Akademická nakladatelství patří mezi nejvýnosnější byznysy

Kdo je vlastně predátor?

Akademická nakladatelství patří mezi nejvýnosnější byznysy
Kdo je vlastně predátor?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Občas se někdo ušklíbl nad tím, že se horkým politickým tématem minulých dní stalo akademické publikování. Snad proto, že jsou akademici považováni za vzdálené mocenskému světu a akademická pojednání světu vůbec. V tom případě zaujme, jak mocná jsou mezinárodní akademická vydavatelství: segment, v němž dnes publikuje i průměrný český akademik, se pyšní celosvětovým obratem devatenácti miliard dolarů. Tato světu domněle vzdálená vydavatelství hrají ve stejné lize jako hudební průmysl. Navíc mají pohádkové ziskové marže. Třeba společnost Elsevier se blíží čtyřiceti procentům, čímž předčí třeba společnost Coca-Cola.

Problémy několika vědců s publikací v predátorských časopisech jsou dobrou příležitostí poodhalit svět akademického publikování. Na věci totiž není nejzajímavější to, že někdo publikuje v predátorských časopisech. Jistě se nad tím můžeme pohoršit. Ale také je zajímavé si říct, proč není náhoda, že s predátorskými publikacemi mají potíže zrovna země, které nepatří k badatelské špičce, a proč vůbec nejvíc predátorských časopisů vzniká v rozvojových zemích.

Na jakou otázku jsou tyto podvodné časopisy odpovědí? Akademici z rozvojových zemí sice pracují v řádově horších podmínkách než kolegové ze západních států, ale s týmiž badateli stejně soutěží v jedné globální akademické vesnici. Třeba v Indonésii mnoho univerzit vyžaduje, aby jejich vyučující publikovali aspoň 10 % svých publikací v angličtině, jenže pouze 5 % akademiků umí psát anglicky na odborné úrovni. Jinými slovy, predátorské časopisy umožní splnit kritéria, jež instituce po svých zaměstnancích vyžadují, aniž jim mnohdy poskytují adekvátní podmínky. Indonésie je – vedle Indie, Pákistánu nebo Číny – jednou se zemí, kde predátorské časopisy kvetou.

My nejsme v Indonésii, český akademik má umět anglicky i publikovat v mezinárodních časopisech. Ale ani zde nelze podceňovat to, že naše výzkumná tradice byla přerušena čtyřiceti lety za železnou oponou. Současní třicátníci i čtyřicátníci již v mezinárodním akademickém světě vyrůstají a jeho standardy i angličtina jsou pro ně přirozené. Starší lidé mají obtížnější pozici a adaptace je pro ně méně snadná.

Odsoudit praktiky predátorských časopisů, které akademické standardy jen simulují a za úplatu otisknou propadající texty, je samozřejmé. Ale pozoruhodnější je svět, z něhož predátorské časopisy vyrůstají. Jejich boom z let 2013 a 2014 spadá do doby, kdy akademici začali běžně platit za zveřejnění svých textů i v prestižních časopisech – což je samo o sobě problematická praktika.

Časopis Nature přináší dlouho očekávané fotografie z hlubin jezera Loch Ness. Sir Peter Scott, prezident Světového fondu na ochranu přírody, a Robert Rines z Akademie aplikovaných věd v Bostonu. Snímek z 12. prosince 1975. - Foto: Profimedia

Publikuj a plať

Jak už bylo řečeno, akademické publikování je mimořádně výnosný byznys. Polovinu trhu ovládá pět nakladatelství: Elsevier, Black & Wiley, Taylor & Francis, Springer Nature a SAGE. Největší je Elsevier, pod nějž spadá na tři tisíce akademických časopisů, čímž se dostává na šestnáct procent trhu.

V čem tkví kouzlo tohoto podnikání? Časopisy neplatí své autory, ti pobírají platy ve svých institucích. Vydavatelé si nicméně od týchž institucí účtují předplatné. Už to se může někomu jevit přinejmenším jako nápadné: instituce si platí za články, které vytvořili jejich zaměstnanci. Další zvláštnost systému je v tom, že mnohdy se z veřejných financí platí za vědu dvakrát: nejprve je vědec placen za to, že bádá, následně se rovněž z veřejných zdrojů „koupí“ jeho výsledky.

