Na expediční cestu ke kořenům Polska, ve které tady pokračujeme po prohlídce staré Poznaně (viz minulý díl), jsem si přibalil román Elżbiety Cherezińské Hra o kosti; česky vyšel v roce 2016, v Polsku je to kniha, která se čte asi podobně hromadně jako u nás Kateřina Tučková. V jedné kapitole téhle historicko-naučné knihy si kníže Boleslav Chrabrý povídá se svým biskupem Ungerem, jak by měl jeho stát vypadat. Učený Unger mu radí: „Bazilika v Poznani i ta, kterou stavíme v Hnězdně, jsou si podobné. V Hnězdně bude hrobka svatého Vojtěcha. Ucti tedy Poznaň důstojnou hrobkou Jordána, prvního biskupa. Potom vedle něj ulož mě. V Hnězdně bude místo světcova kultu, v Poznani hroby biskupů. Lednický ostrov leží uprostřed jakoby pod ochranou těch dvou svatých míst. Učiň z něj své ceremoniální sídlo, ať se tam rodí tvoje děti. To, žes zde hostil císaře, mu přinese velkou slávu. Budeš bydlet tam, kde bydlel imperátor.“

Hovor se odehrává právě na onom Lednickém ostrově, a to v březnu roku 1000. A ten císař, který tam měl být hoštěn, je římský imperátor Ota III., který krátce předtím, v onom mileniálním roce, podnikl onu zvláštní cestu ke Slovanům do Hnězdna, k ostatkům svatého Vojtěcha. To byla dost výjimečná událost raného středověku, která se pak připomínala v roce 2000, kdy se do Hnězdna opět dostavili šéfové střední Evropy, takže když jsem se teď Hnězdnem procházel, narazil jsem, tedy ne doslovně, na lípu, u níž byla fotografie mimo jiné Miloše Zemana, který ten stromek ještě docela mrštně strká do hlíny. Jestlipak si na to vzpomíná…

Ostrov na jezeře Lednice mohl být při té první, raně středověké cestě na summit, kterého se ovšem tehdy Češi neúčastnili, odpočinkovou zastávkou. Historici to potvrdit nemohou, jen to předpokládají. Je to opravdu přesně v půli cesty z Poznaně do Hnězdna, jeden den jízdy na obě strany, které jsou tady zcela rovinaté a do nekonečna se táhnoucí, sem tam nějaký lesík nebo bažina či mokřad, hlavně ale pole a pole. Ale také tam začínají ledovcová jezera, jež tu velkopolskou jednotvárnost poněkud oživují. Tady tedy vznikl či se vyklubal nejstarší polský stát, vlast kmene Polianů s mytickým rolníkem Piastem, zakladatelem dynastie, takovým polským Přemyslem Oráčem.

Jestli byl Lednický ostrov jejich sídlem, jestli tady byl pokřtěn Měšek (pravděpodobnější je Poznaň) nebo se tady narodil jeho syn Boleslav Chrabrý, který tady pak v dospělém věku hostil císaře Otu, to všechno je možné, ale ne jisté. Ostrov ale existuje a fakt je, že jednoho březnového dne roku 2023 jsem na něj vystoupil z loďky, která se během krátké plavby po jezeře povážlivě kývala. Vesla se ujala odborná archeoložka, paní Danuta, členka doprovodné delegace. Mé nikoli jen zdvořilostní návrhy, že se toho chopím sám, byly odmítnuty, což pravděpodobně bylo k dobru věci.

Na ostrov, tedy spíš ostrůvek, nyní nevede žádný most, na rozdíl od časů prvních Piastů, kdy dlouhý dřevěný most na kůlech spojoval výspu s pevninou. A to ze dvou stran, takže to byl docela slušný technický výkon té civilizace dřeva, roští a slámy. Některé kůly zůstaly pod hladinou, a jak jezero pomalu ztrácí vodu, vyčnívají nad hladinu jako takové zčernalé lebky dávných obyvatel. Podle dendrologického rozboru pocházejí ze stromů, které byly pokáceny v roce 963, tedy ještě předtím, než se Měšek I. nechal pokřtít. Dalo by se říct, že to jsou pohanské kůly.

