Dracula (Nosferatu) je pro dnešního diváka něco jako starý známý, mile staromódní prapředek monster, jimiž se strašíme dnes, postava tak důkladně „vytěžená“, že jakékoli její další zpracování nemůže nikoho překvapit nebo hlouběji zasáhnout, otřást jím. Je jako domestikovaná šelma, asociující spíš pohodu a příjemné teplo domova než hrůzu. Dracula je retro strašák. V jeho příběhu se může umírat a srdce (ne)mrtvých čekají na vysvobození zásahem ostrého kůlu, v knize Brama Stokera a mnohých jejích adaptacích to je ale taky romantická story. Jistě to je hřbitovní gotická romantika se strašidelným hradem, nemrtvým protivníkem, zlověstnými netopýry, svůdnou přitažlivostí temnoty. Taky je to ale příběh, v němž jsou dobro a zlo jasně vymezeny, příběh lásky, která – téměř doslova – hory přenáší, je schopná oběti a nad prastarou temnotou nakonec jednoznačně zvítězí.

Ten romantismus často vyjadřuje i pojetí postavy upíra. Není to žádný dobrák, ale když už to není přímo fešák, tak aspoň bytost nadaná aristokratickým šmrncem, svůdník a někdy i vášnivec, vyjadřuje spojení i magnetismus sexu a smrti, je prokletý věčným životem, ale ten život je také nějak prožitý. Může mít až nadlidskou intenzitu. Na jeho konci může být něco tragicky majestátního. Coppolova Draculu počátkem devadesátých let do kin uváděl slogan Love Never Dies, který tohle vnímání postavy hraběte přesně vystihuje. Dracula miluje navěky, být objektem jeho lásky nemusí být zrovna výhra v loterii života, ale ten cit je nepopiratelný a monumentální. Nemrtvý může v tom ohledu být živější než prostí smrtelníci.

Čerstvě premiérovaný film Nosferatu amerického režiséra Roberta Eggerse (natáčel se také na několika lokalitách v Česku a v barrandovských ateliérech) má atributy toho starého známého Draculy. Je plný pečlivě rekonstruovaných dobových detailů střední Evropy počátku devatenáctého století, elegantních kostýmů, dokonalých účesů, literárně stylizovaných dialogů. Jeho místy archaický filmový výraz je umocněn zřídka používaným formátem 1,66 : 1. Zároveň je to pokus uchopit tu mnohokrát zpracovanou látku nově a po svém. Natočit film ne nutně hororový, tedy pracující s napětím a hrůzou z toho, co se může stát, co může diváka vylekat. Spíš děsivý, který se dostane pod kůži a člověkem otřese jaksi hlouběji, snad i v existenciálním smyslu.

Robert Eggers patří k nejosobitějším režisérům mladší generace. Natáčí filmy inspirované dobovými strašidelnými příběhy, které dokáže vyprávět velmi vtahujícím způsobem, v obrazech, jejichž krása může ostře kontrastovat s povahou zobrazovaného a s až maniakálním zaujetím pro dobovou věrnost. Jeho velmi úspěšný debut Čarodějnice (2015) pečlivě rekonstruoval život, způsob myšlení i jazyk puritánských kolonistů v Severní Americe v sedmnáctém století, některé repliky vycházely z dobových záznamů, záběry (kameraman všech Eggersových filmů je Jarin Blaschke) připomínaly malby těch časů. Během přípravy místy děsivé černobílé grotesky Maják (2019) s Willemem Dafoem a Robertem Pattinsonem podrobně studoval námořnický folklor devatenáctého století. V Seveřanovi (2022), jeho nejnákladnějším (a komerčně nepříliš úspěšném) filmu, se pokusil rekonstruovat svět Vikingů, včetně jejich vnímání a myšlení. V Eggersových filmech minulost nepromlouvá k dnešku – alespoň ne prvoplánovým způsobem –, zachycená v jeho filmech působí, jako kdyby o dnešku neměla nejmenší tušení. Nevystupují v nich postavy, které by reprezentovaly dnešní postoje, a nabízely se tak publiku ke ztotožnění se. Tuhle roli nesupluje ani autor, jenž by příběh zobrazoval přes současnou optiku, posuzoval minulost dnešníma očima. V recenzi filmu Nosferatu jeden americký kritik napsal, že postavy toho filmu žijí ve světě, kterému nic neříkají jména Sigmund Freud a Carl Gustav Jung, a režisér dokáže diváka přesvědčit, že o nich neslyšel taky.

