Chceme učinit z Evropy světového lídra čistého průmyslu. Dekarbonizace se stává nejen environmentálním cílem, ale také naší růstovou strategií. To jsou slova místopředsedy Evropské komise (EK) pro prosperitu a průmyslovou strategii Stéphana Séjourného. Zazněla při představování nové Dohody o čistém průmyslu (Clean Industrial Deal). To je podle Bruselu údajně řešení nekonkurenceschopnosti evropských podniků a především řešení vysokých cen energií, které ty podniky pohřbívají. Jen Séjourného první věty bez dalšího kontextu stačí k uvědomění si, že opět došlo k zásadnímu nepochopení.

Průmyslový deal vůbec neslevuje z cíle dosáhnout do roku 2040 devadesátiprocentního snížení emisí. Pokud víme, že evropskému průmyslu znemožňují konkurovat nesplnitelné dekarbonizační cíle a šéfka Komise Ursula von der Leyenová tvrdí, že „Dohoda o čistém průmyslu má přetnout pouta, která naše podniky stále brzdí“, proč na tom cíli lpíme? Na stole jsou znovu už dobře známá „řešení“. Vezmeme sto miliard eur a dáme je na „rozvoj udržitelných technologií, podporu poptávky po ekologických produktech i zjednodušení státní pomoci pro zelené investice“. A jak se mají podle EK snižovat ty ceny elektřiny, které jsou dnes v EU třikrát vyšší než v USA, a plynu, více než pětkrát dražšího oproti USA? Prý třeba úpravou státní podpory a daní. Brusel tak doporučuje členským zemím snížit daně na elektřinu na zákonný minimální limit nebo snižovat DPH. Takže to půjde za národními rozpočty. Nebo tlakem na uzavírání tzv. PPA dlouhodobých smluv (Power Purchase Agreements), což jsou smlouvy pro menší podniky o nákupu elektřiny ze zelených zdrojů. Nebo cílením na větší propojenost Evropy v přenosu energie. To je žádoucí, jenže v podání Komise se to má dít kvůli obřím investicím do nestálých obnovitelných zdrojů, které v síti způsobují výkyvy a nerovnováhu. Jeden z nejvíce zarážejících návrhů dokonce říká, že průmysloví výrobci by mohli omezovat výrobu podle toho, kolik bude stát elektřina. To už se dostáváme někam, kam opravdu nechceme. Průmysl bude přizpůsobovat výrobu tomu, jak zrovna budou „čisté“ zdroje vyrábět. Průmyslový deal zároveň téměř úplně opomíjí jádro a jadernou energetiku. Vysvětlení je docela logické – předkladatelkou návrhu je eurokomisařka pro čistou a spravedlivou tranzici Teresa Riberaová, velká odpůrkyně jádra.

Komise dále uvádí, že závislost na silně volatilních cenách plynu zůstane. Plyn je přitom určujícím zdrojem pro ceny elektřiny. A zadruhé, to je nejdůležitější, na systému emisních povolenek se vůbec nic nezmění. Když nikdo neví, kam se mohou jejich ceny dostat, těžko se něco plánuje a promýšlí se investice. Výroba elektřiny má být povolenkami uměle umrtvena (respektive už je), stejně na tom budou i další výroby. V USA je ve většině států cena za vypuštěné emise nulová, v Číně minimální, kolem 10 eur za tunu CO₂. U nás aktuálně stojí povolenka přes 70 eur. Nedávno se v souvislosti se stavem německé ekonomiky o cenách energií jako o silně „znepokojivém trendu“ rozepsal pro německý deník Die Welt energetický magnát a zároveň nejbohatší Čech Daniel Křetínský. Cenu za vypouštěné emise označil za rozhodující faktor pro další budoucnost průmyslu a energetiky. Nejistota a nulová předvídatelnost u cen emisních povolenek způsobuje, že nikdo neví, jaké technologie a obory zůstanou životaschopné a konkurenceschopné. Evropská komise se u cen elektřiny zabývá jen náklady na přenos a distribuci a výší zdanění a poplatků. Tedy řeší jen její státem regulovanou složku. Výrobní náklady, do nichž se drtivě promítá právě cena povolenky, nechává stranou. Přitom právě cenu povolenek může Brusel ovlivnit. Ať už zastropováním, nebo přidáním dalších povolenek na trh a nestahováním těch existujících z oběhu. Zkrátka zreformováním celého systému obchodování. Že by došlo k jeho zrušení, je nemyslitelné. Na výnosech z povolenek celá klimatická politika stojí.

