KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

O prospěšnosti strachu

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
O prospěšnosti strachu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím.

Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu. Tato hodnota „klidu a bezpečí“ poskytovala dlouhou dobu režimu jakousi legitimitu: i jeho pasivní odpůrci mohli občas uznat, že žít v zemi, kde se toho moc neděje, má jisté pozitivní stránky. Samozřejmě to bylo vykoupeno likvidací politiky, umrtvením společnosti a dogmatem o jediné správné cestě, o níž se nesmělo diskutovat. Každý, kdo se o to pokusil, byl umlčen, kriminalizován, znectěn. Tehdy se říkalo zaprodanci a ztroskotanci, nyní pro oponenty lze použít termín „prodavači strachu“, jak to učinil Petr Fiala.

Zdrojem současného „klidu a bezpečí“ v demokratické České republice je nepochybně něco jiného než totalitní režim. Je jím něco, co současná západní Evropa ztratila: dosavadní relativní kulturní homogenita obyvatelstva, tedy skutečnost, že tu zatím nežijí větší nábožensko-etnické minority, které se ne příliš skladně mají k dosud převládající kultuře. Je to opět svým způsobem díky jisté zaostalosti a izolovanosti téhle země, která jednak stále není dost atraktivní pro tyto nositele „kulturního obohacení“, jednak dosud v ní nehrají dominantní roli propagátoři tohoto největšího (a nevratného) experimentu v dějinách poválečné Evropy, jímž nepochybně masové přistěhovalectví je. Petr Fiala to samozřejmě nevyslovil, ale pár dní po tragédii v Magdeburgu (dvě hodiny cesty od hranic) těžko nevidět větší rozdíl: Německo, ta ještě nedávno příkladně bezpečná a klidná země, je na sestupu do permanentní nejistoty a obav, co se asi stane příště a kam to všechno může vést. Spor o masovou migraci ochromil a hibernoval německou politiku na jediné téma, totiž aby tamní „prodavači strachu“, antisystémová AfD, byli stigmatizováni jako nedotknutelní, čímž se jen posiluje bezvýchodnost a neřešitelnost problému.

O něco takového jako by byla snaha i u nás. Přitom oni „prodavači strachu“, bez ohledu na to, jestli je jejich strach důvodný nebo nikoli, jsou ve fungující demokracii obvyklou opoziční silou, která má svůj legitimní pohled na společenské témata a ten se snaží prosadit. Tragédie doby je, že příliš snadno se stane tendence k jisté podobě společnosti dogmatem, jež je předloženo jako jediná, nezvratná a bezalternativní cesta. Ti, kdo po ní nechtějí jít a vidí ji jako nebezpečnou, neprospěšnou, vadnou, prostě z ní mají strach, mají mít v demokracii úplně stejné právo se vyjádřit jako ti, kteří po ní s přesvědčením – nebo třeba z konformismu – chtějí dál kráčet. Pokud se těm ustrašeným právo odpírá, už to není demokracie. Je to řízená společnost ovládaná majiteli pravd, o kterých nechtějí s nikým debatovat. Možná proto, že mají strach.