Kdysi dávno tady žili Féničané, lidé purpuru, a hluboko v době bronzové si pro zápis svých jazyků vytvořili první písmo. Mělo dvaadvacet znaků, a i když se ty znaky dost liší od toho, co jsme zvyklí číst dnes, svoji podobnost s latinskou abecedou přece jen nezapřou. Což není nijak divné, protože latinská abeceda se z nich vyvinula.

Dnešní stav civilizace v Libanonu bohužel této slavné historii neodpovídá. Moderní stát Libanon je rozhádaným svazkem komunit křesťanů, šíitů, sunnitů a drúzů, jejichž bohové na sebe žárlí (aspoň v hlavách svých vyznavačů), a nevedou-li spolu rukama svých věrných vysloveně válku, aspoň vytvářejí znepřátelené a oddělené politické struktury, které svým tvrdým soupeřením oslabují už beztak dost slabý stát a vtahují do něj vnější hráče, jako je Sýrie, Írán a Izrael.

Jedním z největších prokletí Libanonu byly sektářské milice, vojenská křídla politických stran, což je možná nejdestruktivnější politický jev vůbec. Evropa se jich naštěstí po druhé světové válce dokázala převážně zbavit a poslední dobou už snad fakticky zanikly i zbylé výjimky jako Irská republikánská armáda nebo baskická ETA. Libanon je vlastně zavázán rezolucí OSN číslo 1701 k tomu, aby je potlačil také, ale slabá centrální vláda toho není schopna. Její kontrole se vymykal hlavně Hizballáh, Strana Boží, což je íránská proxy armáda, patrně silnější než libanonská armáda samotná. Hizballáh kolem sebe vytvořil šíitský „stát ve státě“, sociálním a zdravotním systémem počínaje (takové služby jsou vždycky populární) a po zuby ozbrojenými vojenskými složkami konče.

Patrně by to tak zůstalo na dobu neurčitou, nebýt toho, že v rámci současné války s Izraelem překročili vousáči jakousi neviditelnou červenou linii – a stali se terčem tvrdé izraelské odvety. Při bombardování hlavního stanu Hizballáhu v Bejrútu zahynul i mnohaletý šéf organizace Hassan Nasralláh. Strana Boží je momentálně v úzkých, významné procento jejích velitelů je mrtvých nebo zraněných, akceschopnost organizace ohrožená.

Libanonské vládě se tak nabízí možnost je „dorazit“, vytlačit ze své země íránský vliv a nastolit v ní něco, na co jsou obyvatelé funkčnějších států světa zvyklí jako na samozřejmost – běžnou strukturu policejních a vojenských sil, zodpovědných právě jen domácí vládě. Pro jakýkoliv návrat k normálu, byť třeba i nepříliš povznášejícímu blízkovýchodnímu normálu, je to zcela nezbytný krok.

Kdyby se to podařilo, byla by to aspoň jedna malá dobrá zpráva pro tento rok, který jinak špatnými zprávami jen překypuje.