„A vše bude vyjeveno,“ prohlásil americký prezident Donald Trump poté, co podepsal dekret nařizující odtajnění dokumentů souvisejících s vraždami Johna F. Kennedyho (JFK), Roberta F. Kennedyho a Martina Luthera Kinga. Zvláště zabití prezidenta Kennedyho je zlatým grálem konspiračních teoretiků. Z jeho usmrcení byli obviněni v podstatě všichni – CIA, FBI, mafie, Sověti, Kubánci, viceprezident Lyndon Johnson, pravicoví extremisté, Židé či vojensko-industriální komplex. Jen ne Lee Harvey Oswald, kterého za viníka označilo oficiální vyšetřování. A přestože kolem atentátů na bratra JFK, senátora a kandidáta na prezidenta Roberta Kennedyho, a lídra hnutí za občanská práva černochů Kinga se tak divoké teorie nespřádají, počet lidí zpochybňujících oficiální verzi je stále značný.

Zajímavé je, že v posledních letech se těžiště pochybovačů přesunulo zleva doprava. Dosud to byla hlavně americká levice, která nedůvěřovala oficiálním verzím. Za vraždou prezidenta Kennedyho vidí spiknutí nějaké formy amerického „deep state“ – hlubokého státu, pro nějž mladý státník údajně představoval existenční ohrožení. Asi nejznámějším projevem tohoto názoru je film Olivera Stonea JFK, v němž tajemný muž vyjeví hlavnímu hrdinovi Jimu Garrisonovi, který prověřuje oficiální verzi Kennedyho vraždy, že se ve skutečnosti jednalo o skrytý puč. Kennedyho podle filmu zabilo spiknutí viceprezidenta Johnsona, CIA, FBI, zbrojařů a dalších, jelikož mu chtěli zabránit stáhnout se z Vietnamu a rozpustit CIA. Film také naznačuje, že vraždy Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga se smrtí JFK nějak souvisí.

Nyní jsou to však lidé z Trumpova okruhu, kdo nejhlasitěji pochybuje o oficiální verzi. V rozhovoru s Donaldem Trumpem mladším známý pravicový moderátor Tucker Carlson prohlásil, že „systém je rozbitý už nejméně 61 let, kdy zabili prezidenta ve volebním roce“. „Přesně,“ souhlasil s ním Trump junior. Carlson myšlenku zopakoval v rozhovoru s republikánským senátorem Ronem Paulem, když řekl, že již „není kontroverzní tvrdit, že do atentátu na Kennedyho byla zapojena CIA“. Podle Paula šlo o státní převrat. Mezi skeptiky se počítá i Robert F. Kennedy mladší, syn senátora Kennedyho, synovec prezidenta Kennedyho a kandidát na Trumpova ministra zdravotnictví. Dokonce podpořil propuštění vraha svého otce, Sirhana Sirhana, s tím, že věří v jeho nevinu.

Co si o tom myslí sám Trump, není známo. Jeho slib odtajnit dokumenty byl součástí předvolební snahy naklonit si konspirační část Ameriky, jež se sdružuje právě kolem Carlsona a Kennedyho mladšího. Podepsaný dekret zatím pouze nařizuje relevantním úřadům do 15 dnů představit plán na odtajnění dokumentů v případě JFK a do 45 dnů u Roberta Kennedyho a Kinga. Ti, kteří doufají v odhalení temného spiknutí v samém srdci americké moci, ale budou nejspíše zklamáni.

Drtivá většina dokumentů týkajících se vraždy prezidenta Kennedyho již byla odtajněna. Americký Národní archiv vlastní něco přes 3600 stránek, jež jsou do nějaké míry začerněné. Je velmi nepravděpodobné, že skrývají zásadní odhalení. „Záznamy neodhalí žádnou kouřící pistoli,“ řekl pro CNN právník Tom Samoluk. Ten v 90. letech byl součástí týmu, který měl prozkoumat, co je možné zveřejnit, četl tedy tajné části.

