Británie a Francie, dva státy spojené společnou historií, táhnoucí se celá staletí. Věční rivalové, častí spojenci, neustále mezi sebou se poměřující. Vypadalo to, že i nyní se dohodli na pokusu, kdo víc překope svůj politický systém. Britský premiér Rishi Sunak náhle vyhlásil předčasné volby na 4. července. Chvíli nato ho následoval francouzský prezident Emmanuel Macron, když rovněž zavelel k urnám, a to 7. července. V obou zemích posílila levice, ale i populistická pravice.

Nejdřív se podívejme do Spojeného království. Z 650 křesel v Dolní sněmovně získala Labouristická strana 411, jde o její druhé největší vítězství v dějinách. Nynějšího labouristického lídra Keira Starmera překonal jen Tony Blair v roce 1997. Druzí konzervativci utrpěli naprostý debakl. Propadli se na 121 mandátů, což je jejich úplně nejhorší výsledek. Liberální demokraté jsou třetí, mají 72 poslanců. Z celobritských stran se ještě umístila Reform UK Nigela Farage, obsadila pět křesel. Zelení, kandidující pouze v Anglii a ve Walesu, vyhráli ve čtyřech okrscích. Zbytek si rozebrali nejrůznější regionální strany či nezávislí kandidáti.

Jenže přepočet na mandáty klame. Britský jednokolový volební systém („první na pásce“), kdy do parlamentu postupuje ten kandidát, který v okrsku získá největší počet hlasů, má tendenci zveličovat výsledky velkých stran. Rovněž krutě trestá štěpení hlasů. Favorizovaný kandidát může lehce přijít o svou většinu. Tyto okolnosti evidentně zafungovaly v letošních volbách jako nikdy předtím.

Labouristé sice získali 63 % mandátů, ale obdrželi pouze 34 % hlasů. To je největší nepoměr mezi hlasy a mandáty v poválečných dějinách. Lví podíl na tom má Reform. Ta má sice pouze pět poslanců, v absolutním počtu hlasů ovšem skončila třetí s 14 %. Je nepochybné, že kradla hlavně v konzervativních vodách. Výsledkem byla ztráta okrsků, které volily pravicově celá desetiletí, v některých případech i staletí. O křesla přišly některé nejznámější tváře Konzervativní strany. Do politického důchodu putovala Penny Mordauntová, o níž se spekulovalo jako o budoucí šéfce strany, excentrický „poslanec za 19. století“ Jacob Rees-Mogg nebo ministr obrany Grant Shapps.

Ve volbách se projevila nespokojenost s čtrnáctiletou vládou konzervativců spíš než nadšení pro labouristy. Labouristé získali jen o 1,5 procentního bodu víc než v roce 2019, kdy utrpěli historickou porážku, a dokonce méně než v roce 2017, kdy také prohráli. Navíc za nárůst vděčí hlavně výsledku ve Skotsku, kde se jim podařilo vygumovat Skotskou národní stranu, ta se propadla z 48 mandátů na devět, v Anglii a Walesu zůstali na svém. Pak tu máme propad volební účasti z 67 % na 60 %. Částečně je to tím, že se všeobecně očekávalo drtivé vítězství labouristů, lidé nemuseli považovat hlasování za důležité. Zároveň je ale zřejmé, že řada konzervativních voličů zůstala doma.

Zafungovalo i takzvané taktické hlasování, kdy lidé v okrscích volí nikoli svého favorita, ale toho, kdo má největší šanci porazit toho, koho považují za nejhoršího. To zjevně stojí za skvělým výsledkem liberálních demokratů, nejlepším v jejich historii. Tato středová strana tradičně bodovala hlavně na bohatých předměstích velkých měst, tedy v baštách konzervativců, nikdy je ale nedokázala překonat. Taktická podpora labouristů je nyní dokázala dotlačit na mnoha místech k vítězství. Sám jsem to viděl v městečku Lewes, dlouho považovaném za nedobytnou konzervativní pevnost, nyní v rukách liberálních demokratů. Za okny tam bylo možné vidět plakáty „Volič labouristů, ale takticky volím LibDems“. I proto někteří Starmerovi zastánci tvrdí, že mělkost jeho vítězství se příliš zveličuje. Labouristé prý přišli takticky o voliče v místech, kde si to mohli dovolit.

Nicméně pro konzervativce se najde i pár dobrých zpráv. Některé průzkumy jim věštily okolo 60 mandátů a propad na třetí místo za liberální demokraty. Udrželi si status oficiální opozice, což je důležité při jednání v parlamentu. Mají třeba přednostní právo při interpelacích. Nehrozí jim bezprostřední kolaps.

O důvodech nespokojenosti s tradiční pravicí mluví v rozhovoru Matthew Goodwin, hlavním důvodem je ale přílišná migrace. Na tento problém (ale ani na další, které Británii trápí) nemá Labouristická strana přesvědčivý recept. Naopak se imigrace jen zhorší. Prvním krokem nové vlády bylo zrušení „plánu Rwanda“, tedy deportací žadatelů o azyl do této africké země, kde měli čekat na posouzení své žádosti. Je dobře možné, že labouristé se přes své velké vítězství rychle stanou extrémně neoblíbenými.

Následujících pět let bude v britské politice zajímavých. Mělkost labouristického vítězství znamená, že se celkem lehce může převrátit v porážku. Antiimigrační Reform krade hlavně konzervativcům, ale má vysokou podporu v dělnických labouristických oblastech. Konzervativní strana, pokud si vybere charismatického lídra a posune se v otázce migrace doprava, může nebezpečí Reform eliminovat. Farage se netají, že jeho plán je na dvě volební období. Nejdřív se etablovat, to se nyní povedlo, v dalších volbách se stát hlavní pravicovou silou. Následující roky tedy budou soubojem tří politických formací.

