Karel Marx v našich končinách právem nemá nejlepší pověst. Ale občas ten člověk na něco kápl. Například na jeho poučce, podle níž se historie opakuje nejprve jako tragédie a podruhé jako fraška, něco je a taky je široce aplikovatelná. Dá se uplatnit třeba i na čerstvě premiérovaný film známého režiséra Ridleyho Scotta Gladiátor II. Jistě je možné klást si otázku, zda je fraškovitost toho filmu záměrná, jak se někteří kritici domnívají, nebo se do něj dostala nepozvána v důsledku některých sporných autorských voleb, nadbytku témat, protichůdně působících záměrů, nejednotné stylizace. Na druhou stranu – určitá očekávání Scottův film asi plní.

Pokud někdo chce vidět propracované a zručně natočené scény, dočká se jich. Naplněno je i očekávání, jež bývá spojováno s „dvojkami“ úspěšných snímků, a sice to, že přinesou to, co přinesla „jednička“, akorát toho bude víc a ve větším měřítku. Ten, koho v prvním Gladiátorovi ohromili tygři v aréně, se může těšit na jakési podivné křížence paviána s vlčákem, nosorožce a – jak přisliboval trailer – žraloky v Koloseu! A ano, jsou tam. Na druhou stranu bych čekal, že ti žraloci předvedou přece jenom trochu víc, když už se do toho Kolosea dostanou. Místo jednoho šílícího císaře jsou v pokračování hned dva šílící císařové. Ale abych se vrátil ke Karlu Marxovi – jeho tezi o nutné proměně kvantity v kvalitu film Gladiátor II nepotvrzuje.

Označit prvního Gladiátora (2000) za tragédii by asi bylo přepjaté. Nicméně je to film, který sám sebe bere velice vážně, nebo to aspoň úspěšně předstírá. V době uvedení to byl v něčem nečekaný počin – pokus oživit žánr příběhů s „meči a sandály“, velkofilmů z antických časů, jaké se točily v padesátých a šedesátých letech. V jednom ohledu se filmografii Ridleyho Scotta vymyká, pro režisérovy snímky je často charakteristická značná skepse vůči člověku i společnosti. Gladiátor je oproti tomu naplno a hlasitě idealistický film. Plný velký slov a velkých činů, myšlenek formulovaných s přesvědčením o jejich velikosti a taky velké měřítko. Je to film, který dokáže strhnout dvanáctiletého kluka, vyvolat v něm dojem, že sleduje něco nejenom dobrodružného, ale i závažného. A diváka starší generace může přivést k tomu, aby si na chvíli jako dvanáctiletý připadal. Vstřebával chlapácký bojovnický patos, ideál bratrství ve zbrani, následoval Russella Crowea, jemuž je nutno přiznat schopnost pronést s dunící vážností větu „Jsem Maximus“, aniž se kino zboří smíchy.

Režisérovi obou Gladiátorů je šestaosmdesát let, dál seká jeden film za druhým, když už nic jiného, je to příklad obdivuhodné vitality (letos na podzim měl premiéru i nový film o deset let staršího Clinta Eastwooda). Scottovo dědictví je nezpochybnitelné, natočil přinejmenším tři nesporně skvělé filmy, to se nepovede skoro nikomu. Nedomnívám se ale, že díla jeho pozdního období přežijí do budoucích časů jinak než jako předmět zájmu badatelů a zaujatých fanoušků filmů pro pamětníky (snad s výjimkou v něčem pozoruhodného snímku Poslední souboj). Charakteristická je pro ně totiž podivná kombinace přeplácanosti a zběžnosti, jako kdyby toho v nich bylo příliš mnoho a příliš málo zároveň, rozmachu a roztěkanosti, tezovitosti a vyprázdněnosti.

Gladiátor II je svého druhu replika původního filmu, jeho hlavní postava projde podobným příběhem jako protagonista původního filmu, z něhož se ve „dvojce“ často přímo cituje. Nový snímek ale nereprodukuje emoci čtvrtstoletí starého díla třeba s pobavenou nostalgií, jako to udělalo pokračování/remake dávného hitu Top Gun: Maverick. Nemá jádro, které by všechny ty disparátní motivy a linie udrželo pohromadě.

Jeho hlavní postava je Lucius (Paul Mescal), syn hrdiny původního Gladiátora a jeho staré lásky Lucilly (Connie Nielsenová), dcery císaře Marca Aurelia a sestry jeho chorého a padoušského následníka Commoda. Lucius byl v útlém věku uklizen z dohledu nepřátel, nevědom si svého významného původu žije spokojeným rodinným životem v Numidii na severu Afriky. Jednoho smutného dne ale k numidijským břehům dorazí loďstvo římského generála Acacia (Pedro Pascal), navzdory odvaze obránců hrdinu zajme a uvrhne do otroctví. Z Lucia se stane... gladiátor. Svými výkony v aréně upoutá bohatého a ambiciózního impresária Macrina, který ho vytáhne do Říma a má s ním velké plány. Jedinou Luciovou touhou je pomstít se Acaciovi, věc ovšem trochu komplikuje fakt, že generál se stal manželem Luciovy matky. A spolu s ní zamýšlí zastavit úpadek Říma, jemuž vládnou dvojčata – císaři Geta (Joseph Quinn) a Caracalla (Fred Hechinger), jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Jiné – avšak podobně dalekosáhlé plány – spřádá Macrinus. Lucius si mezitím získává přízeň diváckých mas v Koloseu díky své schopnosti proměnit zabíjení ve strhující zábavu. Stručně řečeno: složitá situace.

