Poslední dny v režii Donalda Trumpa už téměř definitivně potvrzují, že deglobalizace započatá za covidu bude dokonána. Transatlantické vazby USA s Evropou oslábnou kvůli výrokům i reálným krokům Američanů v geopolitice. Půjde o velké změny jak ve společné obraně, tak ve světovém obchodu, který bude v útlumu. Trumpovo ohlašování a pak odsouvání uvalení cel přestává být jakkoli čitelné, a hlavně přestává dávat smysl. To je vidět i na výplachu na finančních trzích, kdy investoři reagovali na Trumpovo přiznání, že dočasná recese americké ekonomiky může být reálná.

Stále více se ukazuje, jak nutná bude soběstačnost, ačkoli to není chtěný stav. Snad jediná oblast, kde to neplatí, je energetika. Tam by soběstačnost měla být primárním cílem za každé situace.

Zajímavé je teď v ohledu zbrojení sledovat hlavně situaci v Německu. To je přece jen speciální případ, kdy se varování před vyšším zadlužením nesmí brát příliš akurátně. Kolega Daniel Kaiser to ve včerejším komentáři popsal tak, že Friedrich Merz už „ve jménu zbrojení stačil opustit většinu původních konzervativních pozic“. Protože chce porušit pravidla pro striktní zacházení se státními výdaji, respektive chce, aby se na zbrojní výdaje nevztahovala v ústavě zakotvená dluhová brzda. A kvůli sociálním demokratům chce navíc skrze speciální fond nalít do ekonomiky 500 miliard eur. Merz tvrdí, že „normální časy jsou pryč“ a že je obranu země nutné zajistit, ať to stojí cokoli.

Především ale platí, že německá ekonomika klesá už dva roky po sobě, a jestli letos poroste o pár desetin procenta HDP, bude to úspěch. V případě Německa a jeho hospodářství paralyzovaného právě i zmíněnou dluhovou brzdou jsou tedy investice (opět platí, že dobře zacílené) a přilití peněz do ekonomiky žádoucí.

A oklikou se dostáváme zpět k té soběstačnosti v energetice. Merz sliboval před volbami návrat k jádru, respektive sliboval, že prověří jeho restart. Poslední tři německé jaderné elektrárny, tedy Isar 2, Neckarwestheim 2 a Emsland, jsou v procesu demontáže, která může trvat až patnáct let. Odstavení německých jaderných elektráren, od začátku zcela iracionální rozhodnutí Angely Merkelové, mělo a má obrovské dopady. Do roku 2011 Německo produkovalo z jádra čtvrtinu své vyrobené elektřiny a před odepsáním jádra bylo čistým vývozcem elektřiny. Teď je čistým dovozcem. Německý dovoz se loni oproti roku 2023 téměř ztrojnásobil. A až polovina dovezené elektřiny byla původem z Francie, Švýcarska a Belgie, kde jádro představuje podstatnou část z energetického mixu. Znovuzprovoznění jaderných bloků by bylo silně nákladné a hlavně náročné. Nejenže do procesu bylo nainvestováno hodně peněz, ale i „systém“ už se na bezjadernou budoucnost nastavil, nepokračuje se ve vývoji. Přesto německá organizace KernD před pár dny přišla s tím, že by bylo možné obnovit provoz až šesti uzavřených jaderných bloků. Tedy že to je technicky proveditelné. A že ještě před rokem 2030 by Němci, a hlavně jejich odcházející průmysl, mohli opět těžit z dostupného a stabilního zdroje elektřiny. Organizace vypočítává, že na restart jedné elektrárny by se investice pohybovala mezi jednou až třemi miliardami eur v závislosti na stavu demontáže. Kdyby se Němci tentokrát racionálně rozhodli k restartu jádra přistoupit, udělali by tím nejlépe pro sebe i pro celou Evropu, kterou německá energetická politika poškozuje. Snad i v tomto případě Merz ustoupí z konzervativních pozic a bude radikální.