Ve skutečnosti ti, kteří prozkoumali relevantní fakta, dospěli ke stejnému názoru jako Warrenova komise, ustanovená za účelem prošetření atentátu na Kennedyho – jediným střelcem byl Lee Harvey Oswald. Například novinář Gerald Posner věřil v konspirační teorie okolo Kennedyho smrti, dokud o ní nenapsal knihu Case Closed (Případ uzavřen).

V osobě Oswalda se skrývá klíč k celé Kennedyho záhadě. Konspirační teoretici se ohánějí dvěma údajnými fakty: Oswald neměl motiv a nebyl dostatečně schopný, aby zločin spáchal. Ve skutečnosti ani jedno není pravda. Oswald se narodil v roce 1939 v New Orleans. Jeho otec Robert zemřel na infarkt dva měsíce před jeho narozením. Matka Marguerite se o něj zrovna příkladně nestarala. Oswald byl problémové dítě. V roce 1956, čerstvě sedmnáctiletý, narukoval k mariňákům. Tam působil jako kuriozita – nijak se totiž netajil tím, že je přesvědčený komunista. Nezdá se ale, že by ho to nějak poškodilo. Z námořní pěchoty byl propuštěn v roce 1959 na vlastní žádost s tím, že se musí starat o svou matku.

Místo toho emigroval do Sovětského svazu. Sovětské úřady se na to ale příliš netvářily a informovaly ho, že v souladu se svým vízem musí do týdne odjet. Těsně před vypršením lhůty se Oswald pokusil o sebevraždu podřezáním žil – neúspěšně. Pobyt v SSSR si tak prodloužil o týden v psychiatrické léčebně. Na jeho konci mu bylo povoleno v Rusku zůstat. Dostal místo v továrně v Minsku. Přestože si na sovětské poměry žil docela dobře, z reality byl značně rozčarován. V červnu 1961 se vrátil zpět do USA spolu se svou novou ženou Marinou. V Americe pak střídal zaměstnání i bydliště. Zaujetí pro komunismus ho ani po rozpačité zkušenosti z SSSR nepustilo, těžiště svého zájmu ale přenesl na Kubu. V září 1963 odjel do Mexico City, aby na tamějším kubánském konzulátu neúspěšně požádal o vízum. Krátce poté dostal práci v Texaském skladu školních učebnic v Dallasu.

Oswald tak bývá vykreslován jako loser, který měl problém kamkoli zapadnout. Nevedlo se mu v dětství, nevedlo se mu v námořní pěchotě, nevedlo se mu v Sovětském svazu. Měl problémy s disciplínou, u mariňáků například napadl nadřízeného. Názorově byl idealistický komunista, který věřil, že světové problémy vyřeší zničení veškeré autority. Byl to zmatený a na celý svět naštvaný muž. Kdyby žil dnes, není vyloučeno, že by se stal masovým střelcem – jeho profil tomu odpovídá. V 60. letech ale tento typ lidí útočil na známé osobnosti. O svou první vraždu se pokusil sedm měsíců před zabitím Kennedyho. Střílel na politicky aktivního generála ve výslužbě Edwina Walkera. Své manželce zanechal instrukce, co dělat, pokud se nevrátí. Později se Marině přiznal. Balistická analýza potvrdila, že kulka, která minula Walkera, vyšla ze stejného typu zbraně jako ta, co zabila Kennedyho.

Dne 22. listopadu 1963 dostal Oswald další šanci vraždit. Toho dne kolem skladu, kde pracoval, projížděla Kennedyho prezidentská kolona. Kdosi na Kennedyho třikrát vypálil. Jedna kulka ho minula, další dvě ho smrtelně zranily. Že střílel Oswald, není pochyb. Jeho puška byla nalezena v šestém patře skladu. Svědci ho viděli v okně. Po střelbě byl Oswald jediným zaměstnancem, který chyběl. Člověk odpovídající jeho popisu téhož dne zabil policistu J. D. Tippita, který se ho snažil zadržet. Policie Oswalda dopadla v kině.