Do parlamentu se dostalo i pět nezávislých, kteří kandidovali na základě propalestinského programu. Několik dalších se nedostalo jen těsně. Přestože labouristé jsou z velkých stran ti víc propalestinští, muslimům, jejich tradičním voličům, to stejně přijde málo. V oblastech, kde žije aspoň 20 % muslimů, se počet hlasů pro labouristy v průměru propadl o víc než 18 procentních bodů. Celkově 40 % muslimů by zvažovalo volbu islámské strany, kdyby existovala.

Proti muslimům stojí Indové. Nenávisti z Asie se začínají projevovat v britským městech. Symbolem je Leicester, kdysi považovaný za příklad multikulturního soužití: před dvěma lety tam vypukly násilnosti mezi muslimy a hinduisty. Výsledkem je, že Indové preferují konzervativce. V oblastech s velkou hinduistickou menšinou konzervativci nezaznamenali takové ztráty. V samotném Leicesteru je jediný okrsek, který získali konzervativci navíc. Nová poslankyně se jmenuje Shivani Rajaová a evidentně zde zafungovala indická mobilizace.

Dvoukolová Francie

Také ve Francii čaroval volební systém. Vyhrála levicová Nová lidová fronta (se 180 mandáty z 577), druhá byla macronovská koalice Ensemble (Spolu) se 159 a třetí pravicově populistické Národní sdružení se 142. Nicméně v přepočtu na hlasy bylo pořadí jiné: Národní sdružení Marine Le Penové (37 %), Nová lidová fronta (26 %) a macronovci (24,5 %).

Ve Francii se volí dvoukolově, podobně jako u nás do Senátu. Jenže pokud nikdo v prvním kole nezíská přes 50 %, do druhého kola postupují všichni, kdo získali víc než 12,5 % hlasů. Letos v rekordních 306 okrscích postoupili do druhého kola tři kandidáti, v pěti dokonce čtyři.

Národní sdružení vyhrálo první kolo. Rovnou 38 jejich kandidátů bylo zvoleno již v prvním kole a 444 postoupilo do druhého. Vysoký počet trojstranných soubojů jim nahrával, očekávalo se, že se bude štěpit antilepenovský elektorát. Macronovci se ale dohodli s levicí na spolupráci, mnoho kandidátů z druhého kola odstoupilo a podařilo se sjednotit hlasy proti Le Penové. Trojstranné klání proběhlo nakonec jen v 89 okrscích a ve dvou čtyřstranné. To je hlavní důvod překvapivého neúspěchu Národního sdružení.

I Francii čekají zajímavé časy. Macron vyhlásil předčasné volby, doufaje ve zlepšení své politické situace, jeho strana vládla menšinově. Místo toho se systém rozložil. Žádné ze tří hlavních uskupení nemá většinu, všechna tři zatím odmítají vstup do koalice. Jisté jsou zatím pouze dva výsledky: oslabení Macrona a naprostý chaos. Jediná možná vláda se rýsuje na půdorysu macronovců a umírněných socialistů, které prezident doufá odloupnout z Nové lidové fronty, celé je to ale značně nejisté.

Evropa si sice oddechla, jelikož se podařilo odvrátit nástup „krajní pravice“, místo toho se ale na dosah moci dostala krajní levice. Národnímu sdružení se vyčítají fašistické kořeny, Le Penová ale již řadu let pracuje na vypuzení pochybných stranických elementů. Rovněž prý jde o proputinovskou stranu. To byla rozhodně pravda před rokem 2022, strana si dokonce vzala od Putina půjčku. Po ruské invazi se od něho ale distancovala. Kandidát Národního sdružení na premiéra Jordan Bardella prohlásil, že „nedovolí, aby ruský imperialismus pohltil spojenecký stát, jakým je Ukrajina“. Národní sdružení se také překvapivě profiluje jako obránce Židů proti muslimskému antisemitismu. Několik židovských intelektuálů veřejně prohlásilo, že zvažuje volbu Národního sdružení.

Novou lidovou frontu vede Jean-Luc Mélenchon. Ten je po celou svou politickou kariéru vytrvale antiamerický, Rusko podle něho bylo k invazi na Ukrajinu vyprovokováno, ruské nebezpečí se prý zveličuje, litoval dodávek zbraní Kyjevu a jeho strana se při hlasování vyjadřujícím podporu Ukrajině zdržela. Putina ale nemá rád, je prý málo levicový a příliš protržní. Mélenchon má na krku několik antisemitských skandálů a otevřeně se vtírá muslimům svou antiizraelskou politikou. Prostě krajní levičák.

Fronta požaduje prosazení svého ekonomického programu. Ten obsahuje snížení důchodového věku na 60 let, zavedení menstruačního volna, zvýšení minimální mzdy o 14 %, navázání mezd, platů a penzí na inflaci, zmražení cen potravin a energií a nejrůznější nové daně. Znamenalo by to zvrácení těžce vybojovaných ekonomických reforem prezidenta Macrona.

Ty jsou zřejmě hlavním důvodem jeho pádu. Francouzi mu to spočítali i za zvýšení důchodového věku na 64 let. Řada z nich je nesvá z důsledků přistěhovalecké politiky. Podobně jako Britové mnozí cítí, že jejich země není tak úplně jejich.

Na obou stranách La Manche volební systém pomohl levici a zarazil nástup populistické pravice. Pokud ale vlády rezignují na řešení problémů, jež populistickou pravici živí, příště to již nemusí vyjít.