Polevující šikana

Vraťme se k tomu, co nového nám eurokomisaři dále přichystali. Navrhují snížit obrovskou regulaci firem spočívající v povinném vykazování udržitelnosti a dopadů podnikání, tedy ESG vodítka. Tím Brusel de facto přiznává, jak nepochopitelně podniky šikanuje nadbytečnou byrokracií, která má nulové opodstatnění. Teď se rozhodneme, že ji zrušíme, a nic se nestane. Samozřejmě tedy ne úplně, reporting se má nově vztahovat „jen“ na společnosti s více než tisíci zaměstnanci. Dosud platí, že reportovat musí firmy už od 250 zaměstnanců. A do Evropy konečně pomalu přichází americký trend odklánění se od zeleného financování odstartovaný nástupem Donalda Trumpa. Finanční gigant HSBC oznámil návrat k financování fosilní energetiky. Její šéf pro udržitelnost Julian Wentzel navíc apeluje na ostatní banky, aby netrestaly klienty s větší uhlíkovou stopou. Správně říká, že utažená restriktivní politika financování fosilních investic ohrožuje energetickou bezpečnost. Samozřejmě, nic se nemůže přehánět, takže Wentzel se zároveň dušuje, že odhodlání HSBC dosáhnout do roku 2050 nulových financovaných emisí platí. Už v lednu zase švýcarská banka UBS oznámila, že zvažuje odchod ze světové bankovní aliance zaměřené na boj s klimatickou změnou Net-Zero Banking Alliance. Tu ještě před Trumpovou inaugurací urychleně opustila valná většina velkých amerických bank, jako je Goldman Sachs, Citigroup, Morgan Stanley nebo JP Morgan. Stejně tak by se banky také měly definitivně rozhodnout, jak to dál chtějí mít s financováním výroby a vývozu vojenského materiálu. Hlavně menší zbrojaři mají se získáváním úvěrů a někdy i s otevíráním bankovních účtů nadále problém.

Brusel by měl také brzy zveřejnit plán masivního navýšení investic na zbrojení. Ve hře je změna unijních rozpočtových pravidel, přerozdělování peněz z existujících fondů a také společné financování, pravděpodobně formou vydání společných dluhopisů. Stejně jako tomu bylo za covidu v roce 2021, kdy se Unie skrze balíček Next Generation EU společně zadlužila ve výši dohromady 750 miliard eur. Do té doby byl společný dluh, který budou všechny členské země splácet, tabu. Uvažovat v případě dalšího zadlužení o nějaké podobě opt-outu, aby se dlužníky nestaly povinně všechny země, by bylo namístě. A co se změny rozpočtových pravidel týče, neznamenalo by to nic jiného, než že by se obranné výdaje naoko nezapočítávaly do oficiální výše deficitů. Jenže ty dluhy by ve skutečnosti rostly. To znamená, že někde jinde by se ve výdajích muselo ubrat. A to ve výdajích na dekarbonizaci, protože všechno dohromady mít nelze. Křetínský ve svém textu přístup Evropy ke změně klimatu pojmenovává jako princip Lead by Example, tedy jít příkladem. Založený je na víře, že ukáže světu, že lze vybudovat čistou ekonomiku s nulovými emisemi a zároveň nepřijít o hospodářský růst a konkurenceschopnost. Nejde to. USA ani Čína v tom Evropu nenásledují. Evropa, která vypouští ani ne sedm procent světových emisí, tak dosáhla toho, že energeticky náročná výroba se přesouvá z kontinentu pryč.

Křetínského text zcela očekávaně narazil na to, že jde přece o „fosilního lobbistu“. To je dost krátkozraké. Nadnárodní Křetínského holding EP Group patří mezi největší energetické společnosti v Evropě a zahrnuje kromě uhelných a plynových elektráren i obnovitelné zdroje. V čem určitě střet zájmů kritici hledat mohou, je pasáž, kdy Křetínský hovoří o zvýšení ceny plynu v Evropě po dramatickém poklesu dodávek z Ruska. Zbavení se závislosti na těchto dodávkách považuje za „strategicky zásadní“, na druhou stranu to ale podle něj obrovsky navýšilo spotřebitelům náklady za energie a ještě to zvýšilo příjmy Ruska, které teď inkasuje více na dodávkách dražšího zkapalněného plynu do Evropy. Křetínský je přitom spolumajitelem páteřního plynovodu Eustream, kterým proudil ruský plyn přes Slovensko dál do Rakouska, Maďarska a k nám. Konec dodávek proto pro Křetínského EPH znamenal nižší tržby. Zájmy má ale každý. Křetínský je úspěšný byznysmen, vidí do střev obchodování s energiemi i těžkého průmyslu, umí dobře vyhodnocovat. A hlavně umí přesně a poměrně jednoduše pojmenovat hlavní problémy současné Evropy.

Když mluvíme o přesných pojmenováních, můžeme tentokrát pochválit českého premiéra Petra Fialu, jenž se proti podobě „průmyslového“ dealu dost rychle vymezil. A správně řekl, že EK mluví o snižování cen energií, ale nenabízí žádné konkrétní řešení a nepočítá se zmíněným funkčním oddělením cen plynu a elektřiny. Česká vláda se sice dost pozdě (byla to ona, která zvedla za našeho evropského předsednictví ruku pro schválení), ale aspoň nějak v poslední době aktivně vymezuje proti plnému zavedení nových emisních povolenek na dopravu a bydlení (ETS 2). Kvůli nim bez jakéhokoli přehánění hrozí, že lidé vyjdou do ulic, protože až je začnou prodejci paliv nakupovat a vykazovat a zvyšovat kvůli nim ceny, náklady na každodenní fungování domácností půjdou prudce nahoru. Plné promítání do cen benzinu, plynu nebo uhlí má nastat od roku 2027, o tom je rozhodnuto, od letošního roku mají členské státy směrnici implementovat. Česko to udělalo jen tak napůl a spolu s Polskem (aktuálně předsedá EU) se teď snaží tlačit na odložení, revidování nebo zrušení celého systému ETS 2. Je před volbami, Fialova vláda se logicky snaží zachránit, co se dá, i když je to jedno velké pokrytectví. Ale aspoň se probrala.