Zatímco světoví lídři (a byznysmeni, vedoucí neziskových organizací, influenceři) se scházejí v Dubaji na masivní klimatické konferenci, zatímco generální tajemník OSN, Portugalec António Guterres, naléhá na co nejrychlejší konec užívání fosilních paliv, zatímco teprve zasychá inkoust na klimaticko-energetickém plánu české vlády, který předpisuje mít u nás do roku 2030 pětkrát víc větrníků a solárních panelů, a zatímco předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová volá po „nových poplatcích, zelených dluhopisech a samozřejmě uhlíkových daních“, dějí se tou samou dobou v terénu věci.

V Německu, odkud pochází i Leyenová, musí Scholzova vláda pořádat krizové summity s průmyslníky (naposledy s farmaceutickým průmyslem), kteří ji varují, že budou zavírat továrny nebo „jen“ že výrobu přesunou mimo Evropu, hlavně kvůli levnějším energiím. Stejně jako farmaceutický, a to je významné i pro nás jako předního subdodavatele, jsou zasaženy další takzvaně energeticky náročné obory – automobilový a chemický průmysl. V České republice se elektřina od ledna podstatné části odběratelů zvýší nikoli o jednotky procent, jak ještě minulý měsíc chlácholil premiér, ale o nižší desítky procent. Na vině je především masivní rozvoj solární a větrné elektřiny a s tím spojené rostoucí náklady na distribuční síť. Zevnitř pětikoaličního tábora, a je pozoruhodné, že ani z ODS, kde mnoho poslanců svírá pěst v kapse, ještě nezazněl veřejně požadavek, aby se nabíhající druhá solární horečka zastavila.

Tzv. globální jih, o jehož bezemisnost má paní Leyenová takovou starost, že požaduje zvýšit pro něj zelené subvence z Evropské unie ze současných 30 miliard eur na 100 miliard ročně, má jiné problémy. Velká část vládců přijme peníze, které se jim zadarmo nabízejí na rozvoj OZE, ale například Africe utíkají mnohem větší sumy proto, že ji mezinárodní organizace vedené Západem uměle omezují v těžbě, a dokonce spalování fosilních paliv.

Jak vypočítává v analýze pro skupinu Alliance for Responsible Citizenship (ARC) černošská ekonomka Magatte Wadeová, Světová banka, Evropská unie aktivně působí na to, aby země jako Angola neotevíraly nová těžiště ropy a zemního plynu. Jihoafrická republika byla dotlačena k tomu, aby omezila pálení uhlí, a nemůže tak využívat svá velká ložiska. Výsledkem jsou časté blackouty.

Téměř polovina lidí na planetě má přístup k méně než 1700 kilowatthodinám ročně (v České republice je to skoro 8000 kWh). Pouze čtvrtina nemocnic v subsaharské Africe má stálý přísun proudu. Smutnou pointou textu Wadeové je, že africké vlády se v situaci, kdy potenciální západní investory jejich vlády nutí, aby neinvestovali do fosilních zdrojů, obracejí na Čínu. Takže Čína bude v Africe těžit ropu, zemní plyn, stavět uhelné elektrárny a EU tam bude stavět doplňkové solární parky. Ovšem Afričané neutíkají před bídou do Číny, ta je daleko, ale přes moře na sever.

Procházíme dobou, v níž se naši lídři oddali skupinovému klamu a utvrzují se v něm na velkých konferencích. Ta v Emirátech hostila 70 tisíc účastníků. Přede dveřmi stojí destrukce jisté části evropských hospodářských odvětví. Nové na dnešní situaci je, že pokud tato destrukce vypukne, nebude to ona schumpeterovská „kreativní destrukce“, protože odvětví připravená k odpisu by bez této politiky normálně prosperovala a protože není vidět, co by na jejich troskách mělo vyrůst jiného. Vyhlížíme krizi, která není klasickou konjunkturální krizí, kdy pokles časem vystřídá prosperita a tu další konjunkturální krize a tu další prosperita. Tohle má potenciál krize chronické.

Nově je v módě obrat „Německo, nemocný muž Evropy“, jehož derivát „Česko, nemocný muž Evropy“ jsme si před dvěma týdny mohli přečíst v deníku Die Welt. Pamětník si vzpomene, že „Německo, nemocný muž Evropy“ byla figura používaná samotnými Němci po celá 90. léta jako příprava na reformy. Ty přišly s Gerhardem Schröderem sice až v nultých letech, ale pomohly Německu důstojně projít finanční a ekonomickou krizí let 2009–2010. Dnes ani Německo, ani my nic takhle předpřipraveného nemáme.