Hlavák
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Všeobecně milovaný Sherwood již několikrát zdobil tento sloupek a ve chvíli, kdy se stal celonárodní záležitostí, ho nepominu. Pravda, zastínila ho ona nepříjemnost s vizuálně silnou pergolou, která se stala jablkem sváru spolu s úbytkem „čekání v teple“ a celonárodně zbožňovanou halou. Ano, v té hale většina z nás chtě nechtě prožila část života a jsou i tací, kteří zde tráví celý boží den, aniž jim to snad kdo přejme.
V podlaze této haly se skrývá kouzlo minulosti, protože chodíme po hladině jezírka někdejšího Velkého městského parku. Z eskalátorů padá vodopád a pokladny jsou umělé skály dovedně osázené květenou a koniferami. Velký městský park byl s námi dlouhé století a výše popsaný obraz byl součástí vzpomínek statisíců obyvatel českých zemí a okolí, kteří kdy na nádraží císaře Františka Josefa I., později zvané Wilsonovo, přibyli. Případně potravní daň, hrazená v akcízech na vstupu z nádraží do města, sotva vaše husička vystrčila hlavu z košíku. To byl každodenní běh parku stejně jako stánek s kávou a mlékem, voliéra se vzácnými ptáky, sbírka kačen na jezírku a první odpadkové koše, kam bylo možné svobodně pohodit papír od pražených mandlí či kaštanů.
O ztrátě Velkého městského parku se nevedly soutěžní dialogy. To se prostě stalo v rámci rozvoje města z důvodu potřebného navýšení kapacity a na památkovou ochranu parku nebyl brán zřetel. Nelze v totalitní zvůli hledat paralely, ale tahle stopa za dnešní památkou brutalismu prostě nesmazatelně je. Úroveň zpracování parku a vynaložené prostředky ani měřítko neměly v Praze obdobu a ani Riegrovy sady nesnesou srovnání. Bezesporu šlo o památku prvořadého zahradního umění a její likvidace znamenala velkou společenskou ztrátu. Pamětníků ubývá a většina z nich si již pamatuje „jezírko“ víceméně z dětských let. Přesto řada Pražanů nad ztrátou krajiny svého života nepochybně zamáčkla slzu. Jezírko z veřejné debaty už zmizelo, ale třeba fenomén „Těšnov“ žije podnes. I v odborných kruzích tehdejších sadovníků lze ojediněle najít kritický názor na zničení toho nejlepšího z pražských parků magistrálou a souvisejícími stavbami.
Fakt je, že Velký městský park, tedy Vrchlického sady, zanikly již počátkem 70. let a významná část prostoru nad linkou metra směrem k Muzeu zůstala celé dekády nevyřešena. Několik zasypaných stromů živoří podnes, mnohé uhynuly. Dochované projekty řešily pouze některé detaily kolem budovy a osázení nádob. Fragment parku podél Opletalovy ulice byl ponechán víceméně osudu, našli jsme i pracovnice podniku Sady, lesy, zahradnictví, které popisovaly tehdejší pasivní oprašování zbytků parku. To ostatně volně přešlo do devadesátek a v parku se neudělalo za mák práce. Vysazené stromy se neujímaly a nebyla zajištěna jejich ochrana ani rozvojová péče. U stromů z původní kompozice byla pouze hlídána provozní bezpečnost a šlo o jejich kontrolovaný rozpad. Srovnání s fotodokumentací z 80. let ukazuje tristní úbytek kosterních dřevin. Za padesát let se korunový zápoj změnil o dvě procenta. Na tragický stav parku se léta poukazovalo, avšak všechno se skrylo za úsměšek „Sherwood“.
Podstatou soutěžního dialogu bylo, že odhalil hlavní problém, o kterém se nemluví. Návrat k Velkému městskému parku není ani při stávajících technologiích možný a předprostor nádraží s ohledem na očekávaný vývoj v dalších letech nemůže být nadále parkem. Můžeme udělat mnohé pro stromy v dlažbě. Ale park budeme muset hledat jinde. To bych viděl jako téma k veřejné debatě, které pergola skutečně zastínila.