O Nosferatovi Eggers mluví jako o svém vysněném projektu. Postava transylvánského vampýra ho prý fascinuje už od dětství, kdy v nějaké knize viděl fotografii herce Maxe Schrecka v titulní roli klasického němého filmu Nosferatu / Symfonie hrůzy (1922) Friedricha Wilhelma Murnaua a pověřil maminku, ať mu co nejrychleji sežene videokazetu. Murnauův film je považován za jedno z největších děl německého filmového expresionismu, v době vzniku nebylo moc známé. Vdova po Stokerovi jeho tvůrce zažalovala pro porušení autorských práv (film z větší části kopíruje Stokerovu knižní předlohu, pouze děj přesouvá z Anglie do Německa a hrabě Dracula je přejmenován na Orloka). Soud nařídil zničení všech kopií filmu, jedna se naštěstí zachovala. Vizáž a herecký výkon Maxe Schrecka se staly ikonickými, nemají ale nic společného s pozdější romantizovanou představou upíra, věčného elegána. Je to mrtvola nějakým způsobem pokračující v existenci, mumie s netopýříma ušima navlečená do kabátu.

Klaustrofobní krása

Eggersův film k Murnauově klasice v některých záběrech přímo odkazuje (je v něm znát i vliv filmu Wernera Herzoga Nosferatu / Fantom noci s Klausem Kinským a někdy i Coppolova Draculy). Především je to ale svébytné dílo. Otvírá ho obraz neproniknutelné temnoty, z níž se ozývá sténání zoufalého a vyděšeného člověka. Je to Ellen (Lily-Rose Deppová), mladičká dívka, která v těžké chvíli volala o pomoc všelijaké mocnosti a zaslechla ji ta nejtemnější, na dálku se s ní spojila a proměnila ji. Zanedlouho se Lily vdá za věrného a trochu jednoduššího Thomase (Nicholas Hoult), kterého šéf vyšle z německého Wisburgu kamsi do Karpat, aby tam na zámku hraběte Orloka dotáhl nákup nemovitosti. Na místě rychle seznává, že hrabě není zrovna běžný smrtelník, mezitím Ellen sužují temné předzvěsti ještě temnějšího puzení, není jediná, s kým se něco zneklidňujícího děje, k Wisburgu se zjevně něco blíží, něco, nač město není a snad ani nemůže být připraveno…

Eggers a jeho tým svůj příběh vyprávějí zvolna a prakticky bez typických hororových „lekaček“. Jejich Nosferatu je krásný film, je to ale krása specifického typu. Může připomínat obrazy dobových malířů, umně si pohrávat se světlem a stínem, nést znaky goticky romantické rozervanosti, aranžovat záběry do chladné symetrie. Zároveň je to ale krása stísňující, života zbavená. Svět Eggersova Nosferata je velmi klaustrofobický, postavy jako kdyby byly v obrazech uvězněny (napomáhá tomu i užší formát). Film má ztlumenou barevnost, jen čerň je velice sytá a některé záběry extrémně tmavé, světlo ve tmě nevyjadřuje mihotavou naději, ale ohroženost něčeho prchavého a živého obklopeného nezastavitelně doléhající černí. Dojem tísně posiluje i výborná práce se zvukem.

Stylizované herectví

Herectví je v Nosferatovi stylizované. Rozporné reakce vzbudil výkon Lily-Rose Deppové coby hrdinky smýkané prudkými citovými i smyslovými hnutími. Mám za to, že duchu filmu odpovídá velmi dobře a v jedné klíčové scéně je herečka ohromující. Jejím protipólem je Bill Skarsgård v titulní roli, figura děsivá i groteskní. Vypadá jako značně ohnilý důstojník od husarů, mluví hrozivě dunivým basem a s východoevropským akcentem těžkým tak, že by ho neunesl ani Frištenský (občas to proloží pár větami v dávno zaniklém jazyce Dáků). Je groteskní i hrůzný, jako přikrčený stín ještě temnější než noc, kterou se plíží. Je v něm něco animálního i netečného. „Jsem apetit,“ říká o sobě, není v tom ale nic požitkářského, nebo dokonce vášnivého. Jako by jen vyjadřoval neradostné a neukojitelné nutkání žrát, šířit svou mrtvolnost dál a dál, dokud nepohltí úplně všechno, chce to svoje a není v něm víc než to úporné chtění.

Svět, do něhož ta zkázonosná bytost vpadne, je také hrůzný i groteskní. Eggersovo Německo počátku devatenáctého století je líčeno jako místo, kde se rozmachuje moderna, měšťansky uspořádané, elegantně oblečení pánové a dámy si v něm vyměňují kultivované repliky, předsudky a pověry minulých časů nahrazuje racionalita vědy. A právě proto je bezbranné proti tomu, co přichází, ta racionalita je ukázána jako omezující – brání chápat i vnímat. I věda je v Eggersově filmu krutá – bezděčně a chladně. Děsivé i groteskní momenty toho střetu režisér a jeho tým inscenují lapidárně a někdy je nechávají jako náhlá vytržení z  pozvolného proudu vyprávění. Jako nečekané figury v elegantním makabrózním tanci, režírovaném s citem pro krásu, potměšilým úsměvem a naprosto neúprosně.