Po vedrech na začátku června se toho dne nebe zatáhlo. Už když jsme vyjížděli z Prahy, mžilo, za Mníškem začalo poprchávat, v Milíně už docela regulérně pršelo neboli chcalo, jak pak pravil kníže. To je požehnání pro přírodu, řekl z předního sedadla, kde seděl, navzdory změně počasí, v šortkách a fešáckém růžovém tričku s límečkem. Řekl to jako správný hospodář, který myslí především na úrodu. V tom jsme se zcela shodli a spokojeně hleděli na šedivou krajinu, rozrytou stavebními pracemi na dálnici na Budějovice a Linec.

– Ti Francouzi s tím ale pohli, řekl uznale. Když se zamyslím nad tím, kolik kilometrů dálnice jsme schopni postavit my… Opravdu stavějí efektivně. Asi je nezdržuje dlouhé jednání, kdo co dostane. To já nevím, proč nám to musí trvat tak dlouho.

– Asi to bude tím, že máme tak hornatou zemi, samá skála a kopec, řekl jsem důvtipně.

– To jo, to jsem si během svého života v Rakousku taky uvědomil, jak jsme tady v Čechách oproti nim hornatí, řekl.

Chvíli bylo ticho, které jsem potom přerušil upozorněním na jakési červené pole. Hle, červené pole, to bude jetel…

– Ano, jetel, rudý jetel, řekl muž z přední řady a pokračoval: Ale já mám nejradši vlčí máky. To je asi má nejoblíbenější květina. Moc se mi líbí, pravil jakoby až dojatě a já chvíli mlčel a pak jsem řekl: To je květina padlých vojáků. Vlastně i vašeho dědečka…

– Samozřejmě, ten umřel hned v září 1914 na začátku války, u Vukovaru. Na úplavici, tedy moc hrdinská smrt to nebyla. Ale to si válka nevybírá. To mu bylo dvacet osm, otci bylo pět. Ale je zajímavé, že u nás je ten symbol skoro neznámý. V Anglii to nosí ve výroční den konce války skoro každý. Tady jako by se na tu velkou válku skoro zapomnělo.

– To by se muselo připomínat, v jaké uniformě ti padlí byli…

– No ovšem, řekl kníže. A zase jsme chvíli mlčeli a já pak řekl: Ale je zajímavé, že ve Francii je symbolem těch padlých spíš chrpa. Bleuet de France, francouzská borůvka…

– To jo, ale chrpa byla v Německu a v Rakousku symbol nacionalistů, to víte, ne?

– Ano, vím, ale chudák chrpa za to nemůže, řekl jsem, jako bych ji musel hájit.

– Nemůže, dokonce je to založené na omylu. To byla totiž oblíbená rostlina kněžny Elizy Radziwiłłovny, jak jméno napovídá, Polky. A tu miloval pruský princ, později první německý císař Vilém, ale nemohl si ji vzít, protože to nebylo stejnorodé. Ale celý život na ni vzpomínal, prý umřel s její miniaturou v ruce: to už byla padesát let na pravdě Boží. No tak se chrpa stala jeho květinou, přičemž se vymyslelo, že je to oblíbená květina jeho matky Luisy, té, jak vzdorovala Napoleonovi, to znáte, že. Ale hlavně ji měla ráda ta Eliza. A tak mají pangermáni ve znaku oblíbenou kytku polské kněžny. To je ironie dějin.

– Jako obvykle, řekl jsem. Ale myslím, že chrpu měl rád Oscar Wilde, strkal si ji do klopy…

– Opravdu? Neměl spíš rád karafiát? řekl kníže; a já si nemohl vzpomenout, jestli opravdu to nebyl spíš karafiát, tak jsem řekl, že karafiát měly rády ženy na MDŽ, ale na to kníže nic neřekl, možná se mu už nic na takovou blbost říct nechtělo, ale možná že mě špatně slyšel a taky to mohlo být tím, že možná třeba mu hned nenaskočila zkratka MDŽ, že přece byl v tom Rakousku atd. Ale nejspíš se se mu už nechtělo pokračovat v naší květomluvě, zdálo se mu to téma vyčerpané, nebo ještě něco jiného.

