k tomu měla bezpočet krátkodobých známostí. Upadla do drogové závislosti, kvůli které přišla o práci zdravotní sestry. Syna J. D. občas bila, po jednom velkém výbuchu vzteku se v podstatě přestěhoval k prarodičům.

Také sám Vance se potácel na okraji. Měl špatné známky, často chodil za školu, stačilo málo, aby upadl do stejného sebedestruktivního chování. Zachránily ho dvě instituce. První byla babička. Tato rázná a děsivá žena, která chodila neustále ozbrojená a mluvila jak dlaždič, vštípila vnukovi, že má na víc. „Nikdy nebuď jako ti zasraní loseři, kteří si myslí, že je všechno v jejich neprospěch,“ říkávala mu prý často. „Dokážeš všechno, co chceš.“ Druhou institucí byla námořní pěchota, kam po střední škole Vance narukoval. Byla to instituce vtíravá a patriarchální. „Námořní pěchota předpokládá u svých rekrutů maximální neznalost. Předpokládá, že vás nikdo nenaučil nic o fyzické kondici, osobní hygieně nebo osobních financích.“ Když si Vance šel koupit první auto, mariňáci s ním vyslali staršího důstojníka, aby dohlédl, že si nekoupí drahé BMW, ale něco praktičtějšího. Systém ale fungoval. Mariňáci z něho vychovali sebevědomého, schopného a samostatného muže. Po čtyřech letech v námořní pěchotě (včetně půl roku v Iráku) zamířil na vysokou školu. Nejdříve na Ohijskou státní univerzitu, pak na práva na Yale. Díky tomu pronikl mezi americkou elitu. Po krátké právnické kariéře zamířil do investiční firmy v Silicon Valley. Na Yale se rovněž seznámil se svou ženou Ushou.

Jedna z profesorek na Yale Vance přesvědčila, že jeho život je natolik zajímavý, že stojí za to ho vydat jako knihu. Americká elegie nemohla vyjít v lepší okamžik. Donald Trump zrovna vyhrál volby a liberální Amerika se snažila rychle pochopit své trumpovské soukmenovce. Vanceova kniha se stala zásadním textem pro porozumění kultuře a společnosti bílé dělnické třídy, jež ve velkém hlasovala pro Trumpa. Americká elegie se stala bestsellerem a Vance veřejně známou osobností a vykladačem hillbillyů.

Vystupoval jako umírněný republikán, kritický k Trumpovi. Byl častým hostem CNN. Dumal nad tím, jestli Trump je jen „cynický hajzl jako Nixon“, nebo „americký Hitler“. Pro The New York Times napsal, že „pan Trump je nezpůsobilý pro nejvyšší úřad naší země“, pro magazín The Atlantic ho připodobnil ke „kulturnímu heroinu“ a jeho sliby k „jehle v kolektivní žíle Ameriky“. Prohlašoval, že zvažuje hlasovat pro Hillary Clintonovou.

Něco se ale změnilo kolem roku 2020, kdy veřejně prohlásil, že bude volit Trumpa. Od té doby prošel neuvěřitelnou proměnou ze známého kritika v Trumpova hlavního spojence. Co se stalo? Jeho kritici tvrdí, že je prostě politický oportunista. Uvědomil si, že jediným způsobem, jak uspět v Republikánské straně, je políbit Trumpův prsten. To se mu vyplatilo, v roce 2022 byl zvolen senátorem za stát Ohio.

Přitom změnil všechny své politické pozice. To tam bylo volání po osobní odpovědnosti. Najednou prohlašoval, jak vládnoucí třída všechno pokazila, sliboval, že nebude nadbíhat Wall Street, hřímal proti migraci. Chce protekcionistickou politiku a řízenou reindustrializaci Ameriky. „Elity drancují tuto zemi a pak nás z toho obviňují,“ zahájil svou senátorskou kampaň. Také si nechal narůst vousy, jako první kandidát na prezidenta či viceprezidenta po 75 letech.

Pro náš kout světa jsou znepokojivé jeho názory na Ukrajinu. Dřív Vance robustní americkou politiku podporoval. Dokonce byl přispěvatelem na blog FrumForum, patřící známému „neokonovi“ Davidu Frumovi. Ale jen pár dní před ruskou invazí prohlásil: „Je mi úplně jedno, co se stane s Ukrajinou tak či onak.“ Kritizuje vojenskou pomoc Kyjevu, USA si to prý nemohou dovolit a ukrajinská vláda je příliš zkorumpovaná. „Kvůli ukrajinskému konfliktu se dostáváme snadno na manko půl bilionu dolarů... Proč? Aby si jeden ze Zelenského ministrů mohl koupit větší jachtu?“ Pro ty, kteří doufají, že Trumpova politika vůči Ukrajině by mohla být rozumnější, než se běžně soudí, není jmenování Vance dobrý signál.

