Před třemi měsíci jsme zde upozorňovali na zašifrované poselství v New York Times. Ethan Watters tam připomněl, jak v 80. letech americká psychiatrie podlehla bludu známému jako „obnovené vzpomínky“ – šarlatánské teorii o tom, že terapií lze obnovit zasuté zážitky z dětství, zejména zážitky sexuálního zneužívání a satanistických rituálů. Autor poukázal na to, jak se nyní na sociálních sítích šíří bludy o rozštěpení osobnosti, ale je nemyslitelné, že by si nevšiml analogie s mnohem rozšířenější sociální nákazou transgenderismu.

V jiném textu se nyní klade paralela mezi touto mánií a vlnou lidí trpících bludem, že jsou ze skla. Doslova. Nejznámějšími nositeli byli francouzský král Karel VI. (1368–1422) a protagonista povídky Miguela de Cervantese Licenciát Sklíčko. Nebyla to fantazie, ale známý jev, zmiňovali ho třeba John Locke, René Descartes či Richard Burton ve své Anatomii melancholie. Rozšířil se v návaznosti na novou technologii výroby skla vyvinutou v 16. století v Benátkách, jež učinila ze skla drahé, ale žádoucí zboží. Bylo průzračné, ale křehké. Jak píše autorka nové knižní studie Victoria Shepherdová, „přitažlivost, skla, tohoto podivuhodného nového materiálu, jako metafory pro lidské pojetí sebe sama, není těžké pochopit. Být ze skla znamená být vzácný, ale křehký, je to pokyn ostatním, aby vás obdivovali, ale příliš se k vám nepřibližovali… Sklo dokonale symbolizuje pocit vrcholné rafinovanosti a úzkostný pocit zranitelnosti a nahodilosti“. A byla to výhradně nemoc vzdělaných, zabezpečených jedinců. Lidi odkázané na práci rukama by to, že jsou ze skla, nikdy nenapadlo.

Autor článku, z něhož citujeme, soudí, že paralelu s transgenderismem rodiče amerických školáků snadno pochopí. Internet a školy do zranitelných dětí hustí, že jsou křehké, že vyjadřování nesouhlasu je může zabít. Že jediná možnost je přistoupit na jejich představy a s využitím nových technologií – hormony, chirurgické amputace – učinit jejich blud realitou.

Autor se tedy rozhodl analogii vyjádřit otevřeně. Ne však své jméno. Jde o nejmenovaného amerického profesora historie, jehož text zveřejnil na svém Substacku Wesley Yang.

Reportér Michael Powell, který má v New York Times zvláštní postavení reportéra pověřeného psát o „politicky nekorektních“ tématech, popsal spor, který nyní v amerických astronomických kruzích zuří okolo Webbova teleskopu. Administrátor NASA v 50. a 60. letech James Webb, po němž je loni vypuštěný kosmický teleskop pojmenován, byl totiž některými shledán problematický.

Ukázalo se, že v prvním článku na toto téma v časopise Forbes bylo to nejsilnější obvinění – že Webb řídil čistku gay zaměstnanců – založeno na záměně jmen. Jak to občas u špatných novinářů bývá, autor se zatvrdil a rozhodl se stůj co stůj na nějaký Webbův rasismus a sexismus přijít. Případ získal jistou notoričnost.

Astrofyzik Hakeem Oluseyi (sám černoch) se ponořil do archivů, zjistil, že obvinění vůči Webbovi neobstojí, a napsal o tom článek. Načež proti němu začala vést kampaň Chanda Prescod-Weinsteinová, černá kosmoložka, jež se charakterizuje jako queer. Její přístup charakterizuje názor, že kdyby byl Webb „radikální bojovník za svobodu“, tak by nemohl sloužit v Trumanově administrativě. A jakoby náhodou se začaly mezi angažovanými vědci objevovat narážky na jakési nikdy neupřesněné závadové chování Oluseyie na univerzitě, kde učil.

NASA tentokrát odmítla kapitulovat a její oficiální historik vypracoval zprávu, v níž se ztotožnil s Oluseyiovými závěry. To ovšem neudělalo dojem na britskou Královskou astronomickou společnost, která v říjnu vydala prohlášení, že žádný astronom nesmí v textech, které předkládá k publikaci v jejích časopisech, napsat jméno James Webb. Kdo chce o teleskopu psát, musí použít zkratku JWST.

Co si britští vědečtí byrokraté myslí, že by vyslovení plného jména historické postavy způsobilo? Trauma? Znesvěcení? Anebo nešťastníka dostihnou Smrtijedi, jako když vyslovíte Voldemortovo jméno? Anebo se rozpadne na střepy, jako by byl ze skla?