Nejrůznější analýzy a komentáře ohledně dění v Sýrii se shodují v jednom, nikdo netuší, co bude následovat. Dá se věřit prohlášením Abúa Muhammada al-Džawláního, šéfa islamistické organizace Tahrír al-Šám a nově nejmocnějšího muže v Sýrii, že své radikální dny v al-Káidě má za sebou a hodlá chránit náboženské menšiny? Nevíme. Pustí se nejrůznější ozbrojené milice nyní do sebe? Nevíme. Zajímavé je ale téměř nulové zapojení Západu do dění v Sýrii. Značně nabourává představu USA a spojenců jako hybatelů světa a pachatelů všeho zlého.

Posledních zhruba dvacet let nabídlo tři příklady postupu Západu na Blízkém východě. Všechny dopadly katastrofálně. Prvním je invaze do Iráku v roce 2003, kdy Američané v mylné víře, že diktátor Saddám Husajn skrývá zbraně hromadného ničení, vtrhli do země a svrhli ho. Následoval chaos, občanská válka a růst odporu proti zahraničním dobrodružstvím.

Druhým příkladem je Libye. Poté, co se arabské jaro v roce 2011 přelilo do této země, vypuklo povstání proti diktátoru Muammaru Kaddáfímu. Po určitém váhání se Západ rozhodl podpořit rebely a intervenoval. Tentokrát nedošlo k pozemní invazi, ale jen k letecké podpoře. Rebelové zvítězili, země se propadla do chaosu a pokračující občanské války, z libyjského pobřeží se stala brána do Evropy pro migranty.

Také Sýrie se během arabského jara propadla do občanské války. Tentokrát Západ zvolil úplně jinou taktiku, neintervenoval vůbec. Nejlepší příležitost k tomu měl v roce 2013. Tehdejší americký prezident Barack Obama jasně pravil, že použití chemických zbraní pro něj bude červená linie. Když těžce zatlačený syrský diktátor Bašár Asad zplynoval vlastní lidi a stovky zabil, vypadalo to na zapojení Západu do války. Obama ale začal rychle couvat. Prohlásil, že vojenskou akci musí schválit Kongres. Ten se k projednávání návrhu ani nedostal. Když intervenci odmítl britský parlament, posloužilo to jako záminka k shození celého plánu ze stolu. Zachránit tvář Obamovi pomohl Kreml, jenž přišel s alternativním plánem, kdy Asad odevzdá své chemické zbraně mezinárodnímu společenství. Asad opravdu něco odevzdal, ale vzhledem k tomu, že k chemickým útokům došlo opakovaně, nejspíše ne všechno. Minimálně měl kapacitu na výrobu dalšího materiálu.

Západ si nad Sýrií pokusil umýt ruce. Sice posílal nějakou podporu rebelům, ta ale byla značně kontroverzní, jak mezi nimi sílily islamistické skupiny. Časem převládl názor, že Asad je menší zlo než případní islamisté. Po intervenci Ruska a Íránu na Asadově straně se zdálo, že vítězství diktátora je na dosah.

Výsledek? Chaos, statisíce mrtvých, mnohamilionová migrační vlna do Evropy, povstání Islámského státu, které vedlo k americké intervenci. Ukázalo se, že Asad rozhodně není nějakým stabilizačním prvkem, jeho vláda je nepopulární a velmi křehká. Jestli rozhodnutí neintervenovat, ve světle Iráku a Libye pochopitelné, bylo správné, to se již nikdy nedozvíme. Někteří analytici tvrdí, že rebelové v roce 2013 byli méně islamističtí než ti dnešní. Navíc pokud by se podařilo Asada svrhnout již tehdy, Sýrie si mohla ušetřit jedenáct let zničující války a tisíce mrtvých. Nepochybné je, že Obamovo vycouvání otevřelo dveře Rusku a Íránu. Taktéž podlomilo důvěryhodnost západních výhrůžek. Rozhodnutí Vladimira Putina obsadit Krym bylo nejspíše učiněno i za předpokladu, že Západ se na nic vážného nezmůže, jak předvedl v Sýrii.

Rozhodnutí neintervenovat tak nevedlo k nastolení stability a menšímu utrpení. Vycouvání Ameriky v Sýrii vytvořilo jen vakuum, do kterého se vrhla Moskva, Teherán a další regionální hráči jako Turecko a do jisté míry i Izrael.

Současný pád Asadova režimu se také odehrál bez přispění USA. Prsty v tom měli okolní aktéři jako Turecko a místní.

V nedávné historii najdeme úspěšné intervence, například tu NATO v Jugoslávii, intervence tragické (jako zmíněný Irák), ale i neintervence s děsivými důsledky. Například včasný zásah ve Rwandě by zachránil statisíce lidí. Dění na Blízkém východě ukazuje, že ať intervenujete, nebo ne, vždy to může dopadnout špatně.