Co se děje s životní úrovní Čechů

Rozvrat střední třídy jako cíl

Co se děje s životní úrovní Čechů
Rozvrat střední třídy jako cíl

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Výborná zpráva. Češi jsou nejméně ohroženi chudobou z celé Evropské unie. Jsou na tom dokonce lépe než Němci či třeba Dánové. Takovou informaci bez dalšího komentáře sdílela nedávno na sociálních sítích vládní ODS. Zřejmě s očekáváním, že voliči pochválí kabinet, jak to dělá dobře. Tvrzení ale, mírně řečeno, pokulhává.

ODS informaci převzala z žebříčku sestaveného Eurostatem, který Českou republiku opravdu zařadil až na poslední místo, co se hrozby upadnutí do chudoby týče. Platí, že v Česku je výskyt chudoby, a hlavně té extrémní, v evropském srovnání podprůměrný. Jak ale v reakci na občanské demokraty uvedl sociolog Daniel Prokop, tvrzení, že jsme nejlepší v Evropě, se opakuje každý rok – a přitom se nesmyslně porovnávají nesrovnatelné hladiny hranic chudoby. Operuje se tu totiž s relativní příjmovou chudobou. Ta se změří tím, že najdeme medián, tedy prostřední hodnotu příjmů domácností v každé zemi, a z něj se vypočítá šedesát procent. Kdo spadne pod těchto šedesát procent, počítá se mezi chudé. Jenže asi není těžké dojít k myšlence, že mezi těmi, kdo mají pod šedesát procent mediánu mezd v Česku, a těmi, kteří mají takový relativní příjem v Německu, je podstatný rozdíl. Jejich životní úroveň se bude výrazně lišit, i když měřítka Eurostatu je hází do jednoho pytle s označením „chudí“. Jak také podotýká Prokop, nezapomeňme, že německý chudý = český středněpříjmový.

V letošním prvním čtvrtletí došlo po více než dvou letech k vítanému jevu. Konečně totiž meziročně vzrostla reálná mzda, o 4,8 procenta na necelých 44 tisíc korun hrubého. Znamená to, že poprvé po oněch dvou dlouhých letech růst mezd předehnal inflaci. Jen pro pořádek, mluvíme-li o růstu mezd, rozlišuje se nominální vyjádření, které představuje to, kolik peněz lidé obdrží ve své výplatě. Reálná hodnota je však více vypovídající, protože vyjadřuje, co si za tyto peníze mohou koupit. Pokud tedy máme vysokou inflaci, nominální růst mezd neznamená, že lidem vzrůstá příjem a že roste jejich životní úroveň. Loni průměrná mzda činila přes 43 300 korun a nominálně meziročně vzrostla o 7,5 procenta. Jenže průměrná inflace loni byla 10,7 procenta, což znamenalo, že reálně se mzdy propadly o necelá tři procenta. Rok 2022 byl ještě bolestivější, průměrná roční inflace dosáhla patnácti procent, tedy druhé nejvyšší hodnoty od vzniku samostatné republiky (nejvyšší průměrnou roční inflaci jsme měli v roce 1993, dosáhla tehdy 20,8 procenta). Kvůli takto drtivé inflaci se téhož roku reálné mzdy propadly o 8,5 procenta. Reálné výdělky Čechů spadly dokonce úplně nejvíc ze všech zemí OECD. Znamená to, že za poslední roky došlo k poklesu reálných mezd o 11,5 procenta, což se rovná bezprecedentnímu propadu životní úrovně českých domácností. Reálné mzdy jsou teď na úrovni jako v roce 2017 a očekává se, že na úroveň, jaká byla ještě před covidem následovaným dalšími krizemi, se dostanou nejdřív v roce 2026.

