Když ve Vídni mrholí, je výborné schovat se někam, kde prší, ba přímo leje. Někam do přírody, nejlépe do parku, kde se vlhkost projevuje obzvlášť silně. Jako ideální místo pro tento záměr se ty dny nabízel Laxenburg. To je obec asi dvacet kilometrů od centra Vídně, směrem na jih, v krajině kdysi již vesnické a idylické, v rovině s dohledem na první alpské kopce, na které ale ty dva dny nebylo vůbec vidět, neboť je halila po celou dobu hustá mlhovina. Za jiného počasí to tam nejspíš vypadá velmi jinak, ale s tlakovou níží s centrem nad Vídeňským lesem měl laxenburský park rysy temného liduprázdného zásvětí, čehosi, co by mohlo připomínat nějakou krajinu duchů a přízraků, jež se vynořovaly z cárů mokrých par.

Laxenburg samozřejmě nebyla vůbec nahodilá volba, naopak, bylo to místo dávno k návštěvě vyhlédnuté a k vizitě připravené. Neboť poznal-li člověk ve Vídni trochu Hofburg a Schönbrunn, tak třetím povinným místem je Laxenburg. To je takový třetí bod do habsburského trojúhelníku. Hofburg je císařský hrad uprostřed města, sídlo říše, dvoru a moci: tedy samozřejmě teď už není, ale byl, pro někoho bohužel. Schönbrunn je (byl) císařské obydlí, zámek v zahradním a parkovém provedení, sice ve Vídni, ale na jejím okraji, takže se tam dalo žít trochu privátněji, byť to bylo pořád ještě v podstatě ve městě. Ale Laxenburg, to byla první rezidence na venkově, opravdu už za městem, s čerstvým povětřím, jež tam přinášelo vůni lučních květin, chlévské mrvy a bodrého dolnorakouského lidu. Teď tam však ze šedivého nebe jen pršelo, vlhko brzy prosakovalo až do spodního prádla, studený nos záhy bylo třeba utírat. Mělo to výhodu v tom, že park byl zcela prázdný, po pečlivě udržovaných cestičkách se jen trpělivě přemisťovaly žížaly, kterých bylo tolik, že se jim člověk musel vyhýbat. To byla výrazně pozitivní věc, neboť člověk už dlouho neviděl tolik žížal pohromadě. Německy se tomu krásnému a užitečnému tvoru říká Regenwurm čili dešťový červ, což nezní ve srovnání s naší libozvučnou žížalou moc hezky, byť je to výstižnější. Byl to den žížalího deště v laxenburském parku. Nad ním přelétala letadla na blízké letiště Schwechat, což je také jméno říčky, jež tím parkem v mnoha umělých ramenech a kanálech protéká.

Dříve se to psalo Lachsenburg, což lze přeložit jako Lososí hrad, asi to bylo vždy hodně mokré místo a protékalo tam nějaké vodstvo, což se ty dny potvrzovalo. Habsburkové se tam dostali na začátku 14. století po vymřelých Babenbercích, už ti sem jezdili na hony, k čemuž jim sloužil lovecký zámeček, teď se mu říká Altes Schloss, který tam je dosud: nyní v něm má depozitáře Rakouský filmový archiv. Výletním sídlem císařské rodiny se Laxenburg stal na začátku 18. století, když byla definitivně zažehnána turecká expanze a Vídeň přestala být městem na vojenské hranici. Ale dalo by se dodat, že „definitivní“ je velmi relativní pojem, neboť ocitne-li se člověk v některých vídeňských čtvrtích, třeba v Meidlingu, přes který vede do Laxenburgu ze Schönbrunnu cesta, pak neví, není-li již v Istanbulu nebo Ankaře, neboť „evropský“ je tam už jen vzhled domů a chodníků. Obyvatelstvo na ulicích již nikoli. Ale to sem tahat nebudeme, to je jiné téma. Vídeň se tedy tím honosným hlavním městem podunajské říše stala, teprve když odrazila Turky, kteří tam jsou zas… Pak ještě musela překonat pár morových epidemií, stabilizovat se a nechat vládnout Marii Terezii, jež své město objala mateřskou náručí. Laxenburg si ovšem oblíbil již její barokní otec, císař Karel VI., který tady v zahradě rád po boku své císařské manželky Alžběty Kristýny, matky Marie Terezie, střílel na terče, u čehož přijímal audience, čímž velmi mučil ty, kteří se jich měli účastnit. Nedalo se tu totiž ubytovat, takže velvyslanci a diplomaté prý Laxenburg upřímně nenáviděli, neboť se museli štrachat po nepříjemné cestě zpátky na noc do Vídně. To se změnilo, když Marie Terezie nechala v roce 1762 přestavět dvůr na rozsáhlý a pohodlný zámek, jemuž se říká Blauer Hof, tedy Modrý dvůr, i když je, jako všechno v habsburských barvách, správně žlutobílý. Tedy aspoň zvnějšku: uvnitř teď sídlí nějaká mezinárodní instituce na výzkum všehomíra.

