Nebýt Donalda Trumpa, mohli by američtí demokraté letošní prezidentské volby už dávno odpískat. Prakticky jistý republikánský kandidát ale budí v části voličstva averzi natolik silnou, že to může opravňovat ne snad velké naděje, ale něco trochu trochu jiného než propastnou beznaděj. A jistě, dá se čekat, že se stupňující se kampaní republikánský kandidát využije možností pořádně se předvést. Ale i tak.

Donald Trump nad Josephem Bidenem podle průzkumů vede, jeho náskok v rozhodujících tzv. swing states je podle šetření z minulého týdne v průměru šest procent, podobný je i v celostátní měřítku. Elektorát jako celek ale ve vztahu k blížícím se volbám projevuje značný nedostatek entuziasmu, skoro sedmdesát (67) procent voličů v průzkumech vyjadřuje nespokojenost s tím, že se letos zřejmě bude opakovat střet Bidena s Trumpem.

V posledních dnech se o takové možnosti začíná otevřeně psát, komentáře na to téma publikovali třeba dva vlivní autoři blízcí Demokratické straně, Ezra Klein a Jonathan Chait. Klein vyzývá lidi, kterým prezident naslouchá, ať Bidena přesvědčí, aby odstoupil. Kandidát by se pak mohl vybrat stejným způsobem, jako se to dělalo do roku 1968, tedy ne v primárkách, ale na demokratické konvenci – něco na způsob sjezdu. Jenomže i kdyby se tak stalo (a to je hodně velké kdyby), nic by nezaručovalo, že by z konvence vzešel atraktivnější kandidát než současný prezident.

V Demokratické straně existuje vlivné aktivistické křídlo, které prosazuje politiky, kteří běžné voliče spolehlivě odpuzují. A navíc, kandidát, který to s úmyslem bojovat o prezidentský úřad myslí skutečně vážně, by si jistě rozmýšlel vyrazit do toho boje právě teď, měl by v něm nemalý handicap.

Demokratičtí stratégové tak mohou nějaké naděje upínat spíš k osobě budoucího kandidáta na viceprezidenta nebo viceprezidentku, člověka, který by v případě Bidenova zvolení byl v záloze. Současná viceprezidentka Kamala Harrisová je ovšem mezi voliči dost nepopulární, musel by se najít někdo nový, navíc někdo, kdo by splňoval požadavky na zastoupení menšin. Aby demokraté mohli na perspektivu hrozící porážky nějak smysluplně reagovat, museli by být vnitřně konsolidovanou stranou, která v sobě dokáže najít vůli k nestandardním krokům. Rozhodně tak nepůsobí.

Je proto pravděpodobné, že na úvahy o nějaké změně je už pozdě, a letošní volby tak budou dál směřovat k tomu, aby se staly přehlídkou amerického úpadku.