Rok 2022 se vysmál do očí všem, kdo se před jeho začátkem pouštěli do odhadů, co se v něm bude dít. Byl to z mnoha pohledů nejtěžší rok v Evropě od pádu železné opony v roce 1989. Svými společenskými následky a změnou kurzu výrazně tvrdší než rok 2008 a to, co po něm následovalo. Poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra (ODS) před pár lety zmiňoval, jak přednášel studentům na letní škole v britské Cambridgi. Na začátku se jich zeptal, jestli považují za více přelomový rok 1989, nebo 2008. Z pohledu země, kde rok 1989 úplně změnil společenský systém a směřování, banální otázka. Jenže tak to vnímalo právě jen těch pár studentů z postkomunistických zemí. Všichni ze západní Evropy za větší zlom považovali rok 2008.

Z mnoha různých důvodů. Vlna podvodů a maskování podvodů ve velkých finančních institucích kulminující v hypoteční krizi a v Evropě následně krizi eura a státních dluhů otřásla u mnoha lidí důvěrou v kapitalismus, svobodný trh a globalizaci. V tentýž rok začíná válka mezi Gruzií a Ruskem. Scénář v některých ohledech připomíná to, co se potom odehraje v letech 2014 a 2022 na Ukrajině. Byť měřítko je naprosto nesrovnatelné. V únoru 2008, ještě měsíce před srpnovou válkou v Gruzii, vychází kniha Edwarda Lucase Nová studená válka: Putinovo Rusko a ohrožení Západu. Lucas v ní varuje, že Putin je připraven použít strategické suroviny od plynu po ropu jako zbraň proti Západu. O dva roky později, v dubnu 2010, se začíná stavět symbol energetického propojení Ruska s Německem, plynovod Nord Stream 1. V červnu dalšího roku ho otvírají tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv a německá kancléřka Angela Merkelová.

Ještě před rokem 2008 přichází známý finanční historik Niall Ferguson s pojmem Chimerica. Označuje jím mimořádně silné finanční propojení mezi Čínou a Spojenými státy. Tím, kdo v té chvíli Americe nejvíc půjčoval, aby se v ní mohly nafouknout finanční bubliny, které praskly v září 2008 pádem Lehman Brothers, byli právě Číňané. Tehdy to vypadalo, že jde o symbiózu, která oběma největším světovým ekonomikám vyhovuje. Detaily Ferguson v onom roce 2008 rozebírá v knize Vzestup peněz. Po rozpoutání finanční krize nastupuje éra levných peněz nebo peněz shazovaných z vrtulníků. Známých též jako kvantitativní uvolňování QE. Centrální banky nastavují negativní úrokové sazby v obavách, aby se nezadřel finanční systém, krevní oběh ekonomiky.

Všechny ty události značně poznamenávají západní společnosti. A ze zpětného pohledu už dnes máme luxus vidět, jak moc jsou to zárodky a kořeny roku 2022. Nejtěžšího roku přinejmenším pro Evropu. Naivní důvěra ve Vladimira Putina, kterou provozovali především Němci, mu dodávala jistotu, že si může troufnout napadat kohokoli a Evropa nic moc neudělá. Jako neudělala v roce 2014 po anexi Krymu a východní Ukrajiny.

Ze zpětného pohledu vidíme i ničivé následky levných peněz, které hrnuly do ekonomik centrální banky. I věty tehdejšího guvernéra Evropské centrální banky Maria Draghiho, že pro záchranu eura „udělá, cokoli bude potřeba“. Když pak v roce 2020 vlády ve velkém začaly nalévat další peníze opět ve strachu, aby se po zavření ekonomiky (lockdown) hospodářství úplně nezhroutilo, byl to další krok do pasti levných peněz, která skončila největší inflací od sedmdesátých let. Konec je stále v nedohlednu. Do toho se kolem roku 2016 do plných obrátek roztáčí evropské tažení za bezemisní ekonomiku a tlak na vypínání fosilních zdrojů.

To všechno jsou ingredience dnešních krizí. Rekordní inflaci, pád životní úrovně ani zdražení energií na násobky cen nezpůsobila Putinova agrese proti Ukrajině. Ta byla jen urychlovačem mnoha trendů, které už byly v Evropě naplno rozjeté. Některé z nich od roku 2008. Ruská agrese to všechno udělala vyhrocenější, horší, nebezpečné trendy urychlila. A udělala z roku 2022 nejtěžší rok od pádu železné opony. Rekordní zdražování a prudký vzestup cen energií stejně jako deglobalizace a roztrhání světových obchodních řetězců ale začíná měsíce před 24. únorem 2022, kdy ruská vojska překročila hranice s Ukrajinou. Maďarsko zastropovalo ceny benzinu, nafty a základních potravin už loni v listopadu. Francouzský prezident Emmanuel Macron v obavách z dubnových voleb, v nichž obhajoval mandát, zafixoval ceny elektřiny pro domácnosti a malé firmy na 46 eurech za megawatthodinu od začátku ledna 2022. Už v té době také zvedal ceny nedostatek některého klíčového zboží. Jako čipů, které si Evropa neumí sama vyrobit.

Při pokoře k tomu, jak se vším zamával rok 2022, je užitečnější než odhady konkrétních událostí dnů a měsíců příštích sledovat fenomény, které ten letošní rok budou ovlivňovat. Tady jsou čtyři zásadní.

