Americký režisér Sean Baker patří mezi nejvýraznější filmové tvůrce současnosti, je to filmař s velmi osobitým viděním, čímž nemyslím jen styl, formální stránku filmového díla, ale také pohled na svět, který se tím stylem zprostředkovává. V něčem je to typický „nezávislý“ filmař – jeho snímky jsou velice levné, často do nich obsazuje neherce, jeden z jeho filmů (Tangerine, v české verzi Transdarinka) je natočený na iPhone. I témata, která si Baker vybírá, tomu obrazu odpovídají, jeho filmy bývají o lidech ze společenského okraje, nemálo Bakerových postav nějak prodává svoje tělo. To vše může asociovat obraz nějakého obvyklým způsobem „artového“ sociálního dramatu. Obraz nějakým způsobem ubíjející a ubité existence, zachycené ve studených barvách, formulující se zachmuřenou tváří obžalobu systému.

Bakerovy filmy jsou původnější než tohle. Jejich tvůrce si jistě taky něco myslí, třeba o tom systému, nevytváří ale díla naražená na  burcující poselství. Život jeho postav může být v mnohém determinovaný jejich většinou bídným sociálním postavením, je ale taky plný jasných barev a hlasitých zvuků, prodchnutý prchavou silou přítomného okamžiku, energie, která se potřebuje vybít, třeba i překvapivým, možná i nebezpečným způsobem. Svoje postavy sleduje s jakousi účastnou distancí, která nic nezakrývá ani nesoudí. Bakerovy filmy by se asi daly označit trochu ošoupaným adjektivem „humanistické“, jeho neokázalá a nemoralizující tvorba je velmi osvěžující v době, která je plná únavných řečí o empatii, chápané ovšem velmi primitivně a učitelsky. Bakerova osobitost se letos dočkala i jaksi oficiálního uznání, za svůj film Anora dostal na festivalu v Cannes Zlatou palmu, snímek je od tohoto týdne uváděn v českých kinech.

Anora je Bakerův k divákovi nejvstřícnější film, je v něm víc scén, při nichž se člověk zasměje, někdy i docela hlasitě. Neodehrává se taky v prostředí extrémní chudoby, spíš naopak, kamera Drew Danielse ukazuje také interiéry luxusních sídel, privátní tryskáče, drahé kluby, značkový alkohol, nákladné drogy, třpyt Las Vegas... Hrdinka filmu je ale typická bakerovská protagonistka. Ani (skvělá Mikey Madisonová) pracuje v luxusním strip klubu, kde tanečnice vodí zákazníky taky na privát. Potká tam Ivana (Mark Ejdelštejn), ruského kluka z velice bohaté rodiny. Padnou si do oka, Ivan Ani platí, aby za ním chodila domů, bere ji do společnosti, mezi kamarády z ruské menšiny v New Yorku, na silvestrovskou party, která v očích „pracující dívky“ vypadá jako splněný sen. Je čím dál zjevnější, že jejich vztah už není jenom transakční, nekončící lehkovážná kalba té sympatické dvojice nabere impulzivní obrat – Ivan a Ani se vezmou. Dá se ovšem čekat, že ženichova rodina nebude tímhle rozhodnutím mladého dědice zrovna nadšena. Může to vše působit jako expozice nějaké trochu drsnější varianty příběhu o Popelce (ve filmu zmiňovaného) nebo romantické komedie Pretty Woman. Anora taková tak trochu je a tak trochu vůbec ne.

Filmová Ani je typická bakerovská postava. Velmi energický člověk, který za něčím odhodlaně jde pořád v pohybu, pořád mluví, křičí, ševelí. Umanutá holka, která nevnímá, že cíl, jejž vidí na dosah, je pravděpodobně jenom iluze. Takový je Mikey (Simon Rex), antihrdina Bakerova předcházejícího film Red Rocket (2021, dostupný na Neflixu), zkrachovalý pornoherec, který se bez vindry v kapse zjeví v rodném texaském Zapadákově, neúnavně hučí do hlavy každému v doslechu, loudí, parazituje, vymýšlí si, manipuluje, aby si vyžvanil střechu nad hlavou a pár dolarů. Obluzuje sebe i okolí plánem na velký comeback, pomoci s jeho naplněním mu má pohledná sedmnáctiletá prodavačka ze stánku s donuty. Kratičkou chvíli se může zdát, že by to snad i mohlo vyjít. Mikey je jistě dost strašná figura, zároveň ale v člověku může probudit i jakousi fascinovanou účast, údiv nad tím, jakou energii je schopen vynaložit, aby ten svůj chatrný domeček ze lží a iluzí udržel, jeho nutný pád nevyvolá morální zadostiučinění, ale spíš záchvěv solidarity s člověkem, kterému už nezbylo nic než pošetilé snění.

