Pokračování mimořádných daní, jako je windfall tax, ze kterých se lepí díry v rozpočtu, nedůstojné boje s minoritními akcionáři ČEZ, kteří vyhrožují žalobami na stát, „zaklekávání“ na banky, vlna zestátňování „kritické infrastruktury“ a do toho pohrávání si s podivnými socialistickými nápady, které by od koaliční vlády, v níž je nejsilnější ODS, donedávna čekal málokdo.

Naposled to bylo schválení kontroverzního statusu umělce, což znamená, že vláda bude umělcům ve svobodném povolání posílat ročně téměř 130 milionů korun. Další novinkou je vznik státního developera, tedy Státní investiční a rozvojové společnosti, která si klade vysoký cíl dávat dohromady plochy, na kterých by mohly vzniknout továrny na čipy, nebo neustále omílaná „gigafactory“ na baterie do elektroaut. Investoři se k nám zatím skutečně nehrnou, to je pravda. Než zřizovat další státní úřad by ale možná bylo lepší učinit stát pružnější a přilákat investory vstřícnějším, nezregulovaným prostředím.

Dobrou vizitkou pro investory není ani zmíněná windfall tax. Nejvíc na ní státu odvádí ČEZ, což jeho minoritářům nepřekvapivě vadí, protože daň poškozuje hodnotu akcií. Ministerstvo financí pod vedením Zbyňka Stanjury stále tvrdí, že až porovná výnosy z windfall tax s náklady na drahé energie, rozhodne se, zda se daň bude platit už jen letos, nebo i příští rok. Ve vztahu k ČEZ navíc stát čeká velmi důležité rozhodnutí, kdo postaví nové jaderné bloky, což bude největší investice od vzniku samostatné České republiky. Vláda má nabídku od Francouzů a Korejců, neví ale, jak reálně postupovat. Třicetiprocentní podíl držící minoritní akcionáři ČEZ nestojí o to, aby se firma do takto rizikové investice ve své současné podobě pouštěla. Výkup minoritářů už zas, zdá se, není na pořadu dne. Ve hře je tedy ještě možnost, že nové bloky postaví státem plně ovládaná společnost, jiná než ČEZ. Čas na rozhodnutí se vládě a vedení ČEZ rychle krátí.

Stát na nákupech, občan prodělává

Loni vláda pod vlivem neblahých zkušeností s cenami energií, které vyletěly nahoru, začala mluvit o tom, že stát by měl vlastnit kritickou infrastrukturu. Občané totiž prý volají po zajištění energetické bezpečnosti. Proto se nejprve zestátnily silně zadlužené plynovody Net4Gas, za které zatím daňoví poplatníci zaplatili osm miliard korun. Net4Gas koupil státní ČEPS (zajišťující provoz elektroenergetické přenosové soustavy) s tím, že za zadluženou společnost má zaplatit „maximálně“ pět miliard korun, konečná suma ale bude záviset na hospodaření podniku. A nedávné hospodářské výsledky Net4Gas ukázaly, že společnosti se masivně propadly tržby a skončila skoro ve dvoumiliardové ztrátě. Předloni přitom společnost ještě byla v zisku přes 6,2 miliardy. Stejně tak výrazně se v loňském roce propadly i tržby podniku, meziročně o víc než 76 procent. Tak špatné výsledky byly důsledkem toho, že dodávky plynu z Ruska přes Německo do střední Evropy vypadly a ruský Gazprom přestal na přelomu roků 2022 a 2023 platit za nasmlouvané kapacity na přepravu plynu. To znamenalo, že tržby Net4Gas letěly dolů. O Net4Gas měl zájem i Daniel Křetínský, respektive jeho holding EPH, stát ho ale údajně přeplatil.

Ministr průmyslu Síkela však nákup ztrátových plynovodů stále hájí a mluví o „strategické“ investici do budoucna. To prý kvůli tomu, že objem plynu proudícího přes Česko se zas zvýší, protože z plynu se bude vyrábět víc elektřiny a tepla. Plynové zdroje ale zatím jako ty záložní místo uhelných elektráren neslouží a plynových elektráren je málo, protože energetické podniky se dnes do jejich výstavby pouštět nechtějí. Proto jsou předpoklady vlády v tuto chvíli dost nejisté. Marná je i snaha českého kabinetu vymáhat v arbitráži s Gazpromem nezaplacené miliardy za nasmlouvané kapacity plynových trubek.

Plynovody ale státní nákupy nekončí. Devět miliard loni stát utratil také za nákup plynových zásobníků, tedy za firmu RWE Gas Storage. A kontroverzní bylo rozhodnutí státního podniku ČEPRO (státní distributor pohonných hmot) koupit od podnikatele Jiřího Zoubka síť čerpacích stanic Robin Oil. Za 75 pump stát zaplatil čtyři a půl miliardy korun. Ve spojení s vlastnictvím benzinek Eurooil, které už ČEPRO mělo, tak stát ovládá třetí největší síť čerpacích stanic v zemi. A není jasné, k čemu státu tolik benzinek je. Vzhledem k tomu, že do čerpacích stanic Robin Oil se v minulosti příliš neinvestovalo, bude do nich třeba další peníze nalít. Ze státní kasy. V případě benzinek se obtížně vysvětluje, proč jsou kritickou infrastrukturou. U plynovodů a zásobníků je zas otázka, proč je stát chtěl vlastnit, vzhledem k tomu, že už ke kritické infrastruktuře patří a jsou tak jako tak regulovány. A dočkáme se možná pokračování, ministr průmyslu Jozef Síkela totiž tvrdí, že stát plánuje nakupovat energetické firmy dál.

