Již deset let trvá rusko-ukrajinská válka. Dvacátý únor 2014 je považován oběma stranami konfliktu za začátek okupace Krymu, tedy první vojenské akce války, která pokračovala boji na Donbase a před dvěma lety se ji Vladimir Putin rozhodl vyeskalovat masivní invazí. Je to také den, kdy snipeři z okolních střech postříleli přes sto lidí protestujících na kyjevském Majdanu proti tehdejšímu prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, čímž se ukrajinská revoluce dostala do nové, krvavé fáze.

V noci z 20. na 21. listopadu 2013 Janukovyč oznámil přerušení vyjednávání o asociační dohodě s EU. Následně se sešla malá skupinka demonstrujících, demonstraci policie tvrdě potlačila. Jak to již bývá, mělo to opačný efekt a vládní reakce vyvolala protireakci. Protesty přerostly v masové demonstrace. CIA by musela být hodně šikovná a předvídavá, aby dokázala zorganizovat organicky rostoucí demonstrace a tvrdou Janukovyčovu odpověď. Pravděpodobnější je, že se jednalo o autentické protesty.

Západ slíbil opoziční horké hlavy krotit. „Uklidněte Janukovyče a my uklidníme opozici. Nechte situaci vyvíjet podle scénáře politického urovnání,“ vzkázali Rusku západní představitelé. Tak to alespoň vyprávěl Vladimir Putin v nedávném interview Tuckeru Carlsonovi. (Tato citace i ta další je převzata z překladu Vláďy Krupy pro Konzervativní noviny.) Putin tvrdí, že s tím tehdy souhlasil, ale Západ dohodu nedodržel. Ve skutečnosti Západ zprostředkoval dohodu mezi Janukovyčem a opozicí, kdy mělo dojít k prošetření násilností, návratu k ústavě z roku 2004, k ustanovení vlády národní jednoty a předčasným prezidentským volbám do prosince 2014. Právě v kontextu této dohody je třeba vnímat uniklý telefonát tehdejší americké náměstkyně ministerstva zahraničí Victorie Nulandové s americkým velvyslancem v Kyjevě Georgem Pyattem, ve kterém řeší možné členy nové vlády. Tento telefonát je často konspiračními teoretiky považován za předmět doličný, že výměna moci na Ukrajině byla zorganizovaná Američany. Ve skutečnosti jde o upřímnou, ale neveřejnou výměnu názorů ohledně kandidátů na dvě místa ve vládě, která Janukovyč opozici nabídl. Stejné dohody se týkaly slova polského ministra zahraničí Radka Sikorského, když opozičníkům přímo na Majdanu říkal: „To se mýlíte. Jste na omylu. Jestli to nepodpoříte, tak bude stanné právo a budete všichni mrtví.“ Pokud tedy Západ měl na opozici nějaký vliv, tak ho využíval k tlaku na uzavření dohody s Janukovyčem a spořádané předání moci. Nedává tedy smysl, aby se snažil násilím ho sesesadit.

Jenže pak Janukovyč zmizel, aby se později objevil v Rusku. Dne 22. února tak dochází k nejkontroverznějšímu kroku celé ukrajinské revoluce, tedy sesazení Janukovyče parlamentem. To neproběhlo podle způsobu určeného ukrajinskou ústavou. Na druhou stranu – nějak parlament musel jednat v momentě, kdy prezident byl k nezastižení a nejspíše pod kontrolou nepřátelské mocnosti.

Euromajdan tedy byl chaotický, živelný a nepřehledný sled událostí, někdy na hraně ústavnosti, jak to již u revolucí bývá. Rozhodně to ale nebyl státní převrat zorganizovaný CIA. Jestli do toho Západ nějak zasahoval, tak se spíše snažil opozici mírnit.

Není také úplně jasné, proč by to Západ vlastně dělal. Určitě by byl radši, kdyby Ukrajina měla blíže k Západu než k Moskvě, ale zase nebyl ochoten tím směrem vyvinout přílišné úsilí. Asociační dohoda, spouštěč krize, je celkem standardní nástroj, který má EU s většinou svých sousedů.

Někdy je za prapůvod všech problémů na Ukrajině považováno „pozvání Ukrajiny do NATO“ v roce 2008 na summitu v Bukurešti. Jenže tehdy se nejednalo o otevření dveří Kyjevu do NATO, naopak šlo o jejich tiché zaklapnutí. Vstup Ukrajiny (a Gruzie) do NATO si přál americký prezident George Bush. Rezolutně proti byly Německo a Francie, kterým se podařilo jakékoli konkrétní kroky tímto směrem zablokovat. Ukrajině ani Gruzii nebyl nabídnut „akční plán pro členství“, který je potřebný k formálnímu zahájení přístupových rozhovorů. V deklaraci ze summitu se sice píše, že Ukrajina a Gruzie „se stanou členy NATO“, ale v kontextu je jasné, že se jedná o vzdálenou a nejasnou budoucnost. Celkově jde o diplomatické cvičení v tom, jak říci „Nechceme vás“ co nejhezčím způsobem. Ani v následujících letech tím směrem žádné konkrétní kroky neproběhly. Putin si musel být dobře vědom, že Ukrajina do NATO opravdu nesměřuje.

Putin nenapadl Ukrajinu, jelikož se obával Západu. Naopak Západu se nebál, a tak dal průchod svým imperialistickým choutkám.