„Já, Bedřich Smetana, narozený v Litomyšli 1840 1824 2. března v úterý v 10 hodin ráno, měl jsem otce Františka Smetanu pivovarským sládkem a moje matka byla Barbora Smetanová, rozená Lynková.“ Tato slova stojí na začátku deníku Bedřicha Smetany z roku 1840, avšak takto je šestnáctiletý student nenapsal. Jeho rukopis musel být pro české čtenáře přeložen z němčiny. Also: „Ich, Friedrich Smetana geboren zu Leutomischl 1840 1824 den 2 März Dienstag um 10 Uhr früh hatte meinen Vatter, Franz Smetana zum Bräuermeister, und meine Mutter /war\ Barbara Smetana geborene Lynek.“ Poznámky k německému textu přičinili editoři nikoli v němčině, nýbrž v angličtině (k českému v češtině). To jsou paradoxy.

Smetana si vedl deníky skoro po celý život. Ten, jak víme, nebyl dlouhý, o dvacet let kratší než život jeho otce a o třináct let kratší než život jeho matky. Skladatel zemřel dva měsíce po svých šedesátinách. Nejdůležitější a nejkrásnější je samozřejmě jeho hudební odkaz, „odhalení“ soukromí, publikace dopisů (i jim se dostalo kritické edice, zatím vyšly dva svazky) a deníkových zápisků může leccos osobního i veřejného doplnit, dopovědět, avšak na to, co po Smetanovi zůstává v notách, nemohu mít tyto privátní písemnosti nejmenší vliv, hudbu nemají kam „povýšit“, na druhou stranu ji nemohou ani „ponížit“, oslabit, ublížit jí, a pokud snad někoho napadne slovo „zlidštit“, měl by být obezřetný. Pro recepci umění vůbec je možná lepší nevědět, za jakých okolností vznikalo. Snad teprve když netušíme, kdo byl dejme tomu Homér a jaké lidské vlastnosti měl třeba Mistr Theodorik, můžeme se plně soustředit na jejich dílo. Na aktuální pražské výstavě Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda je k vidění i pologramotný dopis, psaný člověkem zasaženým na konci života paralýzou. Povznese nás takový exponát esteticky? Sotva. Naše paměť si ovšem tento smutný dokument podrží asi dlouho.

A tak bychom i Smetanovy deníky (zatím jen ty studentské a juvenilní) měli brát nikoli jako klíč k hudebnímu dílu, nad nímž stojíme v úžasu, nýbrž pouze jako pohled do láskou drásané duše jednoho hudebně nadaného mládence doby předbřeznové. Že oním mládencem byl Bedřich Smetana, je toliko roztomilá shoda okolností.

Gymnaziální studia Smetanu moc nebavila, začal s nimi v Jindřichově Hradci, pokračoval v Jihlavě, poté v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, v Praze, zakončil je v Plzni, a to pod dohledem svého o generaci staršího bratrance Josefa Františka Smetany, profesora premonstrátského gymnázia, muže vlastenecky orientovaného. Gymnázia, dlužno připomenout, poskytovala tehdy vzdělání výlučně chlapcům, prvního dívčího gymnázia u nás, pražské Minervy, se Smetana ani nedožil, založeno bylo až roku 1890. Do žádné spolužačky se tedy Friedrich zamilovat nemohl, neboť na střední škole nikdy žádnou neměl, nemohl mít. Příležitost k citovému angažmá poskytovaly kromě kostela leda společenské akce a domy úřednické honorace, v nichž se pořádaly hudební večery, někdy s tancem, kde býval dobrý klavírista vítaným hostem.

Po jednom domácím plese si senzitivní mladík (měsíc před osmnáctými narozeninami) zapsal: „Musím přiznat, že jsem od stolu vstával nerad, protože vedle mne seděla ta Baumannovic, s níž jsem se dost bavil, naproti mně ale Klára – seděla, ne, neseděla, nýbrž trůnila! Lidé pozorovali masky; já, který jsem je poznal na první pohled, jsem nechal masky maskami a hleděl jen na Ni, na Kláru, která mi od nynějška byla vším, mou normou v chování, mojí vůdčí hvězdou, mou paní, královnou, mým andělem, mým – Bohem.“ Chtěl s ní i tančit, byl odmítnut, prý slovy „Podívejte se tady na moji botu, odtrhla jsem si stužku“. (Originál zní „Sehen Sie hier meinen Schuh...“, ale proč hned „botu“? V roce 1842 by dívka řekla nejspíš „střevíc“.)