Marek Benda se zlobí

Vláda je také nešťastná z toho, že se jí nepodařilo na windfall tax zkasírovat banky tak, jak si představovala. Očekávala za loňský rok výnos 33 miliard, banky ale nakonec odvedly 700 milionů korun. Jeden z tradičních mužů ODS, Marek Benda, řekl, že se na banky „mimořádně zlobí“, protože předvedly „účetní trik“, a že se vláda zamyslí, jak banky za nižší než očekávané odvody „potrestá“. Účetním trikem měl Benda na mysli fakt, že banky optimalizovaly a snížily si daňový základ tím, že nakoupily a držely státní dluhopisy, jejichž výnosy jsou od daně osvobozené. Na tom ale není nic zakázaného. Finanční správa potvrdila, že odvody na windfall tax se zabývá a je připravena zahájit i kontrolu. To znamená, že ministerstvo financí pod vedením ODS bude na banky „zaklekávat“.

Do toho z koalice probublávají informace o uvalení speciální sektorové daně na banky. Zdanit banky, protože z nich do zahraničí tečou zisky, které bychom raději mohli zdanit tady u nás. To je oblíbené politické heslo a líbivá věta, na kterou by lidé mohli slyšet. Tedy ti, kteří fandí receptům, s jakými typicky přicházejí socialistické vlády. Naposled chtěla daň na banky uvalit v roce 2019 tehdejší sociálnědemokratická ministryně práce Jana Maláčová, která argumentovala tím, že je potřeba nějak pokrýt zvyšující se výdaje státu na důchody a platy. Andrej Babiš jako premiér to tehdy odmítal s tím, že zavádět takovou daň by bylo kontraproduktivní, protože „když navýšíte firmám daně, vezmou peníze lidem“. A opravdu lze čekat, že banky by vyšší daňovou zátěž přenesly na své klienty. Zdražily by úvěry a naopak by ještě hůř úročily peníze na účtech. Ve finále by tedy tím potrestaným nebyly banky, ale jejich klienti, kteří jim svěřují peníze. Nemluvě také o tom, že zavádění stále nových daní nepůsobí úplně dobře na zahraniční investory, kteří nevědí, co se začne danit příště, a raději od nás a od nákupu našich státních dluhopisů dají ruce pryč.

Po bankovní dani nejvíc lační Starostové a lidovci, podle kterých by se peníze z výnosů daně mohly použít třeba na projekty dostupného bydlení. I sociolog Daniel Prokop, člen druhé Národní ekonomické rady vlády (NERV) spíš s levicovým a rovnostářským viděním, tento lidovecký nápad kritizuje. Říká, že stát může získat peníze na podporu dostupného bydlení jinde. Například může zrušit podporu stavebního spoření nebo osekat podporu hypoték, která částečně putuje právě k bankám. Co se týče ODS a jejího názoru na bankovní daň, k výrokům Marka Bendy se už raději nikdo nechce vyjadřovat. Jinak si strana aspoň v této otázce zachovává trochu zdravý rozum a její členové tvrdí, že daň jednoznačně odmítají. Na jejich straně je zatím i TOP 09, těžko ale předvídat, jestli se nenechají levicovějšími Piráty, Starosty a stále méně pochopitelnými lidovci udolat. Další peníze do rozpočtu se vždycky hodí.

Proč ale tato vláda dovolila, aby stát dál rostl a bobtnal a aby se z kapes lidí i firem vytahovalo stále víc peněz? Než koalice loni představila svůj slavný konsolidační balíček, slibovala, stejně tak jako ve svém programovém prohlášení (ačkoli to není nic, co by se nedalo porušit), že se nechystá zvyšovat daně. Nakonec loni v květnu vyšlo najevo, že zvýší daně všem: zaměstnancům, živnostníkům i firmám, a ještě k tomu zavedla progresi. Velkolepé byly i sliby o konci dotační politiky. Kdyby se provedly velké čistky a opravdu se vyškrtaly tituly minimálně za sto miliard, nemuselo se tolik zasahovat do příjmové stránky rozpočtu. Nejpodstatnější část ze slibovaných dotačních škrtů navíc tvořilo ukončení dotování poplatků za zelené zdroje, které od letoška znovu platí domácnosti. To neznamená nic jiného než další kvazidaň. Petr Fiala porušování slibů hájil tím, že se „změnily okolnosti“, protože začala válka na Ukrajině. Válce už kabinet připsal na vrub drahé energie, zvyšování daní i zavádění daní mimořádných. Svede na ni ještě všechno další, co se nepovede?