– Ale já jsem úplně to téma opustit nechtěl, tak jsem dělal, že jsem si vzpomněl: Ale tu kněžnu Radziwiłłovnu si přece málem vzal váš praprastrýc Bedřich, Poslední lancknecht…

– Na to kníže reagoval hned: Ano, on do ní byl hodně zamilován, už měli skoro před svatbou, ale pak usoudil, že není vhodný typ do manželství. Lekl se asi, že by přišel o svobodu, a možná v tom byly i jiné věci, ona pak stejně brzy zemřela. Vy jste četl tu knihu, co jsem vám minule dal?

Kníže myslel knižní výbor ze zápisků Bedřicha ze Schwarzenbergu, který vyšel s jeho finanční podporou. Ten Bedřich byl syn maršálka Karla Filipa, vítěze nad Napoleonem u Lipska, zakladatele orlické linie, jíž je Karel VII. ze Schwarzenbergu předposledním výhonkem. Pak už zbývá jen jeho syn Jan.

– Ano, už jsem ji četl… Pěkná knížka. Báječnej reakcionář byl ten váš strýc. Hodně těch věcí platí, jako by to napsal dneska, ale bůhví, jestli by s tím neměl větší problémy než tehdy. Výborné je, jak před sto padesáti lety už viděl, co přinese moderní doba a takzvaný pokrok. Opravdu úžasný tmář, ti většinou mají pravdu, předem i potom, řekl jsem, kníže něco zamručel, a kdybych tu knížku měl u sebe, tak bych třeba přečetl tuhle pasáž: „Tendencí doby je zrušení, a to bez plodivé schopnosti obnovy: zdá se, že má za úkol zničit každou individualitu a národnost, konfesi, rodinu. Mužské sebevědomí, láska k vlasti, ba dokonce láska dítěte k matce a matky k dítěti, nakonec víra v Boží pomoc a ochranu budou brzy platit jen jako zbytky barbarských předsudků! Kdo má Boha, ženu a dítě, jež miluje, kdo vůbec chce pro sebe sama něco milovat nebo vidět se milovaným, kdo lpí na církvi, králi, vlasti a rodině, ten ať brojí a staví se na odpor! – Tak tohle napsal knížecí strýc v srpnu 1844… Některé věci se jevily jasnými už velmi dávno.

Mirotice a Mirovice

Ale naše cesta, za niž, co se týče technické stránky věci, vděčíme řidiči Michalovi, pokračovala dál a už jsme vjeli na území okresu Písek a blížili se do Čimelic, před nimiž jsme míjeli Mirotice, tedy vlastně Mirovice, což se mi vždycky plete. Toho jsem vy-
užil: Víte, že si celý život nemůžu ujasnit, jestli byl Mikoláš Aleš z Mirotic, nebo z Mirovic…

– Samozřejmě z Mirotic! ozvalo se okamžitě a docela rezolutně.

Využil jsem tady příležitosti a řekl: Mimochodem víte, že Mikoláš Aleš je příbuzný Václava Klause?

– Nepovídejte, opravdu?

– No vážně, představte si, že jednou jsme vedli takovou krátkou korespondenci. Já jsem totiž napsal nějaký článek o Josefu Mánesovi, mimochodem teď má hezkou výstavu ve Valdštejnské jízdárně, a zmínil jsem tam Alše, snad jsem něco napsal, že je to ta líbezná erotická linie českého umění: Mánes, Aleš, Švabinský, takové ty macaté pěkné selky a kulaté obličeje, a že to není kýč, ale spíš nějaká esence češství nebo tak. No a představte si, že on mi napsal mail, že si cení toho, že jsem jeho příbuzného Alše nezmínil ironicky, jak se prý v poslední době vždy děje.

– To bylo od něj pěkné, a že se nevěnoval malířství...

– No, asi byl dost vzdálený. Ale myslím, že nějaký umělecký sklon by se u něho našel. Zajímavé je, že vlastně Klaus je německy Mikoláš, jako Niklas, Nikolaus… Taková metamorfóza.

– To asi ne, to takhle v němčině nebývá. Taky to může být Klause, jako poustevna, klauzura… Třeba se můžete někdy zeptat, jestli to zkoumal.

– Nevím, bude-li příležitost, řekl jsem po pravdě.

Jak vidět, cesta nám hezky ubíhala. Už jsme projeli letskou křižovatkou.

– Tak už tam prasečák není, řekl jsem.