Pochybnosti, že střílel Oswald, se opírají hlavně o jeho údajnou neschopnost čin provést. Jenže testy opakovaně prokázaly, že 7,1 sekundy je dostatečný čas na vypálení tří ran. Navíc Oswald byl dobrý střelec – ve střeleckých zkouškách u mariňáků dosáhl úrovně „sharpshooter“, tedy ostrostřelec. Pochybovači upozorňují na „kouzelnou kulku“, která zasáhla Kennedyho i před ním sedícího texaského guvernéra Johna Connallyho. Její trajektorie prý z okna knižního skladu nebyla možná, což má dokazovat přítomnost dalšího střelce. Balistické testy však znovu dosvědčily, že „magická kulka“ nebyla vůbec magická – naopak se nikdy nenašly žádné důkazy o druhém střelci.

Za legendu o nastrčení Oswalda může do velké míry Jack Ruby. Tento nepříliš úspěšný a psychicky nepříliš stabilní podnikatel byl vraždou Kennedyho těžce zasažen. Dny po atentátu trávil na policejní stanici, kde byl Oswald ve vazbě. Strážníkům byl dobře znám – byli častými hosty jeho nočních klubů. Dne 24. listopadu dorazil na stanici zrovna ve chvíli, kdy policie převážela Oswalda do věznice. Ruby tasil zbraň a Oswalda zabil. Od té doby koluje konspirační teorie, že Ruby Oswalda zlikvidoval, aby nemohl vypovídat. Jenže Ruby na Oswalda narazil náhodou – myslel si, že už byl dávno převezen, nevěděl, že došlo ke zdržení. Rozhodnutí zabít Oswalda bylo okamžité, pod vlivem emocí.

Pochybnosti o vraždě Kennedyho přiživil vyšetřovací výbor Kongresu, který v roce 1979 dospěl k názoru, že Kennedy se stal obětí spiknutí. Nejmenoval ale žádné další spiklence kromě Oswalda. Hlavním důkazem byl zvukový záznam atentátu, na kterém údajně byli slyšet dva střelci. Pozdější analýza ale toto vyvrátila. Stejné je to s vraždami Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga. Po podrobném prozkoumání není pochyb, že Kinga 4. dubna 1968 zabil rasistický kriminálník James Earl Ray a senátora Kennedyho 5. června 1968 Palestinec Sirhan Sirhan.

Tyto tři politické vraždy nejsou navíc v amerických dějinách ničím výjimečným. Kennedy byl čtvrtým zavražděným prezidentem v dějinách. Mezi lety 1933 a 1963 pouze Dwight Eisenhower nečelil pokusu o atentát. Gerald Ford v roce 1975 přežil dva takovéto. V březnu 1981 byl postřelen Ronald Reagan. A to jsou jen prezidenti. Proč tedy zrovna tyto tři vraždy budí takové emoce? Protože představují ztracenou mytickou minulost Ameriky. Bílému domu se za Kennedyho přezdívalo Kamelot – Kennedy je v tomto narativu americkým králem Artušem, jenž by dovedl USA k zářným zítřkům a vyhnul se krvavému angažmá ve Vietnamu. Podobně jeho bratr měl dokončit jeho odkaz a napravit přešlapy administrativy Lyndona Johnsona. King zase měl dovést Ameriku k postrasistické budoucnosti.

Ve skutečnosti byl John Kennedy spíše průměrný prezident, který započal americké zapojení ve Vietnamu. S CIA měl ke konci svého života naopak velmi dobré vztahy. Historici pochybují, zda by Robert Kennedy dokázal získat demokratickou prezidentskou nominaci, natož porazit ve volbách Richarda Nixona. A King byl v době své smrti již za zenitem, lídrovství v hnutí za práva černochů přebírala mladší generace.

Pro levici však vždy budou symbolem ztracené utopie, kterou zastavilo spiknutí temných sil. Navíc představa, že americké problémy nejsou způsobeny systémovými faktory a nahodilostmi, ale machinacemi pár zločinců, je vlastně uklidňující. Proto tyto teorie tak imponují trumpovcům – případný neúspěch jejich favorita bude dalším důkazem působení „deep state“, ne jejich neschopnosti.