Loďka patřila Muzeu Pierwszych Piastów na Lednicy, což je velmi moderní zařízení vystavující v pěkné budově na břehu jezera předměty nalezené na ostrově. U té budovy je terasa, z níž mohou Poláci pozorovat ostrovní kolébku svého komplikovaného státu, který v průběhu tisíce let stále měnil podobu i sídlo, i tohle vydrželo sotva osmdesát let. Pak nasednou na pramici, která je převeze přes jezero, a vystoupí na půdu pro ně posvátnou. Po jejich dávných předcích tady zbyly terénní valy a kůly ve vodě a pak to, co se vykopalo. Nejviditelnější jsou základy patrového paláce a kostela, tedy spíš kaple, kde mohl být pokřtěn malý Boleslav, syn Měška a Doubravky, tedy napůl Čech, který si pak vybojoval přívlastek Chrabrý. Rozměrem jsou ty stavby spíš takové rekreační, něco jako menší hrádek na vsi, žádné impozantní sídlo, trochu připomínají vesnický vinný sklípek nebo něco takového, ale nějak se začít muselo. Pokud sem císař Ota, který znal Řím a Itálii, přijel, musel zřejmě trochu slevit z požadavků na luxus a pohodlí. Ale třeba mu to dávní Poláci kompenzovali nějak jinak, v té knize paní Cherezińské se trochu naznačuje, že mladý císař, bylo mu dvacet let, mohl být platonicky zamilován do Boleslava, o patnáct let staršího, který se mu mohl líbit právě tou barbarskou drsností a mužností, jíž se mu na přece jen na změkčilém Západě nedostávalo. To je samozřejmě umělecká licence, ale proč ne?

Na archeologických výzkumech se tu pracovalo od konce 19. století, kdy to financovala vlastenecká aristokracie, pak to převzal polský stát. Nejcennější drobný předmět našli v roce 1962, drobný, ale ne zas tak drobný křížek, vyrobený z pozlaceného plechu, uvnitř dutý, aby se v něm mohla přechovávat relikvie, obvykle tříska z Kristova kříže. Říká se tomu staurotéka, nese znaky jemné byzantské práce, takový ideální luxusní dárek pro přítele. Jeho nález podnítil představy, že by snad mohlo jít o dar právě císaře Oty III., syna řecké princezny Teofané, dar, který přivezl Boleslavu Chrabrému, ten ho pak možná nosil na krku. Na kresbě malíře polských dějin Jana Matejky, který koncem 19. století „portrétoval“ všechny polské panovníky, ho ještě mít nemůže, zato tam Boleslav drží svaté kopí, nebo se také říká oštěp svatého Maura, kopii nejcennější zbraně Kristovy, kterou císař Ota opravdu Boleslavovi převezl a daroval: hrot toho „kopí osudu“ je přechováván v klenotnici na krakovském Wawelu. Přes nejrůznější historické peripetie se tam dostal možná také odtud.

S vědomím neobyčejnosti místa jsem vystoupil z loďky a opět se nabídl, že pomohu odborným pracovnicím muzea, což už bylo přijato bez protestu. Věděl jsem totiž, že má pozice Čecha je poněkud zatěžkána nespornou vinou, byť jsem si ji asi připouštěl až příliš. K zániku knížecího sídla tady na Lednickém ostrově, ale i k zplundrování Poznaně a Hnězdna totiž došlo následkem vpádu českého knížete Břetislava… Bylo to v roce 1038, to byla ta slavná výprava, při které Češi ukradli ostatky svatého Vojtěcha a vyrabovali kdeco, včetně Lednického ostrova. Spálili tehdy i ony mosty, které už nikdy nebyly obnoveny. Z pohledu českého byl čin „našeho Achilla“, jak ho nazval Kosmas, taková spanilá jízda, z pohledu polského však dost zákeřná akce, která využila polských zmatků a tzv. pohanské reakce, kdy se část náčelníků pokusila vrátit blažené poměry předkřesťanské. A do toho vpadli do Velkopolska Češi! Ne že bych se za to musel omlouvat, ale jisté rozpaky jsem pociťoval. Chtěl jsem se od nich distancovat. – To víte, ehm, Češi, oni se nezdají, ale jsou to někdy pěkní hrdlořezové, banditi, řekl jsem stoje na půdě Čechy kdysi spálené a naznačil jsem takový pohyb pod krkem… Odborné pracovnice se zasmály a pravily, že ony Czechów dobrze znają a wiedzą, kim są. Tedy že nás mají přečtené. To se dalo vyložit několika způsoby, já jsem přijal příznivý výklad, že už se Čechů nebojí.

Půda na ostrově byla jarně rozryta krtinci, takže vypadala, jako by měla vyrážku. Pracovnice toho ústavu, archeoložka Danuta, se rychle shýbla k jedné hromadě a už držela v ruce něco, co mi podávala do ruky: Nelekněte se, to kawałek palca. – Než mi to došlo, držel jsem v ruce článek prstu nějakého polského občana z období přelomu prvního tisíciletí. Trochu jsem přece jenom zpanikařil: Napravde ludske? Zeptal jsem vyděšeně. – Tak, přisvědčila klidně odborná pracovnice a vzala si prst zpátky. Snad k odbornému posouzení, jestli to mají taky na svědomí Češi. Třeba to ale byl český prst. Aspoň trochu se tehdy Poláci snad bránili.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)