Je to ještě horší, než jsme očekávali, ohlásil 1. prosince Český statistický úřad výsledky ekonomiky za první tři čtvrtiny letošního roku. Ta se ve srovnání s tím předchozím propadla o 0,7 procenta. Padáme ale i ve srovnání s předchozím čtvrtletím, o 0,5 procenta. Jsme jediná země z celé Evropské unie, která se svým výkonem ještě nevrátila na úroveň roku 2019, před covidovou pandemii. Každým dalším čtvrtletím pádu se tehdejší životní úrovni vzdalujeme. Bohužel tím, co děláme, vytváříme čím dál menší přidanou hodnotu. Ta není ničím jiným než tím vytvořeným bohatstvím. Přidaná hodnota nyní nejvíc padá v průmyslu, kde se proti roku 2022 snížila o 1,6 procenta. V obchodě, pohostinství a dopravě klesla o 1,1 procenta. Vytvořené bohatství naopak stouplo v informačních a komunikačních technologiích: o 4,4 procenta. Ve finančnictví o 2,5 procenta a ve vědě a výzkumu o 2,2 procenta. Ty první dva obory stahovaly celkové v zemi vytvořené bohatství dolů. Ty poslední tři ho naopak zvyšovaly. Z toho vidíme, ve kterých branžích ekonomiky máme problém. Průmysl, doprava, obchod. Právě průmysl ale hraje v naší ekonomice největší roli z celé Evropské unie. Ty branže, které stále dokážou i v krizi vytvořené bohatství zvedat, jako informační technologie, finance nebo výzkum, naopak mají v ekonomice menší váhu než jinde.

Průmysl méně vynáší

Právě tady je první odpověď na otázku, proč zrovna my jsme se ještě v tvorbě bohatství nedokázali ani vrátit do roku 2019. Máme větší podíl průmyslu, který tvoří nižší přidanou hodnotu, než jinde v Evropě. Jedna z klíčových odpovědí na otázku, proč zrovna my, je právě ve struktuře ekonomiky. Průmysl tvoří nižší přidanou hodnotu a zároveň je výrazně náročnější na energie než finance nebo informační technologie. Ty spojují vyšší přidanou hodnotu s výrazně nižšími nároky na energie. Prudké zdražování elektřiny, které si dekarbonizačním Green New Dealem uhnala celé Evropská unie, má výrazně větší dopad na průmyslové, energeticky náročné země s nepříliš vysokou přidanou hodnotou. Z hádanky, kdo je v Evropě nejzranitelnější, musíme přirozeně vyjít my. A vycházíme.

V našem případě se potkávají dva trendy. Tím prvním je, že průmysl patří jako branže celkově v Evropě k těm s nižší produktivitou práce. A také s jejím nižším růstem. Být průmyslovější už v současné technologické době znamená být z podstaty chudší. Naplňuje se tady pravidlo „smějící se ekonomiky“ ve tvaru U. Nejvíc vydělávají ti v koutcích úsměvu. Ti, kdo jsou schopni vymýšlet na jednom konci a prodávat na druhém. Ti, kdo vyrábějí, jsou na dně U. Tam se vydělává nejméně. Ten trend trvá už dlouho. V posledním desetiletí se ale výrazně prohlubuje. Jeden člověk pracující v informačních technologiích vytvoří za rok v Evropě v průměru přidanou hodnotu 130 tisíc eur (3,25 milionu korun). Ve financích je to 102 tisíc eur (2,48 milionu korun). V průmyslu ale jen 62 tisíc eur (1,48 milionu korun). Ještě výrazně nižší je to ve stavebnictví, kde je to jen 22 tisíc eur (528 tisíc korun), v zemědělství: 20 tisíc eur (480 tisíc korun). Stavebnictví a zemědělství jsou ale do značné míry neglobalizované obory, které pracují pro domácí trh a nejsou vystaveny ostré mezinárodní konkurenci. Informační technologie, finance i průmysl jsou naopak silně obchodní a vývozní artikly.

