Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím.

Zdrojem současného „klidu a bezpečí“ v demokratické České republice je nepochybně něco jiného než totalitní režim. Je jím něco, co současná západní Evropa ztratila: dosavadní relativní kulturní homogenita obyvatelstva, tedy skutečnost, že tu zatím nežijí větší nábožensko-etnické minority, které se ne příliš skladně mají k dosud převládající kultuře. Je to opět svým způsobem díky jisté zaostalosti a izolovanosti téhle země, která jednak stále není dost atraktivní pro tyto nositele „kulturního obohacení“, jednak dosud v ní nehrají dominantní roli propagátoři tohoto největšího (a nevratného) experimentu v dějinách poválečné Evropy, jímž nepochybně masové přistěhovalectví je. Petr Fiala to samozřejmě nevyslovil, ale pár dní po tragédii v Magdeburgu (dvě hodiny cesty od hranic) těžko nevidět větší rozdíl: Německo, ta ještě nedávno příkladně bezpečná a klidná země, je na sestupu do permanentní nejistoty a obav, co se asi stane příště a kam to všechno může vést. Spor o masovou migraci ochromil a hibernoval německou politiku na jediné téma, totiž aby tamní „prodavači strachu“, antisystémová AfD, byli stigmatizováni jako nedotknutelní, čímž se jen posiluje bezvýchodnost a neřešitelnost problému.

O něco takového jako by byla snaha i u nás. Přitom oni „prodavači strachu“, bez ohledu na to, jestli je jejich strach důvodný nebo nikoli, jsou ve fungující demokracii obvyklou opoziční silou, která má svůj legitimní pohled na společenské témata a ten se snaží prosadit. Tragédie doby je, že příliš snadno se stane tendence k jisté podobě společnosti dogmatem, jež je předloženo jako jediná, nezvratná a bezalternativní cesta. Ti, kdo po ní nechtějí jít a vidí ji jako nebezpečnou, neprospěšnou, vadnou, prostě z ní mají strach, mají mít v demokracii úplně stejné právo se vyjádřit jako ti, kteří po ní s přesvědčením – nebo třeba z konformismu – chtějí dál kráčet. Pokud se těm ustrašeným právo odpírá, už to není demokracie. Je to řízená společnost ovládaná majiteli pravd, o kterých nechtějí s nikým debatovat. Možná proto, že mají strach.