Grafička Barbara Šalamounová vydala objemný komiks o životě výtvarníka, spisovatele a novináře Ondřeje Sekory. Jmenuje se návodně Trampoty člověka Sekory a je to dílo celkově povedené, úctyhodné, ale nikoli bez problémů. Dostaneme se k nim, nejprve však hlavní text kulturní rubriky výjimečně pojměme jako polemiku. V recenzi tohoto titulu Pavel Mandys na serveru iLiteratura rozporuje žánrové vytyčení, jež autorka dílu určila: odmítá, že by šlo o román, prý je to spíš životopis. Kromě jiného kritik tvrdí: „Sekorův život postrádá výrazné dramatické momenty – což je asi jediné úskalí.“ Myslí to zřejmě tak, že Sekora sám žil a usiloval žít poklidně, nedramaticky. Jenže doba, již prožil, byla dramatická dost, vždyť stačí uvést kreslířův rok narození (1899) a úmrtí (1967), aby bylo zřejmé, že prožil mnoho společenských zvratů, vzedmutých nadějí, silných úzkostí i obav o život svůj či svých bližních. České dějiny první půle minulého století nebyly klidné, tudíž takové nemohly být ani osudy těch, kteří v nich žili.

Šalamounové se naopak sluší přiznat, že dobře zachytila, jak se ono dění na osudech našinců projevovalo. Daří se jí přiblížit čtenáři a pomoci mu pochopit jak umělecký kvas meziválečné Paříže, kde pobýval a s druhými se stýkal nejeden český tvůrce slovesný, hudební i výtvarný, tak nároky svobodného povolání v novinách oné doby. Její Sekora ustavičně pracuje, kreslí bez oddechu a své kresby se snaží prosadit k vydání v různých českých i pařížských redakcích – nebyla to snadná doba na takovou obživu. A stejně tak dobře (nepříjemně, mrazivě, napjatě, nervózně, nepokojně, zkrátka adekvátně vyšinutě) jsou znázorněny protektorátní obavy člověka, jenž byl zvyklý na výrazné společenské postavení a který se vůči režimu provinil tím, že se oženil s českou Židovkou. Tudíž s ženou, která sice pocházela z židovských poměrů, ale nábožensky byla vlažná, respektive naprosto pasivní. Taková ostatně byla většina českých Židů, dávno asimilovaných, spočívajících ve víře jiné: občanské a po vzniku Československa také republikánské.

Autorka správně ukazuje, jaká rozhodnutí Sekora jako manžel takové ženy musel činit, jak vůči němu a jemu podobným (nejznámější je případ herce a režiséra Oldřicha Nového, jenž se v komiksu také objevuje) nacisté postupně utahovali šrouby, nejprve je omezovali v práci, pak jim ji zakazovali úplně, až je nakonec vehnali do lágrů. Sekora během jednoho roku prošel třemi, v Terezíně byla vězněna jeho manželka, většina její rodiny se z koncentráků nevrátila. Že by to nebyly dostatečně „výrazné dramatické momenty“ v životě člověka? Proč by si o nich Sekora vedl deníky slovem i obrazem? Knižně vyšly před osmi lety, což Mandys musí vědět už proto, že Šalamounová je přiznává jako primární zdroj své inspirace a práce.

Podstatné a dramatické v životě umělce je rovněž lavírování, jak rozvíjet svou kariéru a talent: tudíž váhá-li Sekora, zda má pokračovat v kresbě, nebo zda se má naplno oddat malbě, je to v jeho životě dramatický okamžik. Drama je také v tom, jak Sekora přistupuje k ženám: s jistou nešikovností a sobectvím, vlastně si jich mnoho nevšímá, nechává je od sebe odejít, anebo jim nepomůže, když stůňou, a čeká, až se vyzdraví, aby se ony staraly o něho. O to větší gesto pak je, když se se svou ženou (dvojčetem dívky, do které se zakoukal původně, už to je velký románový punkt) odmítne rozvést a raději nastoupí tour po lágrech v Polsku, v Praze a v Německu.

Autorka ovšem představuje nejen černobílé a vyhrocené protektorátní roky, třebaže tvoří jednu z dominant její knihy – vytyčuje ještě dvě další éry. Fajnšmekry pravděpodobně potěší zejména úvodní pasáž věnovaná brněnské historii Lidových novin, v níž se sláva tohoto listu ustavila (Praha ji později pouze stvrdila, ale to už dávno šlo o známou a respektovanou značku). Je to setkání se zapomenutými jmény, například se svéráznými a zarputilými šéfredaktory Arnoštem Heinrichem a Karlem Zdeňkem Klímou. Třetím detailněji zachyceným obdobím jsou první roky komunistického režimu a Sekorův podíl na nich. Šalamounové se daří názorně vysvětlit – tj. obrazy a dějem, nikoli doslovným výkladem –, že po hrůze protektorátu se Češi přiklonili k víře v socialismus a ke štítu Sovětského svazu dobrovolně, ze strachu, aby se neopakovaly minulé děje.

