Počínaje volbami do Evropského parlamentu Andrej Babiš vyhlašoval, že všechny následující budou referendem o Fialově vládě. Jak to dopadlo?

V evropských volbách získaly strany vládní koalice devět mandátů a opozice v čele s ANO dvanáct. V krajských volbách bude mít hnutí Andreje Babiše pravděpodobně osm hejtmanů a všechny zbylé strany pět. ANO však bude mít zastoupení v deseti z třinácti krajů. Senátní souboj koalice versus opozice sice skončil v poměru 16 : 10 pro vládní partaje, ale v rámci jednotlivých stran získalo ANO nejvíc křesel (osm senátorů). Teprve za ním skončilo hnutí STAN (šest mandátů) a ODS (pět, respektive šest mandátů). Pro koho je to tedy vítězství?

Regionální příběhy

V senátních volbách ročník 2024 se potvrdil trend, o němž jsme v Echu několikrát psali. Senátní volby (a do určité míry také krajské) se nedají hodnotit celostátní optikou. V posledních minimálně deseti letech se rozbila jednotící linka a daleko víc jde o souhrn různých regionálních příběhů. Volební chování tak má daleko blíž ke komunálním volbám.

Jde o jasnou regionalizaci a personalizaci senátních voleb. Důsledkem pak je, že volební výsledek se míjí s celostátní podporou pro Andreje Babiše. Ukažme to na dvou příkladech.

V roce 2004 se konaly senátní volby v atmosféře, kdy dominantním hráčem v české politice byla ODS. Tyto volby byly do značné míry vyjádřením nedůvěry vůči vládě ČSSD a občanští demokraté získali 18 mandátů.

O čtyři roky později se to samé opakovalo, ale v režii opoziční sociální demokracie. Jejich „oranžová tsunami“ tehdy vedla k tomu, že ČSSD získala 23 z 27 senátorských křesel. Vzhledem k podobně dominantní roli ANO na celostátní úrovni by se očekával stejný příběh a Babišova strana by měla letos získat kolem dvaceti míst v horní komoře parlamentu. Proč k tomu nedošlo? Důvodů je několik.

Jednak se stále víc drolí celostátní jednotící linie. Pro jakoukoli politickou stranu je stále obtížnější udělat z voleb druhého řádu (krajské, komunální, senátní, evropské) referendum o vládě. Lidé mají své zkušenosti s konkrétními politiky a nedávají tak lehce politické bianko šeky. Nemá proto pravdu politolog a toho času premiér Petr Fiala, když říká, že ODS mohla mít lepší výsledek, kdyby dělala celostátní kampaň. Je to přesně naopak: právě regionálně laděné kampaně (jižní Čechy, jižní Morava) zachránily vládní koalici volební výsledek.

Pak jsou tu ještě dvě okolnosti ilustrující volební výsledky. K volbám druhého řádu, které nejsou tak spojené s rozdělováním a přerozdělováním finančních dávek jako parlamentní volby, doteď chodilo víc voličů středu a pravice. Tentokrát část z nich evidentně zůstala doma.

Babišovi kandidáti také stále nejsou před druhým kolem přijatelní pro středostavovské voliče jako svého času nominanti ODS a ČSSD. Tyto dvě strany totiž i přes všechny chyby byly skutečnými stranami, nikoli byznysovým projektem jednoho muže. To stále způsobuje nepřijatelnost ANO pro řadu lidí ze středních vrstev.

Pojistka proti extremismu

Hnutí ANO vždycky mělo velký problém se senátním volebním systémem. Ten je založen na tom, že pokud nezíská kandidát v prvním kole absolutní většinu (přes 50 procent), přichází druhé kolo, do něhož postupují pouze dva soupeři. Ve Francii se tomu říká „protiextremistická pojistka“.

Pokud hrozí vítězství někoho z extrémního politického pólu, voliči zbylých stran se proti němu postaví a nenechají ho vyhrát. To byl dlouhá léta velký problém ANO, které sice není extremistické, ale svým polodemokratickým nastavením a autoritativním způsobem řízení je neakceptovatelné pro řadu zvlášť městských voličů.

Ještě v roce 2020 získalo vládní ANO jen jednoho senátora z 27. O dva roky později, už v z opozičních lavic, získalo tři senátory. Letošní zisk osmi křesel je z tohoto pohledu svědectvím, že Babiš do určité míry prorazil železný strop. Při bližní analýze je to však z velké části dáno tím, že voliči vládního tábora k volbám prostě nešli.

Na případu vítězného tažení univerzitního profesora Stanislava Balíka se dá ukázat, že nezadržitelný vzestup hnutí ANO lze zastavit i v jeho voličské baště.

Politolog Balík (46) měl zpočátku hodně špatné karty. Kandidoval v šumperském volebním obvodu, který má většinu znaků typických pro sudetské regiony, v nichž kraluje právě Babišova strana. Největším městem tohoto senátního obvodu je Šumperk, přičemž Balík pocházel ze sousední vesnice Bludov, což je v tomto typu voleb velký handicap. Navíc jeho protikandidátem byl předseda senátorského klubu hnutí ANO a starosta Šumperka Miroslav Adámek.

Balík si jako nezávislý kandidát uvědomoval, že v probabišovském obvodu nemá šanci, pokud proti němu budou stát kandidáti stran středu a pravice, což by vedlo k rozmělnění hlasů tohoto politického světa. Nakonec se s nimi dohodl, že proti němu nepostaví protikandidáta. Třetím ve hře tak byl už jen kandidát Svobodných s podporou SPD.