Stabilizující prvek společnosti mizí

Budeme-li se tedy ptát ne na to, zda jsou Češi ohroženi chudobou, ale zda zchudli, odpověď je, že ano. A zchudli opravdu výrazně. Za poslední tři roky inflace kumulativně dosáhla více než třiceti procent. O tolik nám narostla cenová hladina a o tolik z hodnoty svých úspor domácnosti v Česku přišly. Téměř o třetinu. Zchudnutí Čechů tedy chápejme jako razantní sešup životní úrovně právě kvůli velkému poklesu kupní síly a o třetinu nižší reálné hodnotě naspořených prostředků. Pozitivního na tom lze najít možná jen to, že situace aspoň část lidí odradila od držení peněz jen na běžných a spořicích účtech.

Nejvíc utrpěla především střední třída. Ačkoli její přesná a jediná definice neexistuje a častokrát zaznělo, že u nás žádná střední třída nikdy ani neexistovala, všeobecně se má za to, že je to nepostradatelný stabilizující prvek ekonomického chodu společnosti. Ti, kdo do střední třídy spadají, mají nejen určitou příjmovou hladinu, ale vyznačují se i sociálním a kulturním zázemím a potřebami. Tito lidé jsou zkrátka zvyklí na určitou úroveň, ať už jde o bydlení, nebo trávení volného času. Pokud chceme vyjádření příjmové, nejčastěji se za střední třídu považují domácnosti, které dosahují v čistém vyjádření 75 procent až dvojnásobku mediánu mezd. To je částka, která rozděluje populaci na dvě stejně velké skupiny, z nichž polovina má příjem nad touto částkou a polovina pod ní. Za první čtvrtletí byl medián mezd necelých 37 tisíc korun. To by znamenalo, že do střední třídy se může počítat ten, kdo má měsíční čistý příjem zhruba od 27 500 do 74 000 korun. Příjmové definování střední třídy je trochu vágní. I tak na něm ale lze ilustrovat, jak moc musí střední třída ze své dřívější životní úrovně, na kterou byla zvyklá, slevovat. Jak už bylo řečeno, nominálně mzdy sice rostou, reálně ale dva roky klesaly, zatímco životní náklady se neúměrně zvedly. Vzhledem k tomu, že průměrné mzdy jsou u nás navíc dlouhodobě celkově nízké, je pro střední třídu těžké udržet si stejný životní standard. Její obrysy se tedy tím vším začínají trochu rozpouštět.

Švýcaři platí nižší sociální odvody než Češi. Díky tomu mají vyšší příjmy, z nich si platí fondové spoření na důchod. Ten potom většinou neprožívají v chudobě. - Foto: Profimedia

Bohatí švýcarští důchodci

Příslušníci střední třídy toho od státu příliš neočekávají, chtějí, aby jim do života co nejméně zasahoval. Očekávají především zajištění jeho základních funkcí, které se platí z jimi odvedených daní. Přitom právě střední třída dostává od státu „naloženo“ i za všechny ostatní. Domácnostem zůstává v rozpočtu méně nejen kvůli dlouhotrvající inflaci, ale i kvůli zvýšení daní. Přímých i nepřímých, k čemuž vláda po dlouhém slibování a ujišťování, že daně nikdy nezvýší, přistoupila. Navzdory slibům o tom, že stát bude především škrtat ve svých výdajích a ztenčovat se, se pro ušetření na výdajové straně dělo minimum. Na příjmové straně naopak nebyl problém konat. Zaměstnanci začali povinně odvádět znovuzavedené nemocenské pojištění, které se v roce 2009 zrušilo. Vzrostla daňová progrese, což se projevilo ve snížení hranice pro sazbu daně z příjmu ve výši 23 procent. Dosud se tato vyšší sazba týkala lidí pobírajících čtyřnásobek průměrné mzdy, nyní budou tuto sazbu platit i lidé s trojnásobkem průměrné mzdy, to znamená s příjmem zhruba 132 tisíc měsíčně. Do této výše se platí sazba ve výši 15 procent. Živnostníkům zas velmi výrazně vzrostly odvody na sociální a zdravotní pojištění, což jsou rovněž daně. Také se zrušilo se nebo zpřísnilo několik daňových slev. Ty lze přitom namísto různých typů dávek a příspěvků chápat jako mnohem smysluplnější a lepší motivační nástroj například pro mladé rodiny, které se rozhodují, zda mít další děti.