Do Laxenburgu se pak císařská rodina s oblibou přemisťovala v létě a rovněž na podzim, kdy se tady konaly velkolepé hony. Koncem 18. století tu vznikl krásný anglický park, krajinná alternativa francouzského parku v Schönbrunnu. Na tom má zase zásluhu Josef II., který nechal překopat dvě stě osmdesát hektarů zahrad a polí, a vytvořil tak tu romantickou dešťovou krajinu. Velmi rád tu léto trávil císař František II., respektive I. (on byl nejdřív druhý, pak první, neboť přestal být císařem římským a stal se jen rakouským, jímž byl prvním), jenž měl velkou rodinu a vedl rád nenáročný život, který neměl být rušen ničím nenadálým. Oddával se tady svým botanickým zálibám, špacírům po okolí a také truhlářství, což byl jeho soukromý koníček. Snažil se tady, ale vlastně i v panování, řídit doporučením, které je vytesáno na bráně starého zámku: „Rerum unrecuperabilium summa felicitas est oblivio“, což by se dalo volně přeložit: Šťastný je ten, kdo zapomene na to, co nelze změnit… Laxenburské zátiší tomu nejspíš vycházelo vstříc, byla to oáza klidu v dějinném neklidu: Evropou hřměly napoleonské války, po jejichž odeznění se chtělo každému, natožpak císaři, vydechnout, zklidnit nervy a napětí, odevzdat se klidným radostem pokojného života. Duch doby, které se záhy říkalo biedermeier, byl sentimentální, s citem pro dávnou minulost, kde hrály hlavní roli čest a věrnost, čemuž nejlépe vyhovoval středověk s jeho rytířskými ctnostmi a udatnostmi. Ale přitom mentalita byla již usedlá a mírná, takže to byla už jen všechno hra a snění. Tak byl pro tohoto věru málo hrdinského císaře, který nesnášel změny, revoluce a násilí, postaven pseudogotický hrad Franzensburg, Františkův hrad, dokonalá atrapa středověku se vším, co k tomu náleželo, tedy s cimbuřím, věžemi, kaplí, padajícím mostem, hladomornou a jezerem, tedy rybníkem, kolem, v jehož hladině se ta nádhera měla odrážet – pokud zrovna nepršelo, takže teď se neodráželo nic. Hrad pochopitelně nesloužil nikdy k obývání ani ho nikdo nedobýval, byl od začátku míněn jako muzeum slavné doby, která pominula, byla to dekorace a symbol, dalo by se říct předchůdce disneylandu. Od kterého se ovšem liší zásadně tím, že je míněn vážně, jako pocta minulosti, která byla krásnější než přítomnost, v níž ji ale můžeme znovu stvořit, nyní už ale dokonaleji, bez chyb, a tedy jenom jako sen. To je podstata sentimentalismu, jenž je únikem do minulosti, do které se člověk uchyluje, když mu v přítomnosti není nejlépe, což je u citlivějších lidí téměř pravidlem.

Františkův hrad – nám po Františkovi zůstaly Františkovy Lázně – splýval ovšem v ten den s mrholivou mlhou. Jeho šedivé kamenné zdi vsakovaly a pak zas vydechovaly vlhkost, která pronikala do nitra stavby i do kůže toho, kdo stál před nimi. Zimomřivě se chovaly i labutě, které brázdily jezírko, vlhkostí dýchaly (pseudo)středověké hradby a střílny, drobný, ale vytrvalý déšť olizoval železná vrata a řetězy padacího mostu, který osaměle čněl nad hladinou. Chodec se vracel na kost provlhlý, snažil se vyhýbat žížalám a těšil se do tepla, k němuž bylo ještě daleko.

Pak ještě jednou Laxenburg posloužil habsburské rodině: mladý císař František Josef tady měl trávit posvatební líbánky s Alžbětou, tedy Sisi, jenže v dubnu a květnu 1854 byla v plném proudu krymská válka, takže ženich přes svou zamilovanost jezdil každé ráno do Vídně za prací, vracel se vždy v šest hodin večer, Sisi, které bylo sedmnáct, trávila celý den sama, tedy s dvorními osobami, které moc neznala, a čekala na císaře, který se k ní choval laskavě a ohleduplně, ale ráno zase odjel. To jsou takové známé historky z habsburské červené knihovny… Sisi nicméně otěhotněla, porodila tady v Laxenburgu dvě ze svých čtyř dětí, Žofii a Rudolfa, korunního prince, který se pak skandálně zastřelil v Mayerlingu. To je také habsburská abeceda. Pod písmenem L by tam patřil Laxenburg. Pod písmenem Ž žížaly.