Když utichne křik

Ani vůbec není tak bezohledná jako Mikey. Umanutá a snad i pošetilá je ale podobně, věří, že dokáže nahlédnout zákonitosti a možnosti tohoto světa. Je zvyklá křičet a prát se, aby ji ten svět vzal na vědomí, nasazuje se za něco, co může být naprostá chiméra. Baker a jeho tým ale umějí film podat tak, že hrdinčino okouzlení přenesou i na diváka. Holka, která je sice zvyklá obsluhovat bohatou klientelu, sama ale žije všelijak, se dostane do jiného světa, vnímá ho s naivním úžasem. A člověk, který ten svět taky zná nanejvýš z fotografií v Blesku a pražádnou touhu v něm nevzbuzuje, jeho kouzlu najednou propadá spolu s Ani. Všechen ten luxus a bezuzdná spotřeba, mejdan, který je možné protahovat donekonečna, možnost zaletět si letadlem a promenovat se mezi vším tím nadlidským kýčem. Pulzující rytmus a barvičky, i hulit se chodí do obchodu s bonbony. Je to všechno strašně povrchní, ale taky v tom je nějaká nevinnost, mladistvá chuť prokalit se světem. Ovšemže je Ivan rozmazlený spratek, ale jeho city k Ani se zdají skutečné a i ty svoje kamarády má rád, ruský herec Mark Ejdelštejn v jeho roli vypadá jako nějaká zajímavější verze dnes velmi populárního Timothyho Chalameta... Přiznávám, že na projekci Anory jsem po delší době měl pocit, že by film do sálu měli pouštět víc nahlas, chtěl jsem si ty nablblé ruské pop songy užít trochu intenzivněji a ještě radostněji.

Bakerův film víckrát změní žánr, z příběhu trochu okouzlené a vyspeedované Popelky se na chvíli stane situační komedie. U scény, v níž se ranaři ve službách ruské oligarchie marně snaží zpacifikovat Ani, aniž přitom použijí trochu důraznějších „donucovacích prostředků“, jsem se nasmál skutečně hodně. Následuje pátrací akce znavených a obouchaných poskoků mocné rodiny na Coney Islandu, v části New Yorku, kde se soustřeďuje ruská menšina. Nakonec dojde i na konfrontaci s Ivanovými rodiči. V tom všem je značná dávka grotesknosti, ale taky jakási latentní vážnost, protože v příbězích, v nichž vystupují postavy určitého typu, se může všechno lehce zvrtnout a člověk by byl nerad, kdyby se té rozdychtěné holce něco stalo. A film Anora přes všechny odkazy na Popelku není pohádka.

Nastane asi nevyhnutelná srážka s realitou, ten termín se používá pro situace, z nichž vyplyne nějaké cenné poučení, impulz pro to, aby hrdina změnil svoje pomýlené smýšlení a chování a tak dále. Jasně. Ale nedá se nic dělat. Je trochu otrava, že z těchhle karambolů vychází vždycky neporušená realita, a ne ten, kdo se s ní srazil, patří mezi ty smutnější skutečnosti světa. V závěrech filmů Seana Bakera se opakuje situace, kdy se rozpohybovaný a upovídaný (ukřičený ) hrdina zastaví a na chvilku ztichne, v okamžiku, kdy mu dojdou slova, a stejně se už nic nedá říct. Stane se to pornoherci Mikeymu v Red Rocket, holčičce Moonee (neuvěřitelně zahrané Brooklynn Princeovou) v sedm let starém Bakerově snímku The Florida Project, ta tichá chvíle čeká i na Ani, také na ni během ní dolehne hlas světa, který se dřív snažila překřičet. Člověk by jí přál, aby v něm zaslechla něco víc než impulz k prožitku bezmoci a ztracenosti. Ale možná si na to bude muset počkat. Stejně jako na to, aby v příběhu o ztrátě a zklamání odhalila story o tom, jak se jí povedlo udržet si vlastní důstojnost. Ta tichá tíže v Bakerově filmu naprosto organicky vyplyne ze vší té legrace, jež předcházela. Celou dobu v ní byla nějak přítomná, jen se naplno projevila, když utichly hluk a vřava.

Sean Baker natáčí snímky z drsných prostředí, existence jeho hrdinů je různými způsoby tvrdá. Charakteristická pro ty filmy je ale taky jemnost. Na povrchu se projevuje třeba velmi střídmým zobrazováním fyzického násilí, které by divák u filmu z těchhle sfér světa čekal. Možná i určitou mírou idealizace, svět strip klubu je v Anoře vylíčen až idylicky – přátelská kolegialita mezi tanečnicemi (s jednou výjimkou), i ti šéfové a šéfky jsou docela chápaví a zákazníci snesitelní. Neviděl bych v tom ale snahu líbit se a být milí a přijatelní. Třeba to souvisí s autorovým naturelem. Anora totiž vůbec není opatrný film. Daly by se v něm najít místa, repliky, drobnosti, nad nimiž by „pedagogický dozor“ nad dnešním světem mohl varovně pozdvihnout ukazovák. Nejsou tam za účelem dráždění něčí citlivosti, prostě tam patří, řekl bych. Filmy Seana Bakera často pojednávají o lidech, které jejich okolnosti omezují, to či ono prostě nemohou. Sama ta díla jsou ale vnitřně naprosto svobodná.