A jiná bohyně (15. března 1843): „Osamělý jsem, nikde nenacházím klid, všude se mi vznáší vstříc její drahý obraz; vidím místa, kde prodlévala, na každém známém místě ji hledám – ach! marně hledám! Kateřino, Ty má duše, Tvé tělo je bez Tebe mrtvé! Je mi tak teskno, – všechno truchlí. Kateřina je pryč! Je pryč odsud! Odcestovala do Prahy, dnes v 5 hodin večer, aby mohla účinkovat na Prokschových koncertech. Jak dlouho tam zůstane, je nejisté, paní mi řekla, že když si ji paní Bergová, s níž odjela, u sebe ponechá, beze všeho tam Kateřinu nechá. Ó mé nebe! Co si počnu? Bez Kateřiny být tady v Plzni, kde mi každý strom, každý dům, ano, každá židle, piano, pohovka, kde mi všechno, všechno připomíná mou bohyni, ne! Ani jediný den, ani jedinou hodinu bych tu nemohl zůstat, musel bych Ji vidět, i kdybych ji měl hledat až na Měsíci! – Dosud mám naději, že se vrátí; není to však prázdná naděje? – – Je teprve pár hodin vzdálená a už cítím úzkost, nevolnost, jejíchž následků se velice obávám. Co pak[,] když bych ji nikdy, už nikdy neměl spatřit? – ! – ? Je mi přitom téměř děsivě. A přesto jsem měl při loučení s Ní jistou předtuchu, jako bych ji viděl naposled. Byla vůči mně v posledním okamžiku tak milostivá, jako bohyně, nakonec mi sama podala ruku, kterou bych byl samou rozkoší skoro ulíbal! – (Je to potřetí, že mi sama podala ruku k políbení!) – A nakonec – nakonec jsem se musel rozloučit! – – – Kateřino! bylo to snad naposledy?“ Ale nebylo. Za šest let se vzali.

Avšak nejsou ty deníky jen o citových vzplanutích a požárech. Například v dubnu 1841 si sedmnáctiletý Smetana zaznamenává, co už do té doby složil: „2 polky pro kvartet v Praze: tu druhou jsem pojmenoval Osmanská polka. / 3. Kvarteto pro 2 housle, violu a cello. Tento kvartet je můj první, proto také velmi špatně vypracovaný, moc harmonie a příjemnosti se tam nenajde. – / 4. Valčík pro kvartet, nic moc extra. 5. Ouvertura pro kvartet v mozartovském stylu. Tehdy se všem moc líbila. – / 6. Vzpomínka na Nové Město, polka pro piano na 4 ruce, věnována mým sestřenicím Louise a Augustě Smetanovým. / (Tyto skladby jsem napsal v Praze) / 7. Polka: „Luisina“ (sic – JS) pro piano, napsaná v Novém Městě. Tato polka má, aniž bych se chválil, stěží sobě rovné. Takt po taktu je půvabná a krásná, takže si ji v Plzni každý, kdo ji slyšel, nemohl dost vynachválit a naposlouchat se jí. Žádnou ze skladeb, které jsem vytvořil, nemohu hrát častěji, protože mě to pak už omrzí; ale tuto polku mohu hrát pořád a žádná omrzelost se nedostaví.“ Atd. Celkem dvanáct skladeb („Ty dřívější uvádět nechci, protože to jsou ještě dětské kompozice bez pevného základu. Poznamenávám si jen ty, které jsem vytvořil od 16ho roku“), z nich se dochovalo pět. Louisina polka je stále „půvabná a krásná“, dodnes ji slýcháme na koncertech, a ne-li tam, tak aspoň doma (osvědčuje se i za jízdy automobilem) z nahrávky dejme tomu Blanky Čechové.

Svazek nazvaný dvojjazyčně DENÍKY / DIARIES I (ač deníky, jak řečeno, jsou publikovány jen v originální němčině a zrcadlově v českém překladu, nikoli v angličtině) je tlustý, jenže víc stránek než deníkovým záznamům je vyhrazeno všemu ostatnímu: Úvodu, situační zprávě Deníky Bedřicha Smetany. Dosavadní stav jejich využití a edičního zpracování, studiím Plzeň doby Smetanovy, Bedřich Smetana a jeho studentský deník, Německý jazyk ve studentském deníku Bedřicha Smetany a Edičním zásadám (vše uvedené je poté přeloženo do angličtiny a němčiny), na konci svazku je Popis pramenů, Prameny, Bibliografie, Seznam vyobrazení, Rejstřík osob (nikde tam už se němčina neuplatnila), takže na deníky co takové zbyly strany 285–600, to máme nějakých 316 stran, tento počet musíme vydělit dvěma: ano, v svazku o 760 stranách je třeba nějakých 600 stran pominout, chceme-li číst pouze Smetanu (buď německy, nebo česky) a poznámky editorů. To není výtka. Kritické vydání stěží může vypadat jinak, míst, jež považovali editoři za potřebné vysvětlit, doplnit, opravit apod., tu glosou, tam zevrubným komentářem, je celkem 1007! A před jejich akribií klobouk dolů. Dohledali snad všechno, co kde dohledat mohli. Například v červnu 1840 učinil Smetana zcela „nevinné“ poznámky o Praze: „Otevření občanské plovárny. Krásné počasí.“ A hle, už víme od editorů všechno: „7. června 1840 byla na levém vltavském břehu pod Letnou otevřena První pražská občanská plovárna (její dodnes dochovaná hlavní budova se nachází mezi Strakovou akademií a Čechovým mostem), viz Bohemia, ein Unterhaltungsblatt 13, 1840, č. 66 (2. 6.), s. [4]“ a „Podle údajů z pražského Klementina převažovaly v první polovině června teplejší dny bez srážek. Od 13. června bylo počasí proměnlivější, s větším množstvím srážek, 18. června činil denní úhrn srážek 1,9 mm, teplota dosáhla 23,4 °C.“ Často je objevnější a snad i zábavnější číst editorské poznámky než Smetanovo vzdychání. Bez ironie.

Bedřich Smetana: DENÍKY / DIARIES I (1840–1847). K vydání připravili Olga Mojžíšová a Tomáš Bernhard. Národní muzeum, Praha 2022, 736 str. + 24 str. obrazové přílohy.