Od Pluháčka k Reinerovi
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Skoro pětisetstránkový rozhovor, v němž je hlavním, vlastně jediným tématem sám zpovídaný, může vést k předčasnému závěru, že se tu setkáváme s megalomanem, jenž navíc trpí slovním diaré. Takový dojem potvrzuje i název knihy, jímž je příjmení dotyčného, takže kniha by se rovnou mohla jmenovat jen Já nebo Ego…
Ale jmenuje se skromněji Reiner, a přestože platí vše, co bylo řečeno v prvním odstavci, jde o knihu v jistém smyslu adekvátní rozměru osobnosti, jíž se týká. Martin Reiner, dříve Pluháček, je těžko přehlédnutelnou postavou české (a moravské) literatury posledních třiceti let. Je to nakladatel, spisovatel, organizátor, promotér a bůhvíco všechno ještě, ve všem jaksi uspěl, ba vynikl, v něčem i zazářil. Z odstupu by se mohl jevit jako brněnský „lucky boy“, pan Štístko, který si vždy uměl poradit, prosadit se, a dokonce zbohatnout v oboru, kde se většinou nebohatne. A přitom pěstovat literaturu, ba poezii na osobité úrovni, najít pro ni své čtenáře i ocenění a vůbec si žít jaksi po svém.
Takže důvody k velkému knižnímu rozhovoru by tady byly, spíš než o rozhovor však jde o široce se větvící monolog, do něhož jsou vsunuty „otázky“ pro jeho lepší snesitelnost. Role Milana Ohniska, tedy toho, kdo se táže, je ryze podpůrná, Reinera koneckonců dobře zná, je to, jako když si dva staří známí povídají tak, aby z toho měl něco i někdo třetí, přičemž tu základní věc, která se nad takovým rozhovorem vznáší, sice zda to může někoho zajímat, není jejich starost.
A ano, koho to může zajímat? Samozřejmě hlavně ty, kteří Martina Reinera trochu znají a vědí, že se toho kolem něho mnoho točilo a přihodilo. Za sebe mohu říci, že jsem byl mnohým překvapen i udiven a že profil osobnosti MR mi vystoupil v celé své pozoruhodnosti až při této četbě. Ta se brzy totiž mění v užaslé sledování velmi nevšedního osudu, který se neustále něčemu vzpíral a do něčeho vrhal, vždy s velkou intenzitou a nasazením. S ní mluví (a rád) o svém zvláštním dětství (maminka měla děti s různými partnery, ten poslední, Pluháček, byl značně problematický), o tom, jak se ocitl na vojenském gymnáziu, takže z něho měl být profesionální voják ČSLA, z čehož mu pomohla jen radikální vzpoura (mj. si nechal obarvit vlasy načerveno), jež ho dovedla do vězení, neboť jiný způsob, jak se vojny zbavit, neexistoval. A pak o své cestě „od Pluháčka k Reinerovi“, jak se jmenoval jeho pravý otec, který zmizel do Ameriky, malého Martina tady nechal vybaveného svými dravými obchodnickými a přitom i jaksi uměleckými geny. A ty ho přivedly k umění a literatuře a pak i díky nepopiratelnému kouzlu do prostředí brněnské umělecké elity, kde Pluháček-Reiner působil zprvu jako plaché efébské stvoření, jež si ale stále víc vytvářelo vlastní pozici, ze které pak po listopadu 1989 vystartoval do míst, na nichž se udržel dosud. Ale zároveň tuhle linii dozrávání a sebetvoření provází historie citových vzplanutí, neboť hrdina byl k takovým bouřím vždy náchylný, ten největší požár zažil v čase revolučního přelomu, což ho přivedlo až na pokraj zkázy. Protože však jeho povaha je ve svém základu činorodá a nezdolná, tak je jako fénix schopen vytáhnout se i z nejhlubších propadů a vždy nakonec směřovat vzhůru a k úspěchu. Tak se aspoň prezentuje, tedy jako pomalu nietzschovský nadčlověk, který se ničeho neleká, se vším si poradí, ze všech svízelných situací vyklouzne, na cestu mu stále svítí šťastná hvězda. Umí přitom být i nelítostný a tvrdý, umí si vykalkulovat, co je pro něj výhodné, a podle toho se pak řídit, byť by mělo jít o zrušení vazeb zdánlivě nejpevnějších.
Samozřejmě že vedle životopisné linie se jeho povídavá nátura co chvíli někde zadrhne a zastaví a pustí se do líčení věcí, které by si mohl nechat od cesty. Jindy jsou ovšem tyto odbočky zajímavé a výstižné, především drobné portréty osobností, hlavně básníků, s nimiž se „Pluhy“ setkal a jež k němu zahořely nelíčenou náklonností. Nebo aspoň tak o tom vypráví. Věřit se mu možná nemusí ve všem, ale tak to bylo vždycky: Dichtung und Wahrheit nazval ostatně svou biografii Goethe, Báseň a pravda.
Reiner. Rozhovor Milana Ohniska. Torst, 480 str.