– Pánbůh zaplať, řekl kníže a mlčel. To je náš první rybník, řekl pak po chvíli, když se kolem mihl – překvapivě rybník. A tady, mezi Krsicemi a Čimelicemi, byla hranice mezi americkou a sovětskou zónou. Tady byla zastavena Püchlerova armáda, to byla plná silnice tanků, dělostřelectva a všeho možnýho, několik kilometrů se to táhlo. Jedeme nejdřív k zámku… Tady jsem chodil do obecné školy, tady byla kovárna, tam jsem byl každou chvíli, já byl tím fascinovaný, tou prací. A tady, to jsme míjeli další rybník, jsem se jako dítě skoro utopil, prolomil se pode mnou led a kamarádi mě vytáhli.

– Co na to říkala paní matka?

– Nic, asi se trochu vyděsila, ale to patřilo k vesnickému životu… Ale jak to bylo na konci války, jsem vám už jednou vyprávěl a nechci se opakovat.

– Budu rád, když mi to řeknete ještě jednou.

– To bylo tak. Otec připravoval povstání už dlouho před koncem války. To jsem se dověděl, až když jsem se vrátil, otec o tom nikdy nemluvil. Až když jsem se tedy vrátil, tak mi starý Geiger vyprávěl, že spolu s řezníkem Veselým a dalšími sedláky z okolí připravovali povstání, aby až přijde povel, v nejkratší možné době ovládli celý soudní okres mirotický. Tak tady zastavíme… A v tu chvíli jsme dojeli před červený zámek, který tam stojí v téhle podobě, tedy trojkřídlý a dvoupatrový, z třicátých let 18. století, z doby barokní. Tam jsme zastavili, déšť jemně skrápěl střechu auta. Zámek, ve kterém byla kdysi filmová škola, se jevil jako zachovalý, ale prázdný.

Kníže pokračoval: Jenomže ta Pücklerova armáda se blížila, oni byli původně na cvičišti SS na Benešovsku, pak řádili v Praze, potom se po strakonické silnici chtěli vydat vstříc Američanům. Přičemž kdekoli uviděli československou vlajku, tak tam na ty lidi začali střílet. Miroticko a Mirovicko už bylo osvobozené Američany, ale právě tahle zóna kolem Čimelic nikoli. Tady hrozilo nebezpečí. Tak se otec vydal do Písku, kde už byli Američané, a hodlal je přesvědčit, aby se pohnuli kousek dál na sever, a zabránili tak zpustošení Čimelic pücklerovci. Jenže americký velitel mu řekl, že podle dohody se Sověty se nesmí přiblížit k demarkační linii se Sověty – a ta je právě na úseku Čimelic. Čili to bylo marné. No a do toho Písku se otec nechal dovézt na motocyklu jedním sedlákem, který ho měl schovaný během války ve stodole. Jenže zatímco otec jednal s Američany, tak se ten sedlák z radosti, že už je válka vítězně u konce, v jedné písecké hospodě ožral, a když se s ním otec vracel do Čimelic, tak u Nové Hospody, tedy kousek za Pískem, havarovali. Otec měl těžký otřes mozku, zlomenou nohu, zlomený palec… No, byl vyřazen z boje.

– A že na tu motorku s tím ožralým sedlákem otec lezl...

– Inu, to už nevím. Asi v zápalu boje… Nicméně byly ještě staré dobré feudální časy, tak komando odboje převzal po mém indisponovaném otci jeho mladší nevlastní bratr Norbert Kinský. Ten byl nadanější pro moderní dobu, znovu vyrazil za Američany do Písku, jenže neargumentoval tím, že tedy hrozí masakr, nýbrž řekl Američanům, že jeho švagrová, tedy moje matka, je anglofilka a že má ve sklepě pět předválečných lahví dobré anglické whisky. Což zapůsobilo víc než možná zkáza Čimelic. Takže si pamatuju, že jsem se probudil a tady na nádvoří stál americký obrněný vůz, možná dva. Takže Čimelice byly zachráněny. Pak nastalo jednání o kapitulaci, to probíhalo v rakovickém mlýně, tam ještě pojedeme. Tam měl otec hlavní štáb toho povstání a tam probíhala jednání. Tam hrál hlavní roli strýček Norbert Kinský, který uměl všechny jazyky: mluvil česky, německy, anglicky i rusky. Tady se tedy došlo vůbec k poslední německé kapitulaci, to bylo 12. května, generál Pückler-Burghaus ji podepsal, pak šel do toho baráčku, kde se ubytoval v Krsicích, a zastřelil se. I svou tlumočnici, její dceru a snad i matku. Jediný, kdo zůstal, byl jeho vlčák, který se tady toulal po okolí, až se ho ujali nějací hodní lidé a vzali si ho domů.