Ohledně ostatních spojenectví Vance naznačuje, že budou víc transakční. „Společně se postaráme o to, aby se naši spojenci podíleli na zajištění světového míru. Žádné další volné jízdy pro země, které zrazují štědrost amerických daňových poplatníků.“

Sám Vance tvrdí, že změna pozic není žádným vypočítavým kalkulem, ale přirozenou evolucí. Je pravda, že již v Americké elegii najdeme určité náznaky. Třeba pasáž popisující začátky odluky dělnické třídy od demokratů. „Narodil jsem se koncem léta 1984, jen pár měsíců předtím, než děda poprvé a naposledy volil republikána – Ronalda Reagana. Reagan, který získal velké množství hlasů demokratů z Rezavého pásu, jako byl děda, dosáhl největšího volebního úspěchu v moderních amerických dějinách. ‚Reagana jsem nikdy neměl moc rád,‘ řekl mi později. ‚Ale nenáviděl jsem toho parchanta Mondalea.‘ Reaganův demokratický protivník, vzdělaný liberál ze Severu, byl v ostrém kulturním kontrastu s mým hillbillyským dědou.“ Nebo babiččiny názory na zbrojní politiku: „Ve svých soucitnějších chvílích se babička ptala, jestli dává smysl, že si naše společnost může dovolit letadlové lodě, ale ne zařízení pro léčbu drogových závislostí, jako je ta maminčina, pro všechny.“

Konzervativní intelektuál Yuval Levin tvrdí, že ve Vanceovi je odjakživa jistá dávka populismu. Vždy přemýšlel, jak dostat dělnickou třídu do republikánské volební koalice. Už v roce 2016 kritizoval zahraniční politiku George Bushe mladšího. Sám Vance popisuje svou konverzi v rozhovoru s Rossem Douthatem pro The New York Times. Vypráví historku, jak byl pozván na večeři se známými byznysmeny. Jeden si začal stěžovat na vysoké mzdy, které musí platit svým zaměstnancům. Vinil z toho Trumpovu imigrační politiku, která úspěšně zmenšila proud přistěhovalců. Jelikož nemohl najímat levné migranty, musel rozdávat víc peněz. „Skutečnost, že mě ten člověk viděl jako člověka, který soucítí s jeho problémem, a ne s problémem dělníků, mě přiměla uvědomit si, že jsem ve vlaku, který má svou vlastní dynamiku, a musím z něj vystoupit, jinak se za deset let probudím a budu opravdu nenávidět všechno, čím jsem se stal,“ řekl Vance.

Demokraté považují Vance téměř za fašistu. Prohlásil, že by odmítl certifikovat volby v roce 2020, to je jedna z mála ceremoniálních rolí prezidenta. To, že Mike Pence tak učinil a tím umožnil nástup Joea Bidena do úřadu, je hlavní důvod, proč nekandiduje jako Trumpův parťák. Vance rovněž přemýšlí nad praktickými kroky k uchopení moci. Naslouchá postliberálům, pravicovým intelektuálům tvrdícím, že republikáni se musejí naučit využívat páky moci ve svůj prospěch, jako to už dávno dělají demokraté. Vance tedy navrhuje vyhodit velkou část státní správy, tradičně mnohem liberálnější, než jsou republikáni, a dosadit na volná místa věrné lidi.

J. D. Vance je jistě nemírně inteligentní. Je to vlastně populistický intelektuál. O problémech USA hluboce přemýšlí a chce řešit úděl lidí, ze kterých vzešel. Je ztělesněním amerického snu, kluk ze zchudlé dysfunkční rodiny, který to dotáhl na senátora a je krůček od viceprezidentského úřadu. Už nyní se o něm mluví jako o favoritovi na republikánskou prezidentskou nominaci v roce 2028. Nám nezbývá než doufat, že si uvědomí, že mezi nejlepšími americkými tradicemi není jen boj za utlačované doma, ale i ty v zahraničí. A že problémy ve světě dřív nebo později dojdou i do Ohia a Kentucky.