Ta čísla o produktivitě jsou průměr za celou Evropskou unii. Důležité je vidět je právě v celkovém měřítku, protože je z nich patrné, že ten, kdo je hodně průmyslový, má z podstaty nižší produktivitu, přidanou hodnotu a vytvořené bohatství než ten, kdo se zaměřuje na technologie nebo finance. Rozdíl se podle dat statistického úřadu Evropské unie Eurostat za posledních sedmnáct let dramaticky zvýšil. Technologie a finance ve své produktivitě průmyslu dramaticky utekly. Poslední data jsou z roku 2022. Zvýšení cen elektřiny přišlo v letošním roce. Takže se rozdíl pravděpodobně ještě výrazně zvýšil v neprospěch průmyslu.

Netvoříme víc

Právě kvůli své průmyslovosti patříme k zemím s nižší produktivitou. Průměrný občan Evropské unie vytvoří svou prací za rok hodnotu 49 800 eur (1 195 000 korun). Průměrný Čech 26 200 eur (628 800 korun). Mimochodem je to úplně stejně jako v roce 2019. Z toho je vidět, proč ekonomika a životní úroveň nerostou. Té přidané hodnoty v přepočtu na člověka prostě nevytváříme víc. Pro srovnání třeba Dánsko. Jedna z velmi bohatých, na technologiích postavených ekonomik Evropy. Průměrný Dán za rok vytvoří hodnotu 72 900 eur (1 749 600 korun). To je hodnota skoro třikrát vyšší. Odpracuje na to navíc podstatně méně hodin než Čech. Ten za odpracovanou hodinu vytvoří hodnotu 14,9 eura (358 korun). Dán za stejnou dobu 53,1 eura (1 274 korun). Tady už je rozdíl ve vytvořeném bohatství trojapůlnásobný.

Co je podstatné, je trend. Dánové dokázali od pandemie zvednout svoji už tak vysokou produktivitu, po Irech, Lucemburčanech a Švédech nejvyšší v celé Evropské unii. V roce 2019 vytvářeli na člověka za rok 71 500 eur, tedy o 1 400 eur nižší než dnes. My jsme se ve stejné době nezvedli vůbec. Oni rostou. My stagnujeme. A to ve výsledku ještě není započítán náš pád letošního roku. Neplatí ani argument, že z vyšších latěk se stoupá hůř. S výjimkou nás, Němců a Rakušanů, kteří se ve výkonu dokonce propadli už do roku 2022, všichni ostatní vytvořenou přidanou hodnotu na člověka zvyšovali. Včetně Slováků, Poláků a Maďarů. Růst produktivity je vidět i u zemí, které v součtu zažily ještě vyšší inflaci než my. To je Estonsko, Lotyšsko, Litva a Maďarsko. V nižší produktivitě je jedno z velkých vysvětlení, proč právě my padáme.

Neplatí jedno z často tradovaných klišé, že jsme nejprůmyslovější ekonomikou spolu se sousedními Němci, s nimiž jsme právě industriálně výrazně provázáni. My sami jsme skutečně nejprůmyslovějším státem Unie. Na celkové vytvořené přidané hodnotě, tedy bohatství, se u nás průmysl podílí 28,2 procenta. V Německu 23,5 procenta. Ještě před ním jsou ale všechny země střední a východní Evropy. Polsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko. Nižší podíl průmyslu je v triu baltských zemí. Celkově ale v Evropě platí, že ty chudší země jsou průmyslovější. Průměr průmyslu na vytvořené přidané hodnotě v Evropské unii je 20,5 procenta. Pro srovnání: právě na 20 procentech je podíl průmyslu v bohatém Švýcarsku nebo ve Švédsku. A v obou zemích ten podíl klesá. Dá se tedy říci, že i ty státy, které mají velmi sofistikovaný průmysl s nejvyšší přidanou hodnotou, se do značné míry deindustrializují. Přesněji řečeno: jiné, produktivnější sektory ekonomiky tam rostou rychleji. Zcela specifickým případem je Irsko, kde průmysl papírově vykazuje ještě výrazně větší podíl než u nás, 41 procent přidané hodnoty. To je ale dáno tím, že zde má kvůli výhodným daním registrované centrály i řada průmyslových firem. Ostatní bohaté země EU mají roli průmyslu podstatně menší. Dánsko 17,9 procenta, Francie 13,3 procenta. V Nizozemsku, na nějž se s největší nadějí hledí jako na potenciálního autora evropských čipů schopných konkurovat americkým a asijským, tvoří průmysl jen 16,4 procenta výkonu ekonomiky.

