Vzpomínat se dá i obrázkem a jedna ta vzpomínka je obzvlášť symbolická. Černobílá fotografie odněkud z New Yorku roku 1953 zachycuje výkladní skříň restaurace, na kterou mladá žena lepí obří plakát: „Boršč zdarma u příležitosti Stalinovy smrti!“

Upřímně, taková událost by si zasloužila zadarmo celé menu. Těšily se na ni miliony – emigrantů v cizině i příslušníků ujařmených národů, kteří se „ven“ včas nedostali nebo milovali svoji zemi natolik, že ji nedokázali opustit ani v momentě, kdy ji sovětské armády utopily v rudém blátě. Důvod k oslavě měli i v zemích, kterým se Stalinovi uniknout podařilo – jako bylo třeba Finsko nebo Titova Jugoslávie, jež v posledních letech Stalinova života sloužila komunistickému táboru jako nepřítel číslo jedna.

Paranoidní diktátor zemřel přesně podle svého vlastního receptu a principů. Zakazoval totiž svým strážím vstupovat do jeho obytných prostor, aniž by k tomu byly vyzvány. Jednou dokonce „otestoval“ své strážce tak, že začal křičet jakoby bolestí, a když stráž přišla dovnitř, aby mu pomohla, nechal ji za porušení svých rozkazů popravit. Není tedy divu, že když se 1. března 1953 zevnitř ozvalo tupé žuchnutí lidského těla, zůstali strážní venku a neřešili, co se stalo. Byla to mrtvice a několik hodin ležení na koberci krvavému generalissimovi nijak nepomohlo, stejně ani fakt, že právě nedávno nechal pozavírat řadu svých lékařů za údajné protistátní spiknutí. S houževnatostí sobě vlastní se ještě několik dnů držel při životě, aby nakonec 5. března 1953 definitivně vypustil duši. Snad jej tam na druhé straně aspoň čekalo adekvátní přivítání.

Je až s podivem, jak málo se dnes život pekelného vládce Kremlu připomíná, zejména pak tam, kam nedošly jeho pluky. Každý panteon má místo jen pro jednoho arciďábla a tím je v západní civilizaci Hitler. Hitlerovo řádění dosáhlo až do Francie a Anglie a mnohé Hitlerovy koncentráky byly osvobozeny západními armádami, takže první místo na žebříčku zloduchů už mu nikdo nevezme, ale stejně bychom neměli zapomínat na to, že ve všech myslitelných ohledech měl Hitler ve Stalinovi sobě rovného. Jenže stalinské gulagy dávno zarostly tajgou a jejich oběti už nikdo nikdy nespočítá. Zasloužily by si vlastní památník podobný Jad vašemu v Jeruzalémě, ale kde by vůbec stál?

Epicentrum Stalinovy tyranie bylo v Moskvě, ale nejeden Rus se dodnes v (Gruzínci!) Stalinovi zhlíží, na pozabíjené Poláky či Litevce hledí jako na ty, kdo si svůj osud zasloužili, a mrtvé bratry Rusy považuje za přijatelnou cenu za imperiální velikost, které pod Stalinovou vládou Sovětský svaz dosáhl. Jedním z příšerných dědictví stalinismu je i neochota vypořádat se s vlastní minulostí, k čemuž nebyli Sověti nikdy donuceni okolnostmi, i když aspoň Chruščovovi, který roku 1956 jako první „kult osobnosti“ na neveřejném zasedání strany odsoudil, můžeme přiřknout určitou snahu.

Minulost často předznamenává budoucnost a lidstvo se zatím svých sklonů k vytváření diktatur úplně nezbavilo. Kdo bude novým Stalinem 21. století? Putin, přes veškerou svoji válečně agresivní aktivitu, nikoliv. Putin je jen rozmazaná xeroxová kopie Stalina, jedna desetina originálu, která nemá k dispozici ani zdaleka tolik zdrojů, jako měl Josif Vissarionovič, a tudíž toho nemůže napáchat zdaleka tolik co on. Vzhledem k tomu, kolik milionů lidí stihl Stalin povraždit či umořit hladem a zimou, je samozřejmě i ta jedna desetina dost hrozná; ale největší potenciál pro vznik budoucích Stalinů mají do budoucna nejspíš Asie a Afrika. Tam se teď nacházejí stamilionové, multikulturní, zaostalé a přitom poměrně mladé státy, jakým byl svého času Sovětský svaz, v nichž se idealistický utopismus nejsnáze zvrhává v dystopii a hromadné násilí.

Zatím to ale tak daleko ještě nedošlo, takže si můžeme dát nějaký ten boršč na oslavu výročí tyranovy smrti. Ale ne na účet podniku, právě naopak, řádně zaplacený. Restauratéři to totiž mají poslední dobou těžké.