V prvním kole zvítězil senátor Adámek v poměru 48 : 44 v neprospěch Balíka. Tím, jak před druhým kolem nepropadlo příliš hlasů, byla ve druhém kole relativně vyšší volební účast než v jiných obvodech. V mnoha vesnicích paradoxně ještě narostla, takže šlo říct: tam, kde rostla, těžil z toho Balík, tam, kde klesala, padal méně než jeho protikandidát. Nakonec zvítězil v poměru 54,25 ku 45,74 procenta hlasů. V absolutních číslech je rozdíl 1538 hlasů. V tradičně těsných poměrech senátních voleb velký úspěch.

Ukázalo se jedno. Šéf senátorského klubu ANO a starosta Šumperka Adámek měl jedinečnou šanci zvítězit v prvním kole. A to tím, že před týdnem se souběžně hlasovalo pro krajskou kandidátku ANO, což nafouklo počty hlasů i v senátních volbách. Když Adámek v prvním kole nezvítězil, ztratil v druhém kole hlasy, které v krajských volbách šly evidentně pro hnutí ANO bez ohledu na jeho osobu.

Samostatným příběhem je pak Balíkova osobnostní integrita a moderní formy politické komunikace přes sítě. Ty kombinoval s tím, že celé léto s týmem mladých aktivistů chodil dům od domu a mluvil s lidmi. Balíkovo senátní vítězství naznačuje, že osobní nasazení ve spojitosti s důvěryhodností a cíleným nasazováním kandidátů na senátora dokáže zvrátit situaci i v nejméně pravděpodobných regionech.

Morální kýč

Druhé kolo senátních voleb bylo výrazně překryté odchodem České pirátské strany z vládní koalice. Zas po letech jsme byli svědky veletrhu morálního kýče v podání snad všech politických sil.

Premiér Fiala odvolal předsedu Pirátů Bartoše kvůli nefunkční digitalizaci stavebního řízení. Bartoš už dva dny předtím oznámil, že v reakci na drtivou porážku v krajských volbách odstoupí z vedení Pirátů. Na internetovém fóru této strany současně začala debata, která jednoznačně směřovala k vystoupení Pirátů z vládní koalice. Fiala se dva dny nato sešel s Bartošem, následně mu po telefonu oznámil, že ho odvolává.

Tímhle překotným krokem sjednotil všechny pirátské proudy, které zapomněly na volební debakl i zpackanou digitalizaci a zvedly prapor boje proti politickým kmotrům. S Bartošem se zároveň solidarizovali jeho největší kritici typu exprezidenta Zemana a poslankyně Schillerové, popisující ho málem jako nevinnou Fialovu oběť. Od té doby se permanentně mluví jen o Fialově dýce do zad, zradě a nedostatku odvahy říct Bartošovi o odvolání do očí atd.

Jsme svědky sentimentalizace jednoho politického odvolání ve stylu Shakespearova Macbetha. Zapomenuty jsou věci jako stavební řízení, prohrané volby nebo avizovaný odchod z vlády. Nad vším stojí zkažený umělecký dojem z odvolání jednoho ministra.

Tímto věcně správným, ale netaktickým krokem si Petr Fiala otevřel druhou válečnou frontu: jednu má s Babišem, druhou teď s Bartošem. Už před krajskými volbami vláda jen tak tak soupeřila s babišovskou opozicí. Teď má o protivníka víc.

Fiala si také zhatil budoucí obnovu pětikoaliční spolupráce po příštích sněmovních volbách. Piráti se podle jedné verze do sněmovny nedostanou a jejich hlasy potom budou chybět. Anebo, a to je pravděpodobnější, získají kolem šesti procent (cca jedenáct mandátů) a stanou se blokační menšinou pro dnešní vládní koalici. Petr Fiala tím do značné míry přivřel dveře k pokračování pětikoalice a současně otevřel cestu k moci Andreji Babišovi. Nic nezískal, ale může hodně ztratit.

Na příkladu senátního vítězství profesora Balíka je však vidět, že poražený je ten, kdo se poraženým předem cítí. Náhle vyvolaná vládní krize teoreticky dává možnost řadu věcí změnit. Otázka je, jestli k tomu bude mít premiér odvahu a fantazii. Vládní čtyřkoalice dostává poslední šanci na radikálnější změnu. Ta musí začít od odpovědi na otázku, co nejnaléhavěji vládě chybí.

Jednoznačně uznávaný makroekonom, který by seznámil společnost se stavem hospodářství, shrnul vládní priority do několika bodů a dal by vládě nový směr. Zřejmě by to muselo být spojeno s „nadministerskou“ funkcí místopředsedy vlády atd. Dnes není situace zralá na nominace nazdárků z Pacova, kteří budou prvních šest měsíců po nástupu na ministerstvo hledat záchod. Vláda by měla jmenovat nezávislého odborníka, který sice sdílí její pohled na svět, ale má relativně volnou ruku. Minimálně na to, aby společnosti ukázal, kde jsme a kam jdeme.

Fialův kabinet ztratil sjednocující příběh, který dává smysl jakýmkoli vládním rozhodnutím. Bez něho může k příštím sněmovním volbám jen dokulhat a pasivně odevzdat klíče od Strakovy akademie do rukou Andreje Babiše.