Talent zabitý inflací a regulací

Při těchto trendech je zjevné, že bez změny struktury ekonomiky, zvlášť se zdražujícími energiemi, už prostě nemůžeme bohatnout. Srovnání jasně ukazuje, kudy cesta k bohatství a vysokým příjmům vede. My jsme se ale dostali do pádu a stagnace, protože jsme si k té nevýhodné struktuře ekonomiky ještě sami naložili další dva velké problémy. Inflaci a nefunkční, byrokratizované instituce, které regulacemi berou lidem a firmám čas a energii.

Inflace, která přinesla propad životní úrovně a snížila konkurenceschopnost ekonomiky, u nás byla v součtu za poslední tři roky jedna z nejvyšších v Evropské unii. Hůř jsou na tom jen Maďarsko a tři pobaltské země. Cenová stabilita je jedním ze základních předpokladů prosperity. Jen v ní se dá promýšlet a kalkulovat byznys. Když netušíte, o kolik vám příští rok vyletí ceny základních věcí, jako jsou energie nebo potraviny, velmi těžko se pouštíte do nových projektů. Proč jsme zrovna my skončili jako země s jednou z nejvyšších inflací, si zaslouží samostatnou analýzu. Po obrovském množství státních peněz, které nalil pod rouškou covidu do ekonomiky Andrej Babiš, jsme měli našlápnuto. Jenže spirála by se nikdy tahle neroztočila, pokud by jí Česká národní banka aktivně bránila. Ta však byla od nástupu nového guvernéra Aleše Michla a jeho bankovní rady velmi pasivní. Proti růstu cen nepodnikala vůbec nic. Vláda Petra Fialy za to ale banku nijak nekritizovala. Vypadalo to jako nepsaný konsenzus strachu, že zvednutí sazeb, které by inflaci zkrotilo, by zároveň přineslo recesi. Ta stejně přišla. Takže jsme měli z obojího to špatné. Stagflaci. To se nepřihodilo mnoha zemím. Tady je další odpověď na otázku, proč zrovna my.

Poslední ingrediencí je zhoršující se stav institucí. Jeden z insiderů blízký vládě Petra Fialy říká, že „stát dnes funguje tak z třiceti procent“. Developeři upozorňují, že nová velká stavba v centru Prahy znamená deset let shánění 326 razítek a pak tři roky stavby. Do toho vláda, od které se čekalo omezení regulací, naopak s dalšími novými přichází. Především v pracovním právu, které už předtím bylo jedním z nejbyrokratičtějších ze všech zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

Struktura ekonomiky přinášející pokles produktivity, inflace a nefunkční instituce. Diagnóza, proč zrovna my. Je zjevné, že bez změny struktury ekonomiky se prosperita nevrátí. Jenže ekonomika s vyšší přidanou hodnotou potřebuje, aby jí stát uklidil hřiště. Potřebuje stabilní ceny, funkční instituce a omezení regulací a byrokracie. Přitom máme skvělý potenciál. Minulý týden vyšla velká mezinárodní studie o tom, kde se nejlépe daří talentům, The Global Talent Competitiveness Index. Jsme na velmi slušném třiadvacátém místě. Před Jižní Koreou, Japonskem, Izraelem nebo Itálií. Na čelných místech jsou země, které vedou všechny žebříčky od kvality života přes bohatství a prosperitu po štěstí. Švýcarsko, Singapur, Spojené státy, Dánsko, Nizozemsko, Finsko, Norsko. Připomínáme jako země talentované, ale silně zanedbané dítě, svázané zcela nesmyslnými zákazy a příkazy. Takové, které proto nemá energii a prostor vyniknout.