Konec stabilních cen

Většina zemí Západu až na vzácné výjimky zažívá nejvyšší inflaci za desítky let. V mnoha případech i za padesát let. Do myslí se nám vrací něco, na co jsme v éře stabilních cen úplně zapomněli. Protože jsme ty stabilní ceny brali za samozřejmé. Na komfort, bezpečí a stabilitu se dobře zvyká. O to hůř se tyto hodnoty ztrácejí. Takže do smluv všeho typu včetně těch pracovních se vracejí inflační doložky, které už neměl skoro nikdo s výjimkou odborářů z České národní banky. Dvouciferná inflace, která by ještě před rokem zněla skoro jako dystopický scénář, je realitou, s níž se smířila i tak na stabilní ceny fixovaná země jako Německo. Růst cen v roce 2022 byl tak prudký, že čísla za rok letošní budou opticky vypadat dobře. Nejspíš budou jednociferná. Realitu ale nejlépe ukáže srovnání s rokem 2021, než začaly ceny prudce růst. V našem případě to bude znamenat zdražení a pád životní úrovně o třetinu. K vysoké inflaci zásadně přispívá to, že ji centrální banky včetně České národní banky vedené novým guvernérem Alešem Michlem odmítají krotit restriktivními úrokovými sazbami. Bez nich se cenová stabilita bude těžko vracet. Právě ta je přitom zákonnou povinností centrální banky.

Deglobalizace do civilizačních bloků

To, že éra svobodné globalizace končí, vidíme od pandemie covidu. Lockdowny byly prvním krokem, po němž následuje nová vlna ochranářských regulací. Jestli byly klíčovými ingrediencemi rekordní prosperity Západu levné čínské zboží, levné ruské suroviny a bezpečnostní deštník Ameriky, tak zůstává už jen to poslední. Naštěstí aspoň to. Tím, jak se v posledních letech zhoršují vztahy mezi Amerikou a Čínou, stavějí se nové obchodní zdi. Američané schválili už v srpnu masivní pomoc své ekonomice Inflation Reduction Act. Ta mimo jiné počítá s velkými daňovými úlevami pro ty, kdo investují do takzvaných zelených technologií. Jenže to musejí být technologie americké. Nebo kanadské a mexické, prostě ze zemí, které mají se Spojenými státy dohodu o volném obchodu. Tu Evropa nemá. Když si do Washingtonu vyrazil za prezidentem Joem Bidenem stěžovat jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron, dostal v Bílém domě ujištění, že „spojenci“ budou do zvýhodněného amerického programu zařazeni. Jenže na veřejnost se už nedostal detail, že budou zvýhodněny ty evropské výrobky, v nichž není ani jedna čínská součástka. To je velký problém především pro průmyslové Německo. Slova „výhody pro spojence“ ukazují, jak může vypadat svět deglobalizace. Bez bariér spolu budou obchodovat jen spojenci, země ze stejných civilizačních okruhů. Pozitivním rysem by mohlo být, že by to Evropu a Ameriku konečně mohlo dotlačit ke smlouvě o volném obchodu Transatlantic Trade and Investment Partnership, která už roky leží i kvůli evropské nechuti u ledu.

Zelený a národní socialismus

Nebezpečným trendem, který sledujeme v Evropě, je nástup zeleného a národního socialismu. Čím dál větších zásahu států do ekonomiky, života lidí a  zvětšujícího se přerozdělování. To, co bylo roky těžko představitelné, se stává realitou. Tažení za bezuhlíkovou ekonomiku snižuje nabídku stabilních zdrojů výroby elektřiny, tím přirozeně zvedá ceny. Než se elektřinu podaří ve větší míře skladovat, slunce ani vítr těmi stabilními zdroji nejsou. Prudký vzestup cen a dopady ze společenských následků pak politiky v Evropě vyděsí tak, že začnou stropovat ceny energií. A kompenzovat ty stropy výrobcům. Těm, kdo na energie nemají, se platí nové sociální dávky, producentům kompenzace. Výsledkem je čím dál větší přerozdělování přes stát a regulace. Z druhé strany přichází národní socialismus maďarského premiéra Viktora Orbána. Ten se rozhodl, jak výše řečeno, už měsíce před ruskou invazí zastropovat ceny benzinu, nafty a potravin. Výsledky se do roka dostavily. Nedostatek pohonných hmot, rekordní zdražení jídla o 49 procent (nejvyšší v Evropě) a potraviny na příděl. Něco, co si v Evropě po roce 1989 už nikdo neuměl představit.

Pád Evropy

Výsledkem zeleného socialismus je prudký pád schopnosti Evropy konkurovat. V Americe platí firmy za energie násobně nižší ceny. Je to dáno jednak tím, že Američané zatím na evropský zelený socialismus nenastoupili. A opět je to i jeden z následků roku 2008, kdy Amerika začala masivně frakovat ropu a plyn z břidlice. Z dovozce surovin se stala vývozcem. Evropané si stěžují, že není příliš „přátelské“ prodávat jim americký plyn za násobek ceny. Pak se ale zjistí, že nejvíc si k ceně plynu přirazili velcí evropští obchodníci. V čele s francouzským Total Energy. Německý Volkswagen před časem sdělil vládě, že zvažuje přesun výroby do Ameriky. Když připočteme fakt, že Evropa není žádný technologický lídr a v tomto směru za Spojenými státy silně zaostává, nevypadají vyhlídky na prosperitu zrovna nadějně.

Čím víc z těchto čtyř trendů se podaří buď otočit, nebo aspoň mírnit, tím bude rok 2023 lepší.