Vydavatelství navíc nemá velké náklady. Korektury si platí sami autoři. Text špatný po jazykové stránce by mohl ztratit důležité body v recenzním řízení, a autor si tak zaplatí korekturu ještě předtím, než se doví, zda článek vůbec vyjde. Výloha za tisk mnohdy odpadá, neboť časopisy vycházejí stále častěji výlučně on-line. Recenzenti, autoři posudků na článek, pracují zpravidla zdarma.

Rok 2003 měl být přelomový a v něčem i byl. Na scéně se objevil princip open access, tedy princip otevřeného přístupu. Jeho historie sahá do devadesátých let minulého století, ale ve zmíněném roce se k němu přihlásily mezinárodní instituce a s nimi i velcí vydavatelé. Systém předplatného se totiž jevil jako neslučitelný s étosem osvícenství. Mnozí už dlouho poukazovali na to, že věda je financována převážně z veřejných zdrojů, ale veřejnost se k ní nedostane. Nikdo si nemůže platit drahé předplatné a články si většinou nemohou přečíst ani novináři.

Jako neúnosný se rovněž jevil fakt, že stát financuje jednotlivé fáze výzkumu, ale za přístup k jeho výsledkům platí znovu – a neplatí málo. Z dat za rok 2018 plyne, že evropské instituce investují do předplatného až 420 milionů eur ročně, a dosud se na tom patrně mnoho nezměnilo. Ještě v roce 2023 bylo uzamčených kolem sedmdesáti procent všech badatelských článků.

Díky režimu open access či otevřenému přístupu si vědecký článek může přečíst kdokoli; visí volně na webu. Jenže vydavatelství si vyčíslila finanční ztrátu za ušlé předplatné. Výsledkem je, že zatímco dřív mohl akademik publikovat bezplatně v zahraničních špičkových časopisech, dnes si za to vydavatelé účtují i vyšší tisíce eur, třeba takový volně přístupný článek v časopisu Nature přijde akademika na 10 290 eur.

Takto horentní částku neplatí autor z vlastní kapsy. S ohledem na to, že akademik musí publikovat jednak v dobrých časopisech a jednak také hodně – nadále platí devíza „publish or perish“ (publikuj, anebo zahyneš) –, je nemyslitelné, aby si podobné částky platili vědci sami. K financování jsou tedy znovu využívány peníze z veřejných zdrojů, nejčastěji grantové a projektové finance. Výsledek? Akademická nakladatelství vykazují nejvyšší zisky v dějinách, mají mizivé náklady, řadí se k nejbohatším firmám a bohatnou na veřejných penězích.

Analogická pravidla platí i v případě vědeckých monografií. Zde si zpravidla musí autor sehnat peníze, i když kniha nakonec v režimu open access nevyjde. Počítá se s tím, že akademické knihy jsou prodělečné. Jinými slovy: neprodávají se. V Německu se tisknou třeba jen desítky výtisků pro knihovny a autor zaplatí náklady na tisk. Toto pravidlo platí nejen u zahraničních nakladatelů, i ti čeští vydávají akademické knihy takřka výlučně s přispěním grantu.

Rozlišit je třeba několik problémů. Jednou obtíží je, že daňoví poplatníci financují zisk soukromým firmám. Další je cyničnost tohoto počínání. Podle mých zkušeností se týká zahraničních nakladatelství. Ta česká, s nimiž jsem kdy spolupracovala, nabízejí autorovi dobrý servis. V případě zahraničních nakladatelství však platí, že autor si sám sežene peníze, které pošle firmě, jež na textu samém neodvede takřka žádnou práci. I v prestižních nakladatelstvích si autor sám shání a platí korektora. Sazbu často dělají pracovní síly v rozvojových zemích, v sídle predátorských časopisů, mnohdy v Indii. Akademik může mít všelijaké pocity z toho, že se na jeho textu pracuje za využití levné pracovní síly, jež navíc často nezná jazyk sázeného textu. Pakliže text vychází jen on-line, bývá grafická stránka jediný skutečný náklad, který je s publikací článku či knihy spjatý.

Joseph Roques (1754–1847): Maratova smrt. - Foto: Profimedia

Ztráta publika?

