Mezi nejvíc nadužívané termíny v posledních letech patří přídavné jméno „orwellovský“; zvlášť si ho oblíbili lidé, kteří Orwella nečetli nebo si toho z něj moc nepamatují a o Orwellovi jako člověku toho moc nevědí, případně si chtějí levně poříditi chvilku té slasti z mučednictví, užít si tolik neohroženého bojovníka proti totalitě.

Kvůli téhle inflaci je obtížnější popisovat ty rysy současnosti, u nichž by se o nějaké příbuznosti s Orwellovou vizí mluvit dalo. Nemusejí to být věci jaksi velké, které se donekonečna probírají na sociálních sítích a budí tam vášně. Mohou to být zdánlivé drobnosti, které se netýkají politiky a debat o velkých tématech dneška, prakticky nikomu na nich nepřijde nic nenormálního nebo hrozivého. A možná právě proto vypovídají o faktické proměně společnosti víc než přefouknuté spory, jejichž účastníci se pateticky bijí v prsa a navzájem se trumfují v tom, kdo víckrát použije slovo „orwellovský“.

K podobným úkazům patří i masové rozšíření jevu, kterému se v anglosaském mediálním světě říká stealth editing, tedy zpětná a nevyznačená editace už publikovaného obsahu, případně jeho mazání, aniž by bylo uvedeno, že k němu došlo a z jakých důvodů se tak stalo.

Winston Smith, hrdina Orwellova románu 1984, v práci dělá něco velice podobného. Je zaměstnancem Ministerstva pravdy, jehož úkolem je – jak jinak – šíření a udržování režimních lží. Winstonova práce je uvádět stará vydání novin do souladu s aktuální linií vládnoucí strany: když například země vstoupí do války s dosavadním spojencem, je potřeba vymazat z veškerých pramenů zmínku o tom, že takové spojenectví kdy existovalo.

Publikování na internetu umožňuje něco podobného a není na to ani potřeba aparát velkého úřadu, každý si to celkem bez problémů obstará sám. Může po svém upravovat vlastní historii, zpětně přepisovat svoje statusy nebo články tak, aby z nich zmizelo to, co by v aktuálním okamžiku působilo hloupě nebo špatně, případně je rovnou a bez vysvětlení mazat a tvářit se pak, že nikdy neexistovaly, a že se tudíž ani oni nedopustili žádné chyby.

Jistě v takových chvílích nejde o přepisování „velkých dějin“, ale je to nějaká forma jakési oficiální lži, zpětného upravování vlastní minulosti. Lidi, kteří rádi používají slovo „orwellovský“, vykreslují totalitu, jež má přicházet shora, od vlád, nadnárodních firem, tajných služeb… A jistě, je potřeba o tom mluvit, jakkoliv v té debatě je hodně pokrytectví, přehrávání, slepých skvrn, postranních motivů, až groteskní pýchy, pestré škály diagnóz a bůhvíčeho všeho dalšího.

Ta možná přicházející společnost dohledu ale může vyrůst taky z běžné společenské praxe, být výrazem života norem a způsobů privátního života na společenské makroúrovni. George Orwell ve svých prózách nějakým způsobem domýšlel trendy doby, ve které žil, totality, kde existovala jasná hierarchie moci, na špičce jejíž pyramidy měl trůnit Velký bratr. Dnešek se ubírá také v duchu jakési „demokratizace fízlování“, Velký bratr každého sleduje a zároveň každý tím Velkým bratrem tak trochu je, je sledovaný a sleduje sám, i to svoje malé Ministerstvo pravdy si může pořídit. Pokud tedy chce. Taky je možné nechtít.