Uprostřed února jedu tramvají a myslím na jaro. Nejspíš hodně předčasně, ale letos se mi zima nějak nepozdává, nějak mi studeně zalézá pod svetr. Zaklekla si na mě, jak by možná řekl jistý politik. Slunce mi připadá dál než jindy a já nějak přehnaně dlouho rozsvěcím nejsilnější žárovku v kuchyni, abych si aspoň trochu užil vytouženého světla. V jednom islandském filmu mě zaujala lampa, která prý Seveřanům dokáže simulovat slunnou atmosféru, aby nepropadali depresím. Deprese naštěstí nemám, ale taková lampa by se mi občas hodila.

Vystoupím předčasně z tramvaje a jdu alespoň pár stanic pěšky, abych se trochu hýbal a nebyl takový ztuhlý. Mám namířeno na akupunkturu.

Před několika lety bych se při představě, že mi někdo bude zapichovat jehly do těla, možná i smál. Celý život se potýkám s dietou a kdysi mě zaujala historka jedné mladé dámy, která si také chtěla vylepšit figuru. Akupunkturista jí zapíchl jehlu kamsi do blízkosti ucha s tím, že to sníží její chuť k jídlu. Když pak přišla domů, dostala tak strašný hlad, že snědla na posezení celých dvacet rohlíků. Tahle neblahá příhoda zapříčinila mou celoživotní nedůvěru k této léčebné metodě. Před časem jsem ale poznal lékaře, který si svým nevtíravým šarmem a hravou moudrostí získal mou důvěru. Je mi u něj pokaždé půl hodinky dobře, a tak k němu přicházím, on do mě zvolna zapichuje akupunkturní jehly a při tom se pozvolna začíná odvíjet náš rozhovor.

Naposledy mě zaujal vyprávěním o tom, že zvířata mají nejspíš také svůj internet, protože si dokážou předávat zkušenosti na velkou dálku. A vzhledem k tomu, že jsem se nejspíš zatvářil hodně pobaveně, doporučil mi prameny, které se touhle hypotézou zabývají. Ale pozor, nerad bych, aby vznikl dojem, že můj pan doktor je nějaký bezuzdný fantasta a snílek! Má spoustu atestací i v oboru naší evropské medicíny, jen se dokáže na věci kolem dívat trochu jinak, než je v kraji zvykem. A to mě k němu přitahuje.

Když jsem se teď do jeho ordinace dostavil po delší době, připadal jsem si celý ztuhlý a stažený, a jehličkám dalo trochu práci, než si ve mně našly to správné místo. Za chvilku se ale náznak bolesti rozplynul a návštěva probíhala jako obyčejně. Tentokrát jsem dostal tip na knížku o žítkovských bohyních, které donedávna na Valašsku radily, léčily, nebo i třeba nacházely ztracené předměty.
Když jsme se rozloučili, cítil jsem se soustředěný, uvolněnější a zima mi už tolik nevadila, přestože zrovna začínalo sněžit. A pak mě napadla báseň, ač přírodní lyrika není právě můj obor:

PŘEDJAŘÍ

Stromy
ty chloupky na stráních se ježí
Padají vločky chladní výsadkáři
Na zmrzlé kopce venku
A krajina si na vztek kalendáři 
Navléká hebce bílou podprsenku...
Slunce ji odpoledne zase tiše svléká
Odtéká chvatně zdivočelá řeka
A stačí k tomu jenom dotek letmý
Buď s námi jaro
Aspoň než se setmí

Chápu, že chtít mít jaro už v únoru je trochu hříšná myšlenka, že mě možná napadla jen díky netrpělivosti stáří. Ale nic se neděje. Všechno má svůj řád. A na jaru je dobré to, že nakonec skutečně přijde a bude s námi. Dřív, nebo později.