Na knižních publikacích je patrné, jak důsledně nakladatelství i sami akademici rezignovali na čtenáře z širší veřejnosti. Pozoruhodné je, že tento fenomén, občas označovaný pojmem „ztráta publika“, se rozrůstá. Zvlášť akademici v humanitních vědách počítají s tím, že jejich články čtou často jen recenzenti. Ocitáme se tak v paradoxní situaci. Na internet jsou vrhány v nebývalém množství články s nárokem na originalitu. Točí se v tom obrovské peníze, ty peníze pocházejí z veřejných zdrojů, ale čtenáři mizí.

Ale nejde jen o to, že by upadal zájem veřejnosti o humanitní vědy. Badatelé si třeba všímají, že je nápadně vysoký podíl zvlášť humanitněvědních článků, které nikdo necituje ani v akademické komunitě. Je přitom notoricky obtížné zjistit, kolik procent článků není vůbec citováno, a je třeba k těmto číslům přistupovat s opatrností. Server Inside Higher Ed nicméně udává v bilanci za rok 2018, že víc než padesát procent článků z filozofie nikdy není citováno, literární věda dosahuje dokonce pětasedmdesátiprocentního podílu necitovanosti. To samo o sobě nemusí znamenat, že by ty články nikdo nečetl, ale rovněž to nesvědčí o tom, že by byly součástí živé výměny.

V roce 2010 byl formulován další problém, který se často spojuje s principem „publikuj, anebo zahyneš“. Fenomén se nazývá krize replikace a opakovatelnosti. Replikace se týká procesu opakování experimentu s cílem ověřit účinky nebo zobecnit zjištění na nových modelech nebo skupinách; reprodukovatelnost tkví v posouzení přesnosti výzkumných tvrzení na základě původních metod nebo údajů. Obojí je stěžejní pro zhodnocení toho, zda jsou závěry studie platné a zda lze s nimi dále pracovat.

Problém omezené replikovatelnosti byl poprvé formulován v kontextu psychologie, ale následně jej popsali rovněž ekonomové, biologové a lékaři. Časopis Nature upozornil na rozsah tohoto problému v roce 2016 průzkumem mezi 1500 vědci. 70 % respondentů uvedlo, že se jim nepodařilo reprodukovat výsledky aspoň jedné studie svých kolegů. Tento problém uvedlo 87 % chemiků, 77 % biologů a 67 % lékařských výzkumníků. V 50 % případů se nepodařilo reprodukovat některý z jejich vlastních experimentů.

Publikační proces přitom replikační studie, které testují práce jiných týmů, upozaďuje. Takové studie jsou neoriginální, a tudíž o ně projevují sami vydavatelé menší zájem a sami autoři se raději zaměřují na snahu o vlastní originální tezi, která skýtá větší publikační příslib. Na první pohled se zdá, že aspoň s tím nebudou mít humanitní vědci obtíž. Většina těchto vědců nepracuje s experimenty, ale interpretuje třeba klasické texty nebo analyzuje pojmy. Navzdory tomu lze analogii objevit i zde.

Sice se hodně publikuje, ale nepíší se recenze. Ty nejsou považovány za dostatečně originální, a tudíž ani přínosné, ale přitom jsou pro život akademického světa stěžejní. Právě ony vytvářejí diskusi a mnohdy i živost a atraktivitu akademického prostředí. To se postupně mění v monokulturu, v níž se počítá s jediným výstupem, tedy s recenzovaným akademickým článkem napsaným v angličtině a publikovaným v jednom z pěti publikačních gigantů. Zvlášť humanitní vědci se dřív prezentovali řadou jiných výstupů: dopisy, eseji, přednáškami pro veřejnost, pestrou směsicí časopisů, které se řídily různými zásadami a sledovaly různé cíle, a tím také vtahovaly do hry veřejnost.

Za dobu, kdy jsem působila v akademickém světě, což bylo spolu s doktorátem nějakých deset let, jsem se nesetkala s nikým, kdo by si myslel, že publikační byznys funguje dobře. Míra absurdity se nicméně může – především s ohledem na mechanismus financování – jevit jako tak vysoká, že je zarážející, jak málo je tento problém veřejně tematizován. Platí-li, že tzv. open access, tedy otevřený přístup, je osvícenecká cesta k vědění a skrz vědění i ke svobodě, pak by měla být veřejnost informována rovněž o tom, jak je věda financována. Tím spíš, je-li považována za samotný základ toho, co dnes pyšně nazýváme společností vědění.