Na druhou stranu je zřejmé, že vyprávění v těchto pasážích je opatrnější. Sekorovy postoje a limity, například ve vztahu k bývalému vydavateli, jenž mu za války pomáhal tím, že mu vyplácel zálohy předem, jsou spíš naznačovány, tím vlastně omlouvány. Ostatně ve své závěrečné poznámce se Šalamounová otře o Sekorovy kritiky, kteří prý si troufají soudit chování oblíbeného autora, aniž tehdejšek prožili a byli vystaveni jeho volbám. To je argument slabý a mizerný, ale dokládá totéž co komiksové pasáže a co běžně lze číst i jinde, najmě v tuzemské publicistice: našinci nedělá potíže jednoznačně soudit éru nacismu, mnohem obezřetnější však je v posuzování dějů o desetiletí mladších. Ještě jsme se s nimi jako národ zjevně nevyrovnali. Je to paradoxně necitlivější přístup, než kdyby se věci říkaly naplno – takto se jeví, že člověk nemá nárok na chyby, protože zachoval-li se mravně jednou, musí vždycky. Jenže copak je život lineární?

S Pavlem Mandysem lze souhlasit v jiných závěrech: zaprvé Trampoty člověka Sekory skutečně nejsou gamebook, jak jejich autorka vytyčuje už na obálce. Gamebook je žánr patrně za zenitem, jenž spojoval literaturu a způsob vyprávění počítačových her: čtenář si částečně sám vybíral cestu příběhem, který bylo možné různě kombinovat a který měl zpravidla víc závěrů. Šalamounová sice čtenáři nabízí, kam poskočit dopředu, leč vždy ho vrací k hlavnímu životopisnému toku příběhu. Takže i obsah dělí knihu na kapitoly hlavního děje a vedlejšího děje – to gamebook není.

Kniha nikoli pro děti

Stejně tak Sekorův život způsobem zpracování není knihou pro děti, jak ji Šalamounová také anoncuje. Vyprávění je složité, různé strany jsou různě poskládány, texty v políčkách všelijak kombinují řeč postav i výroky vypravěče, stripy vyprávějí v různých směrech, kombinovány jsou také různé vyprávěcí techniky – retrospektivní pasáže, dokumentární, snové. Dítě zvyklé číst Ferdu Mravence by se v nárocích tohoto vyprávění ztratilo. Mimo jiné i proto, že se liší styl obou tvůrců. Ve snové scéně v sekci českých karikaturistů na mezinárodní výstavě karikatury a ilustrace v Mánesu na jaře 1934 sděluje Ferda svému průvodci Sekorovi: „Jak to tak sleduji, je vás víc, co máte jasnou a ostrou linku.“ Zato linka Šalamounové je nejasná, ustavičně mírně rozpitá, nedotažená, takže tvoří protiváhu k Sekorovým kresbám, což je osvěživé při jejich citacích (i při citacích kreseb jiných autorů, například Josefa Čapka, V. H. Brunnera nebo Františka Bidla).

Potěchu z celku bohužel huntuje množství jazykových i věcných chyb. Například vyprávění se odvíjí jako retrospektiva, začíná několik hodin před Sekorovým úmrtím v roce 1967, pravidelně se na jeho smrtelnou postel vrací, přesto na str. 58 stojí: „Zpět ve vile, v roce 1964.“ Autorka je nejistá v gramatice: „1/ skoč na stranu 248 příběh ‚Kanárčice‘, jenž jsme za války zažili“ (str. 110, náležité je tady „jejž jsme za války zažili“). Nebo: „Skrz knihu Mravenci se nedají a jiných, v té době vzniklých děl, o něm na internetu nehezky píší, s razantností lidí, jež si ničím takovým neprošli.“ (Doslov, str. 269.) Objevují se překlepy, například „plytnové masky“ místo „plynové masky“ (str. 84), chybné vazby: Ferdinand Peroutka říká o Richardu Weinerovi „I já ho nepoznávám“, správně by samozřejmě mělo být „Ani já ho nepoznávám“ (str. 79). Šalamounová má ráda slovesný tvar „pojďme“, což někdy vede k výsledkům vpravdě komickým: „Pojďme si společně zajít tady na horkou čokoládu?“ (str. 75). Rozlišování ji/jí je nad její síly, míněno v konstrukcích jako „Kdepak jí tu mám?“ (str. 183). Jako by si po sobě text nepřečetla. Udělal to někdo jiný?

Snad by se příklady nepořádků daly vynechat, kdyby Šalamounová necharakterizovala povahu zmíněného šéfredaktora Lidových novin slovy „Heinrich holt nedal na češtinu dopustit“ a neilustrovala v knize scénu, v níž se dotyčný kvůli jazykovým nedostatkům redaktorů rozzuří. Co si však má počít čtenář knihy? Na to v ní odpověď nenajde.

Barbara Šalamounová: Trampoty člověka Sekory. Grafický román – gamebook. Euromedia Group, 2024. 292 str.