Starobní penze už dnes stojí víc než třetinu státního rozpočtu. Se stárnoucí společností bude počet těch, kdo je budou pobírat, stále narůstat. Řady lidí, kteří budou pracovat a platit, se budou stále zužovat. Na čím dál větší balík penzí bude čím dál méně financiérů. Co s tím? Je třeba změnit parametry důchodů. Aby to ti, kdo budou pracovat, mohli zaplatit. Český systém totiž funguje a stále bude fungovat na mezigenerační solidaritě. Ti, kdo pracují, platí. Ti, kdo už mají státem uznaný věk nároku na penzi, berou. Nikdo nikde nic nespoří. Co se vybere, to se vyplatí. Zásluhy se počítají jen virtuálně. To, čemu říkáme sociální pojištění, je ve své podstatě důchodová daň.

Ve veřejné debatě se odehrává rétorická přestřelka, co je to skutečná důchodová reforma, hodná slova reforma. Tedy změna systému. A co jsou „jen“ parametrické změny. Návrh, se kterým koncem minulého týdne přišel ministr práce Marian Jurečka, nemění současný systém průběžně financovaných penzí. Skutečnou reformou tedy není. Je úpravou parametrů, která jde ale správným směrem v tom zásadním. Posouvá, oddaluje věk odchodu do důchodu. Bez stanovení pevné hranice. Bude se průběžně posouvat podle toho, jak se bude prodlužovat délka života. Elegantně se tak vyhýbá tvrdému číslu penzijního věku, které tradičně vyvolává ve společnosti největší odpor a vášně. Jako když ho začátkem letošního roku posouval francouzský prezident Emmanuel Macron z 62 na 64 let a po celé zemi protestovaly opakovaně stovky tisíc lidí. Navázání na délku života je proto věcně i politicky rozumné.

Ministr to neříká úplně otevřeně, ale jeho návrh zároveň přináší do důchodů výrazně větší rovnostářství. Stanovuje minimální zaručený důchod i pro ty, kdo by na tuto laťku svými příliš nízkými výdělky nebo malým počtem odpracovaných let nedosáhli. Proti současným poměrům se naopak sníží v porovnání s jejich platy penze lidí s vysokými příjmy. Do důchodu se jim bude započítávat jen menší část. Odvody na důchody jim ale neklesnou. Bohatší budou připlácet na stáří chudším. Nebo také ti, kdo během života více a déle pracovali, budou připlácet těm, kdo pracovali méně. České penze, které už dnes patří k nejvíce rovnostářským v Evropě, budou ještě rovnostářštější. Lidé ale budou zároveň motivováni, aby si více spořili na soukromé účty. Z daní si budou moci odečíst větší platbu na soukromý penzijní účet.

„Fyzicky náročné profese“

Zásadní slabinou Jurečkova návrhu je, že nemění styl myšlení o penzi. Že nemotivuje lidi, aby do důchodu nechtěli a pracovali co nejdéle. Třeba jen pár dní v týdnu na zkrácené úvazky. Jediné, na čem se koalice zatím nedokázala dohodnout, je finanční motivace pro ty, kdo i v důchodovém věku budou chtít pracovat. Právě to je přitom ta změna myšlení o stáří.

Nejproblematičtější částí návrhu je Jurečkova ambice na speciální, dřívější odchody do penzí pro lidi z takzvaně „fyzicky náročných profesí“. Ministr tím otvírá lobbistickou Pandořinu skříňku. Už se rozjela debata, co to tedy ty fyzicky náročné profese jsou. Kdo je pozná, kdo o nich bude rozhodovat. Specialistka na penze, lídryně STAN do evropských voleb Danuše Nerudová, lobbistický prostor rozšiřuje ještě dál. Je potřeba se dívat nejen na fyzicky, ale i psychicky náročné profese. Hranice, kde začíná a končí psychická náročnost, jsou nekonečné. Debata o nich bude taky nekonečná.

V pokusu o úřednický katalog těžkých profesí se chystáme opakovat chyby, kterých se jiní zbavili. S obrovskými politickými náklady v podobě milionových demonstrací. Francie těch speciálních režimů a profesí měla dvacet tři. Od strojvůdců přes notáře po umělce z pařížské opery. Ty speciální profesní hranice pro odchod do důchodu měly i další země Evropské unie. Drtivá většina je ruší. Společnost a ekonomika se výrazně mění. Většina z nás netráví celou kariéru v jedné profesi. Podle věku, svých fyzických i psychických schopností lidé svá povolání mění. A budou měnit.