Trochu víc dekadence, prosím!

Ridleymu Scottovi a jeho týmu se nepodařilo dosáhnout toho, aby jednotlivé linie vyprávění působily dohromady synergicky, kvůli tomu se z něj také do značné míry vytratila hlavní postava. Paul Mescal je velmi dobrý herec, ale v podobě, do níž byl Gladiátor II rozvržen, snímek nemůže utáhnout. Jeho motivací má být neukojitelná zuřivost, kterou v něm zažehl útok na domovské město a smrt jeho manželky, divák je o tom informován v promluvách jiných postav, nedá se ale říct, že by z Mescala ta zuřivost zrovna sálala. Jeho Lucius spíš filmem tak nějak prochází podobně jako ostatní figury, z nichž některé navíc trpí nepříjemným zlozvykem vyjadřovat se poučkami jako z úvodu do občanské nauky.

Opakují se témata prvního Gladiátora – úpadek demokracie a společnosti posedlé krvavými hrami, moc, kterou hvězda těch her použije proti systému, jenž je vytvořil. Realita společenské nerovnosti a manipulace, sobectví a úpadkovosti elit. A proti tomu mnohokrát a mnohokrát zmiňovaný „římský sen“. Před kamerou defiluje množství postav, jež není důvod si moc pamatovat, citově se pro ně angažovat. Mechanismus jejich příběhů je navíc značně rozskřípaný, scénář od nich místy vyžaduje značně podivné jednání, aby se děj mohl posunout žádoucím směrem. Nakonec i ta dekadence císařského dvora je předvedena spíš zběžně, ba až nedomrle, tam, kde by se film mohl vzepnout třeba až k absurdní nadsázce, se nezastaví a běží dál. Díky tomu sice uplyne docela rychle, nevím ale, jestli pouhá tahle jeho charakteristika z něj dělá zaznamenáníhodné dílo.

V něčem se podobá Napoleonovi, předcházejícímu Scottovu filmu, je podobně roztříštěné a v něčem odtažité, asi je v něm i snaha o nějakou nadsázku či grotesknost, která ale příliš nevychází – smysl pro humor nikdy nebyl předností Ridleyho Scotta –, navíc se tluče s vlastivědnou doslovností některých scén. Nakonec jediné, co z druhého Gladiátora má šanci utkvět v mysli, je Denzel Washington v roli Macrina. Spolehlivě opanuje plátno, kdykoli se na něm objeví, nenechá se omezovat plytkým scénářem a stejně vytvoří postavu, která sice není zrovna hluboká, ale určitě magnetická a zábavná.

Řím v Gladiátorovi není víc než pečlivě vytvořená kulisa (úroveň digitálních triků je ve filmu, jak je Scottovým standardem, vysoká, nepůsobí jako virtuální prostředí pro živé herce). Starověký Řím jako historický úkaz ale autory nezajímá ani trochu. Ne že by bylo namístě od filmu tohoto typu očekávat historickou akurátnost (s tou se ani ten původní Gladiátor vůbec nepáral) a nejde jen o záběr na Macrina, který si v něčem jako kavárna čte něco jako noviny. Řím nestál autorům za vyobrazení jako nějak specifický svět, zajímavý tím, že je jiný než ten náš a žijí v něm lidé, kteří vnímají život a třeba i sebe jinak než my. V  novém (a do značné míry i starém) Gladiátorovi je Řím analogie dnešního Západu, podaná navíc dost polopatisticky a nikterak objevně. Postavy si vyměňují povědomé banální truismy a motivační hesla (všechny ty únavné řeči o „římském snu“), zajímavým je má činit skutečnost, že přitom mají na sobě tógy.

A i ta výpověď filmu o dnešním Západu je taková... podivná. Začátek Gladiátora II vypadá jako příručky o zlu kolonialismu – imperiální armáda napadne a rozvrátí multikulturní ráj, kde spolu v harmonii žijí příslušníci různých ras a ženy mají rovné postavení s muži. Film se ale rychle překlopí do příběhu o tom, jak svalnatí chlapíci vyznávající vojenské ctnosti zachránili vlast z pařátů dekadentních, androgynních a od lidu zcela odtržených elit. Moc nevím. A rýpat se v tom radši nebudu.