Je také třeba stále dokola opakovat, jak moc vysoké a demotivující zdanění práce u nás máme. Samotnou daň z příjmu máme ve srovnání s jinými státy spíš nízkou, ovšem odvody na sociální a zdravotní pojištění, což jsou skryté daně, jsou obrovskou zátěží. Jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci na nich odvádějí podstatnou část ze mzdy. Budeme-li se dívat na to, jak moc se skrytá daň v podobě povinného pojištění podílí na státním rozpočtu, jsme na prvním místě ze všech zemí OECD. V posledním měřeném roce 2022 tvořilo pojištění téměř 47 procent ze všech daní, jejichž výnosy putují do rozpočtu. Průměr v zemích OECD byl jen necelých 26 procent. Na prvním místě jsme v žebříčku neustále od roku 1996, v dřívějších letech nás předbíhali pouze Slovinci. Za letošek zatím příjmy jen z povinného pojistného na sociální zabezpečení tvořily skoro 306 miliard korun, k čemuž pomohlo znovuzavedení povinného nemocenského pojištění pro zaměstnance a zvýšení vyměřovacího základu pro živnostníky. Stát loni na sociálním pojištění vybral téměř 690 miliard korun. O 52 miliard více než v roce 2022.

V souvislosti s odvody na sociální pojištění se lze oklikou opět vrátit k žebříčku ohroženosti chudobou. Daniel Prokop totiž poukázal i na to, že evropské srovnávání nereflektuje odlišné fungování důchodových systémů a povinného pojistného. „Z toho ukazatele to vypadá, že Švýcarsko má hodně chudých důchodců. Ti důchodci ve Švýcarsku už na pohled nevypadají úplně nejchudší, byť samozřejmě někteří jsou. Ve Švýcarsku platí pracující mnohem menší sociální odvody, o deset procent. Máte díky tomu vyšší příjmy, není tolik chudých pracujících. Platíte si fondové spoření na důchod, a když pak odejdete do důchodu, máte nižší příjmy, tudíž ve statistice vypadáte chudí. Ve skutečnosti máte mnohem více naspořeno a čerpáte úspory z majetku. V té statistice ale majetek a úspory vůbec nefigurují. Vypadá to tak, že jste chudý důchodce s miliony na účtu,“ přibližoval Prokop souvislosti v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas. O tom si za fungování současného systému mohou nechat čeští důchodci jen zdát.

Když je řeč o důchodcích, pro ty zatím vláda žádné předvolební taháky nechystá. Nechává to pravděpodobně na Andreji Babišovi. Lidovecký ministr práce Marian Jurečka ale nemá vůbec problém s tím, aby se zvýšily platy státním zaměstnancům. Nejprve se zdálo, že snad poslechne odbory a od září zvýší plošně platy všem lidem v eráru o patnáct procent. Teď přišel s tím, že by až deset procent rád přidal tzv. první skupině, kam patří třeba úředníci nebo nepedagogičtí pracovníci ve školách. Potřeboval by na to zhruba pět miliard. Důvodem je prý to, že jejich platová situace není dobrá a trpí propadem reálných příjmů. Nejen oni. Je obtížně pochopitelné, proč se při plánovaném čtvrtbilionovém rozpočtovém schodku vůbec diskuse na téma zvyšování platů vede. Za prvních pět měsíců jsme skončili se schodkem přes 210 miliard, tedy třetím nejvyšším deficitem od vzniku samostatné ČR. Za celý rok vláda plánuje schodek 252 miliard. Ani letos – stejně jako loni – stát asi rozpočtovou sekyru nepřekročí. Nic to ale nemění na tom, že veřejné finance na tom dobře nejsou a že dál žijeme na dluh. To, že meziročně zatím schodek klesl o 61 miliard, je způsobeno hlavně oním vyšším výběrem daní. Pokud by stát chtěl svým zaměstnancům přidávat, měl by jejich počet nejdřív efektivně snižovat. To se ale asi dít nebude. Zatím ještě máme střední třídu. Je tedy kde brát.