Dánská vláda, jinak ve věcech migrace a kulturního vývoje celkem rozumná, se rozhodla k těžko uvěřitelnému kroku: navrhne zákon, jenž by veřejné pálení svatých textů prohlásil za trestný čin a trestal jej potenciálně i vězením. Už i pokuta by byla dost špatná, ale vězení?

Jsou i dobré zprávy: mnoho Dánů ta myšlenka rozhořčila a je možné, že neliberální zákon neprojde parlamentem, ve kterém nemá současná vláda nijak silnou pozici; nebo snad že jej příští vláda zase zruší. Rozhodně na něm nepanuje žádný dusivý konsenzus napříč politickým spektrem, aspoň že tak. Ale samotná skutečnost, že v zemi, která jinak netrpí přehnanou politickou korektností, prošel tento druh represivního opatření vládou a míří do parlamentu, je trochu děsivá. Zákony o rouhání si spojujeme se středověkem, a pokud je někdo chce obnovovat, znamená to, že mu nevadí kontaminovat dnešní svět kouskem středověku.

Svoboda projevu nemůže pokrývat jen věci, které se všem líbí; naopak, její hodnota je v tom, že dokáže ochránit i projev, který je značně nepopulární. Část „paličů koránu“ ve Skandinávii jsou lidé blízkovýchodního původu, sami odpadlíci od islámu (mimochodem, tradiční islámské právo trestá odpadnutí od islámu smrtí); proč by měli být nuceni předstírat respekt k něčemu, co zavrhli? Jenom proto, aby byl takzvaně klid? Pak se ale Dánsko nebude moci divit, když stejný postup napodobí i jiné znepřátelené entity světa. Moskvě, Pekingu nebo třeba Pchjongjangu zase vadí urážky jejich zbožštělých lídrů, stran a systémů. Pokud stačí pohrozit několika Dánům smrtí k tomu, aby dánská vláda začala tancovat podle jejich píšťaly, proč by to ty státy neudělaly?

Odvaha má svoji cenu, ale za zbabělost se platí ještě mnohem víc. Nejenom že utrpíte škody, ještě vámi budou pohrdat. I mně, nemuslimovi, asi zabere dost času, než si při pohledu na dánskou vlajku přestanu připomínat tuhle epizodu z nekonečného seriálu jménem appeasement.