Stálezelené dřeviny u nás značně nabyly na popularitě a s nimi i různé další rostliny „zimních zahrad“. Pro mnohé z nás má „zimní zahrada“ tak trochu dva významy. Buď jde o skleník přisazený k domu, do kterého si na zimu schováme palmy a oleandry, anebo nám vytane na mysli obraz černých holých stromů zasypaných sněhem. Jako od Lady. Jenže taková zima přichází dnes již spíš ve formě katastrof a dá se říct, že kromě horalů jsme jí i trochu odvykli. Bez sněhu začaly být zahrady velice pusté. A to nás posouvá k rostlinám stálezeleným.

Těmi byly obvykle v našich zeměpisných šířkách hlavně jehličnany, protože ty jsou na tuhé zimy dostatečně vybaveny a jejich „krev“ je adekvátně hustá. Mnohé z nich mohou být fyziologicky v provozu i za lehkých mrazů, a získávají tak herní výhodu oproti opadavým listnáčům. Znáte to, vy spíte a ostatní konají. Podobně jsou na tom i listnáče, ale mnohé z nich hluboké mrazy hůř snášejí, a to zejména jde-li o holomrazy se sluncem. Mnohému z nás pomrzly jistě někdy bobkovišně nebo rododendrony utrpěly zimním suchem.

Prakticky největší dřevina schopná udržet v zimě listí byla až donedávna kalina vrásčitolistá, dorůstající v některých případech přes tři metry, obvykle širší než vyšší. Za tuhých mrazivých dnů má velice svěšené listy a působí velmi skličujícím dojmem. Podobně ale i pěnišníky balí listy v ruličky a mrazu se prostě brání. Jak je to ale se stálezelenými listnatými stromy?

Patrně nejznámějším českým stromem zeleným v zimě je legendární dub pod Plečnikovým Býčím schodištěm v Rajské zahradě na Pražském hradě. Jde o Quercus x turneri v kultivari Pseudoturneri, který v celé zemi roste pouze v několika exemplářích a všeobecně je považován za vzácnou dřevinu. Jeho základem je velmi nezvyklý kříženec mezi dubem letním a stálezeleným dubem cesmínovitým. Přirozeně se vyskytuje na severu Španělska a zmíněná odrůda vznikla v Anglii už na konci 18. století. Jeho velkým problémem je zejména způsob množení, protože s naším dubem v případě roubování vytváří velmi složité srůsty.

Na území dnešního Slovenska naproti tomu vznikl neméně legendární dub objevený podle legendy u řeky Nitry. Pojmenovaný je podle barona Štefana Ambrózyho, jehož zahradník Josef Mikeš v Mlyňanech se zasloužil o jeho rozšíření. Jde o křížence dubu ceru, který se v tamějších lesích běžně vyskytuje, a dubu korkového, jehož přičinění zůstává velkou záhadou. Ta zůstane patrně již navždy skryta v nedaleké klášterní zahradě. Milá je historka o tom, jak se celá věc provalila: místní dřevorubci chodili v zimě do hospody se snítkou vždyzeleného dubu za kloboukem.

Oba tyto duby jsou ovšem víceméně polostálezelené a obvykle s rašením nových listů o svou parádu přijdou, v tuhých zimách i dřív. Se skutečně stálezelenými duby si pohráváme ovšem po generace. Již Kašpar Maria Šternberk se pokoušel introdukovat výše opisovaný dub cesmínovitý, pracoval ovšem s chorvatskými genotypy. A to je velmi důležité.

V posledních letech se podařilo introdukovat několik stálezelených dubů z extrémních lokalit jejich hraničního výskytu. Mezi nimi i právě dub cesmínovitý sbíraný z 1800 m n. m. ve Francii, jehož semenáče přežily i zimu 2012 a poklesy k minus 26 stupňům. Podobnou odolnost vykazují některé sběry středozemního Quercus coccifera a překvapivě dobře si vede i mexický Quercus rugosa. Právě mexické suché hory jsou zajímavým zdrojem genetického materiálu. I kdyby občasný mráz vedl ke vzniku vyšších stálezelených keřů, odolnost vůči mrazům a suchu jsou vlastnosti, které naše města budou potřebovat.