Již řadu let zdobí naši zahradu darovaná anglická růže odrůdy Lady Emma Hamilton. Raší velice jasnou červení listoví a v létě kvete jasně oranžovými květy, které nasazuje až hluboko do podzimu. Musím říct, že je to taková moje „učební“ růže a na ní postupem času poznávám, co tak asi chtějí, jak se mají a co od nich vůbec čekat a co naopak v žádném případě nečekat.

Přísloví o darovaném koni je tu samozřejmě bezpředmětné, anžto je to růže přijatá a sázená s láskou, navíc přímo z Anglie od Austina, takže o její hodnotě nelze říci ani zbla. Ovšemže je oranžová na červeném listu, takže zadání z těch nejostřejších. Hošku, musíš se naučit ji mít rád a obejmout její kouzlo. Až přišel podzim a studené dny přinesly do jejích květů i studené barvy. Ohnivý letní oranž vychladl do sychravějšího losůska, který neskrýval melancholii říjnových dnů. Vůně, v červenci tolik omamná, prožila spojení s listím, anglickými astrami a ploštičníky v podzimní cuvée. A už mě měla.

Vzpomínám na její umístění. Chvilku to trvá, než se pro takovou věc rozhodnete. Věděl jsem, že ji chci mít na očích, a bude to potřeba, protože anglická růže chce svoje. Taky za to hodně nabízí. Jako skvělé spojenectví se ukázala šalvěj, která už léta obrážela v trávníku z někdejšího záhonu. Tedy, přisadil jsem růži a šalvěj znovu přiznal. Jenže je to růže anglická, nerada se peče. Vychována vlahým ostrovem se zejména v letních vedrech začala tvářit veskrze nešťastně a i přes veškeré zalití a přihnojení měla občas týdny lepší a týdny horší. Ovšem zničehonic se ze západní strany objevil vysoký semenáč planého zápleváku a v něm se nějak ocitla ještě vyšší vernonie. Inu, udělali jsme spolu takovou dohodu. Každý rok je přihnojím a vyvážu, aby svou výškou zmírnily pec pro Lady a té se skutečně ulevilo. Stačilo jen ubrat pár hodin ostrého západního slunce a ostrovní kráska je zase spokojená.

Ovšem jen potud, nepřijde-li čerň a padlí. Tito dva kámoši na sebe nenechávají dlouho čekat. Zatímco bělavé padlí se ukazovalo na vrcholech zejména po vlnách vedra, černé skvrny na listech se záludně skrývají uvnitř keře, vyhledávajíce si slabší a přestíněné listy. Odtud pak přeskakují výš a výš. Padlí připomíná svou strategií dealery náboženských pamfletů, protože ti také strčí nohu do dveří a těžko je dostanete ven, jak jednou otevřete. Mycelium se nasune do průduchu nebohého listu, a růže tak ztrácí kontrolu nad svým odparem. Dveře jsou stále otevřené. A to je bída. Růže na podnožovém šípku mají obvykle skvělý kořenový systém a nemívají s vodou problém. Při velkém odparu se i tohle může stát. Naučil jsem se tedy dostatečně hnojit draslíkem, což znamená něco jako pořídit si na dveře západku nebo špehýrku. Změna byla dramatická a draslík šplouchal v konvích v mnoha formách.

S černí to bylo horší, tam se ukázalo, že staří zahradníci mají pravdu a budu si to muset odpracovat. Totiž sebrat skvrnám životní esprit. Důkladně jsem tedy pod růží uklidil do posledního lístečku včetně svrchní vrstvy humusu, přihnojil, dramaticky prosvětlil řezem a začal vydatně zalévat pouze spodem. Lady Emma byla poněkud v šoku a trvalo dobré dva týdny, než se začaly objevovat četné pupeny. Pak ale nebyla k zastavení a stala se z ní krasavice bez jediného flíčku. Prostě nádhera.

Když jsme u těch přísloví, „není růže bez trní“ nabývá dalších významů, protože „bez práce nejsou koláče“. Růže vlastně ty skutečné trny ani nepotřebuje. Ona si vždycky něco najde. A Lady Emma se stala po brexitu vzácností, kterou nekoupíte. Tím spíš se stane darovávanou i se svým anglickým klidem.