Jeho Jasnost předseda

Tak to byla historie posledních dnů války v Evropě. Ale můj otec, byť vyřazen nehodou z bojů, byl pak zvolen za předsedu revolučního národního výboru tady v Čimelicích. Byl to poněkud zvláštní revoluční národní výbor, jehož předseda byl občany oslovován Jasnosti… To bylo v roce 1945. Pak u nás bydlel ruský generál Čerčakov, hodný člověk, který tady byl se svou ženou, lékařkou, velice vzdělanou, mluvila výborně německy a francouzsky a docela se spřátelila s mou matkou.

– Vida, to jsou překvapivé věci. Oni sovětští generálové mohli mít s sebou manželky?

– Asi mohli. A představte si, že díky tomu se moje matka mohla krátce po válce vydat do Vídně, kde měla příbuzné, a doprovod jí, zásluhou těch dobrých vztahů s generálem Čerčakovem, dělali ruští vojáci. Já se o nich nemohu vyjadřovat špatně. Bohužel nevím, jaké byly jejich poválečné osudy. No, tak to byl konec války v Čimelicích. Jináč my děti jsme měly pokoje v těch křídlech ve druhém patře a pamatuju si, když gestapo přijelo vyslýchat rodiče, tak nás matka zamkla ve svých pokojích, abysme se k něčemu nepřipletli a neříkali blbosti. To jsme se z okna dívali, jak sem přijíždějí ti pánové v kožených kabátech a pak zas odjíždějí. A taky jsme tady zažili nálet. To bylo koncem dubna 1945, kdy tedy byl na nádraží nějaký vojenský transport a spojenci na něj zaútočili. Němci běželi k zámku, protože věděli, že na zámku bývají hluboké sklepy, tak se matka velice obávala, že bude zbombardovaný zámek, ale kupodivu se nic nestalo, čemuž jsme se dosti divili. Až po válce jsme se dověděli, že syn čimelického kostelníka byl anglický letec a ten svým kamarádům řekl, že jediný, u koho garantuje, že není nacista, je čimelický knížepán, tak díky tomu jsme byli ušetřeni… No, pak jsme se zas vrátili na Orlík. Ne nadlouho.

– Ale hlavní místo vašeho dětství jsou Čimelice.

– Orlík a Čimelice. Obojí bylo důležité. To bylo kolečko. V zimě Praha ve Voršilské, na jaře Orlík, v létě hlavně Čimelice, otec se tu ostatně narodil. Pak po nucené správě v roce 1942 jsme tady bydleli natrvalo. Tady jsem se také dověděl o tom, že odsud budeme muset odejít. To bylo začátkem září 1947, matka si mě zavolala do pokoje a řekla, podívej, je ti deset, podle anglického zvyku už nejsi dítě, nýbrž teenager, tak s tebou budu hovořit jako s dospělým. Vím, jak to tady máš rád, ale musím ti říct, že všechno ztratíme, tak na to, prosím, buď připraven. A já se už tehdy nedivil a nebyl jsme překvapený, protože jsem už četl noviny a sledoval všechny zprávy o lex Schwarzenberg a věděl jsem, co všechno sebrali strýci Adolfovi z krumlovské primogenitury, takže mi to bylo jasné. Tak jsem až do úplného odchodu dělal velké procházky po kraji, abych se s ním rozloučil.

– To jste jezdil už na konících, ne?

– No jistě, koně a koníci, to byla dlouho hlavní věc, která mě zajímala. Dokud je nenahradila dlouhovlasá stvoření, tak mě nic jiného tak nezajímalo.

– A byla už tady v Čimelicích nějaký dlouhovlasá stvoření?

– Ne, to jsem byl ještě příliš malý, to přišlo až v pubertě v Rakousku. Trochu to ty koně odsunulo stranou. Bohužel. No, tak si to jděte obejít, já s vámi nepůjdu, ono taky v zámku žádné vybavení není. To všechno zmizelo po roce osmačtyřicátém. Však by se něco našlo v čimelických domácnostech. Ale čo bolo, to bolo, jak se u nás říká. Tak už jděte, já vám pak ještě něco povím.

Tak jsem šel.